Povinný optimismus a svoboda
V záplavě textů, které najdete každý den na internetových blozích a navazujících diskusích, lze nalézt i ty, které nabádají k optimismu a pozitivnímu vnímaní naší dnešní reality. Odtud je už jen krůček k povinnému optimismu.
Kritici jsou touto optikou pak vnímáni jako závistiví neúspěšní solitéři. Je víc než správné převzít odpovědnost za svůj osud. Je jistě správné si pěstovat svůj kvalitní mikrosvět. Pokud nám však emeritní šéf nadnárodního a posléze státního monopolu sděluje, že sice není vše ideální, ale nikdy se nám nežilo lépe a tudíž je vhodné se věnovat pouze svým starostem a nekritizovat poměry, pak je to jen důkaz toho, že se naše společnost zase dělí na ty, kteří se zařadili a na ty, kteří se nechtějí a nemohou smířit se stávajícími poměry. A to bez ohledu na to, jak jsou úspěšní ve svém osobním a profesním životě.
Pokud nežijeme v nějaké izolaci či osobní emigraci, pak nemůžeme nevnímat své okolí, stav společnosti a správu země, v niž žijeme. A vůbec to nemusí znamenat, že jsme závistiví pesimisté čí dokonce zhrzenci a ztroskotanci.
Znám mnoho slušných, poctivých a schopných lidí, kteří se dokázali prosadit v těžké konkurenci. Ale i jim často přinejmenším komplikují život ti méně slušní a ti všehoschopní. Řada těch veleúspěšných jsou spolurežiséry či alespoň pasažéry společného klientelistického vláčku. O úspěchu či neúspěchu často nerozhoduje schopnost a kvalita, nýbrž konexe a korupce.
Máme potenciál na to být Norskem, ale jsme spíše Senegalem. A to díky všudypřítomné korupci, která rozleptává tento stát. Nelze nevidět a neslyšet ředitele motolské nemocnice. Nelze nevidět deformované priority a proporce při správě země. Nelze nevidět a neslyšet všechny ty Bartáky, Drobily, Vondry a jejich spoluhráče i objednavatele zakázek. Žijeme v demokracii bez pozitivních vzorů. Žijeme v selektivní demokracii, v niž se dají za peníze koupit státní úředníci, soudci, policisté, volební hlasy, poslanci a dokonce i zákony. Žijeme ve svobodě bez pravidel. Otevřenou a férovou soutěž nahrazují režírované úniky veřejných zdrojů a účelové konstrukce státních institucí a jejich obchodních partnerů.
Tématem těchto dnů jsou také 2 mld. Kč pro lékaře. 2 mld. Kč je výše jedné provize za větší armádní zakázku. 2 mld. Kč je jeden opční motivační program pro managament a statutární orgány jednoho státního monopolu, 2 mld. Kč je výše nákladů parlamentních stran na poslední volby. Přesto je nechtěným produktem nátlakové akce lékařů i další atomizování společnosti. A to je voda na mlýn vládcům. Přesně podle hesla rozděl a panuj. Proto jim v jejich zvrácené logice vyhovuje stavět proti sobě mladší a starší generaci, zaměstnance a zaměstnavatele, lékaře a pacienty, město a venkov atd. Kritici pak dostávají ideologické nálepky kryptokomunistů, sociálních projektantů a ve finále se vytáhne strašák návratu poměrů před listopad 1989. Je to již omšelé, ale pro některé „ ohrožené druhy“ stále živé téma.
Hlavním rysem naší společnosti je to, že se u nás peníze ztrácejí, a to jak při pohybu směrem nahoru, ale ještě více směrem dolů. Nejprve dochází k úniku špatně nastaveným daňovým systémem a neschopností státu vybrat daně. Velcí hráči daní v daňových rájích, někteří další optimalizuji často i na hranici legálnosti a pak jsou i tzv. černí pasažéři, kteří dokonale ovládají všechny „bonusy svých práv“ a povinnostem se úspěšně vyhýbají. Tyto ztráty by náš polorozkradený stát asi ustál, pokud by nedocházelo k masivním ztrátám směrem dolů. Tedy při redistribuci zdrojů. A nejvíce k tomu dochází u veřejných zakázek, které často ovládají akciové společnosti s anonymními vlastníky.
Znovu opakuji, že jsme jediná civilizovaná země, která nemá pro tento typ akciovek žádné omezení! Připočtěte si k tomu hospodaření státních podniků a institucí, absentující zákon o státní službě a mnohé další deformace systému, který produkuje různé excesy.
V rozporu s kazateli oficiálního optimismu se domnívám, že stav naší země je alarmující. Nikdo nikomu nedůvěřuje a nikdo za nic nenese odpovědnost. Žháři prý chtějí hasit vlastní požáry. Říkají tomu reformy s velkým R. A zatím škrtají výdaje, aniž by zvyšovali příjmy. Škrtneme příspěvky nemohoucím a potřebným a zvýšíme spotřební daně. To je reforma? Už to není o drobných korekcích, neboť změnu může přinést pouze zcela zásadní obrat a výměna současné garnitury. To není výzva k anarchii. To je volání SOS. Psal jsem o tom nedávno.
Slušní a schopní se musí spojit proti neslušným a všehoschopným. Jinak nás metastazující korupce zahubí. Občané musí na demokracii participovat. Nemohou být pouhou manipulativní masou, která čas od času někomu nasype volební hlasy. Je nejvyšší čas k otevřené diskusi, jako formě občanského vzdoru. Chceme stát, v němž se likviduje střední třída, a profitují z toho novodobí polostátní oligarchové?
Pokud chceme stát, který bude důsledně uplatňovat právo a pořádek a nebude tolerovat drancování veřejných zdrojů, pak nezbývá než hlasitě projevit svůj názor. To není o levičácích a pravičácích. Slušný levičák a slušný pravičák se jistě shodnou na tom, že chtějí žit v zemi se slušnou, spravedlivou, efektivní a funkční správou země. Teprve pak se bavme o detailech daňových sazeb apod. Jediné čeho se vládnoucí elita obává je veřejné mínění. I proto tak dehonestuje občanskou společnost a její aktivity. Politika nemůže být pouhou televizní show a tvrdým byznysem při ohlodávání zbytků kořisti. A záleží to i na nás. Svoboda je i odpovědnost.
Kritici jsou touto optikou pak vnímáni jako závistiví neúspěšní solitéři. Je víc než správné převzít odpovědnost za svůj osud. Je jistě správné si pěstovat svůj kvalitní mikrosvět. Pokud nám však emeritní šéf nadnárodního a posléze státního monopolu sděluje, že sice není vše ideální, ale nikdy se nám nežilo lépe a tudíž je vhodné se věnovat pouze svým starostem a nekritizovat poměry, pak je to jen důkaz toho, že se naše společnost zase dělí na ty, kteří se zařadili a na ty, kteří se nechtějí a nemohou smířit se stávajícími poměry. A to bez ohledu na to, jak jsou úspěšní ve svém osobním a profesním životě.
Pokud nežijeme v nějaké izolaci či osobní emigraci, pak nemůžeme nevnímat své okolí, stav společnosti a správu země, v niž žijeme. A vůbec to nemusí znamenat, že jsme závistiví pesimisté čí dokonce zhrzenci a ztroskotanci.
Znám mnoho slušných, poctivých a schopných lidí, kteří se dokázali prosadit v těžké konkurenci. Ale i jim často přinejmenším komplikují život ti méně slušní a ti všehoschopní. Řada těch veleúspěšných jsou spolurežiséry či alespoň pasažéry společného klientelistického vláčku. O úspěchu či neúspěchu často nerozhoduje schopnost a kvalita, nýbrž konexe a korupce.
Máme potenciál na to být Norskem, ale jsme spíše Senegalem. A to díky všudypřítomné korupci, která rozleptává tento stát. Nelze nevidět a neslyšet ředitele motolské nemocnice. Nelze nevidět deformované priority a proporce při správě země. Nelze nevidět a neslyšet všechny ty Bartáky, Drobily, Vondry a jejich spoluhráče i objednavatele zakázek. Žijeme v demokracii bez pozitivních vzorů. Žijeme v selektivní demokracii, v niž se dají za peníze koupit státní úředníci, soudci, policisté, volební hlasy, poslanci a dokonce i zákony. Žijeme ve svobodě bez pravidel. Otevřenou a férovou soutěž nahrazují režírované úniky veřejných zdrojů a účelové konstrukce státních institucí a jejich obchodních partnerů.
Tématem těchto dnů jsou také 2 mld. Kč pro lékaře. 2 mld. Kč je výše jedné provize za větší armádní zakázku. 2 mld. Kč je jeden opční motivační program pro managament a statutární orgány jednoho státního monopolu, 2 mld. Kč je výše nákladů parlamentních stran na poslední volby. Přesto je nechtěným produktem nátlakové akce lékařů i další atomizování společnosti. A to je voda na mlýn vládcům. Přesně podle hesla rozděl a panuj. Proto jim v jejich zvrácené logice vyhovuje stavět proti sobě mladší a starší generaci, zaměstnance a zaměstnavatele, lékaře a pacienty, město a venkov atd. Kritici pak dostávají ideologické nálepky kryptokomunistů, sociálních projektantů a ve finále se vytáhne strašák návratu poměrů před listopad 1989. Je to již omšelé, ale pro některé „ ohrožené druhy“ stále živé téma.
Hlavním rysem naší společnosti je to, že se u nás peníze ztrácejí, a to jak při pohybu směrem nahoru, ale ještě více směrem dolů. Nejprve dochází k úniku špatně nastaveným daňovým systémem a neschopností státu vybrat daně. Velcí hráči daní v daňových rájích, někteří další optimalizuji často i na hranici legálnosti a pak jsou i tzv. černí pasažéři, kteří dokonale ovládají všechny „bonusy svých práv“ a povinnostem se úspěšně vyhýbají. Tyto ztráty by náš polorozkradený stát asi ustál, pokud by nedocházelo k masivním ztrátám směrem dolů. Tedy při redistribuci zdrojů. A nejvíce k tomu dochází u veřejných zakázek, které často ovládají akciové společnosti s anonymními vlastníky.
Znovu opakuji, že jsme jediná civilizovaná země, která nemá pro tento typ akciovek žádné omezení! Připočtěte si k tomu hospodaření státních podniků a institucí, absentující zákon o státní službě a mnohé další deformace systému, který produkuje různé excesy.
V rozporu s kazateli oficiálního optimismu se domnívám, že stav naší země je alarmující. Nikdo nikomu nedůvěřuje a nikdo za nic nenese odpovědnost. Žháři prý chtějí hasit vlastní požáry. Říkají tomu reformy s velkým R. A zatím škrtají výdaje, aniž by zvyšovali příjmy. Škrtneme příspěvky nemohoucím a potřebným a zvýšíme spotřební daně. To je reforma? Už to není o drobných korekcích, neboť změnu může přinést pouze zcela zásadní obrat a výměna současné garnitury. To není výzva k anarchii. To je volání SOS. Psal jsem o tom nedávno.
Slušní a schopní se musí spojit proti neslušným a všehoschopným. Jinak nás metastazující korupce zahubí. Občané musí na demokracii participovat. Nemohou být pouhou manipulativní masou, která čas od času někomu nasype volební hlasy. Je nejvyšší čas k otevřené diskusi, jako formě občanského vzdoru. Chceme stát, v němž se likviduje střední třída, a profitují z toho novodobí polostátní oligarchové?
Pokud chceme stát, který bude důsledně uplatňovat právo a pořádek a nebude tolerovat drancování veřejných zdrojů, pak nezbývá než hlasitě projevit svůj názor. To není o levičácích a pravičácích. Slušný levičák a slušný pravičák se jistě shodnou na tom, že chtějí žit v zemi se slušnou, spravedlivou, efektivní a funkční správou země. Teprve pak se bavme o detailech daňových sazeb apod. Jediné čeho se vládnoucí elita obává je veřejné mínění. I proto tak dehonestuje občanskou společnost a její aktivity. Politika nemůže být pouhou televizní show a tvrdým byznysem při ohlodávání zbytků kořisti. A záleží to i na nás. Svoboda je i odpovědnost.