Mnozí z nás si kladou velmi podobné otázky, které se váží k dnešní podobě společnosti. Čeho jsme to vlastně svědky a bohužel i nechtěnými konzumenty? Je to hodnotová mizérie, krize důvěry a odpovědnosti? Jak to pojmenovat?

Nepočetná skupina vyvolených si přivlastnila stát. Ovládá veřejné penězovody, do značné míry také média i orgány činné v trestním řízení. Má dostatečné zdroje k tomu, aby si udržela svou moc v dalších a dalších volbách. Mlýnek na peníze se točí dál. Ukazuje se, že popisovat realitu nestačí. Ten seriál by byl nekonečný. Jednou je to ekotendr, jindy solárka, pak zase IZIP pro VZP atd. Jedna kauza střídá druhou. A nic.

Můžete jako občan rezignovat. Nezajímat se o nic, nevolit, neúčastnit se ničeho. Ano, i to je možné. Ovšem s tím dovětkem, že je to jistá forma spoluviny. To je splněný sen dnešních parlamentních stran. Čím menší účast lidí ve veřejné diskusi, a hlavně ve volbách, tím lépe pro ně. Ve finále už budou volit jenom sami sebe. Pro pobavení publika nám ovšem zase předvedou drahou a patřičně vyhrocenou kampaň. Možná se pak někteří chytí na tu jejich známou fintu o volbě menšího zla. Jenže ouha, zlo je zlo a z menšího se časem téměř vždy vyklube pěkný prevít.

Existuje tedy vůbec šance na zásadní změnu? Je to vůbec ještě možné? Uvidíme. Jisté je, že je to hlavně nutné. Dnešní podoba tzv. fasádní demokracie se vyčerpala a nefunguje už ani jako údržba nezbytného. Chceme-li seriozně přemýšlet o vážné změně, pak je třeba si definovat základní vizi státu. Měl by být řízen odpovědnými a kompetentními manažery. Měl by fungovat efektivně, solidárně, spravedlivě a slušně. To by úplně stačilo, bez zaprášených a bezobsažných ideologických floskulí.

Tudíž je třeba:
• vystoupit ze své pohodlné nevědomosti, nezájmu a anonymity.
• dotázat se např. písemně na nejbližším státním zastupitelství, zda v té a v té záležitosti náhodou nebyl porušen zákon. K tomuto poznání postačí pouze otevřené mediální zdroje.
• dotázat se rovněž zastupitelů všech stupňů ve vašem konkrétním volebním obvodu, zda a jak zastupují zájmy svých občanů, zda jim vadí či nevadí současný způsob správy země.

K těmto krokům je třeba konkrétní odvahy, odpovědnosti a otevřenosti. To je jiné, než pouhé glosování na internetu (pod pseudonymem) či kibicování v hospodě. Každý občan má právo uplatnit svou míru občanské kontroly veřejné moci. Jinak budeme sledovat její masivní nadužívání, které s sebou přináší často nemalé korupční bonusy. Politici jsou jenom dočasnými správci našich daní. My jsme jejich zaměstnavatelé. Výsledkem zkoumání může být poznání, že současná podoba státu je již nereformovatelná. Nebavme se tudíž o kosmetických změnách, nýbrž o zcela zásadní strukturální změně.
• Neměly by firmy, které zde mají podnikatelskou činnost, mít na území ČR i své sídlo a daňovou povinnost? Takto to fungovalo za první republiky a takto to funguje např. ve Švýcarsku.
• Neměl by stát převzít kontrolu nad strategickými komoditami – energie, voda, teplo?
• Neměl by stát odpovědně dbát na příjmovou stránku rozpočtu? Neměl by zabránit daňovým únikům a drancování veřejných zdrojů? Legislativní nástroje existují a v mnoha jiných zemích spolehlivě fungují.
• Neměla by veřejnoprávní média zastupovat veřejnost a ne jen vybrané politické strany?
• Neměli bychom korigovat Ústavu a posílit prvky přímé demokracie, včetně obecného referenda?
• Neměl by stát zabránit politickému ovlivňování policie, státních zastupitelství a soudů?
• Neměli bychom mít jiný zákon o financování politických stran a jiný volební systém?
• Neměli bychom dbát důsledně na uplatňování práva a pořádku?
• Neměli bychom být více solidární s nemohoucími a potřebnými a naopak velmi přísně postihovat černé pasažéry sociálního systému?
• Neměli bychom lépe dbát na mezigenerační solidaritu, kvalitu vzdělání a také dostupnost kvalitní lékařské péče?

Těch dalších otázek i odpovědí si doplňte podle Vašeho uvážení. Jisté je jedno – hněv není program. Nestačí kritizovat a protestovat proti něčemu, ale hlavně pro něco. Nezbývá než začít. To co kolem sebe vidíme je ČR na podzim 2011.