„To je ono!“, křičela většinová společnost. Český posttotalitní experiment byl odstartován. Ve startovních blocích už stáli bývalí veksláci a chystali se na malou privatizaci. Na tu velkou se v zákulisí už třásli bývalí estébáci a skryté opory minulé moci. Symbol prosperity začal od první poloviny devadesátých let hlásat ideu tzv. české cesty. „Hlavně, aby nám do toho nikdo nekibicoval.“

Základním kamenem českého kapitalismu bez kapitálu se stal mravní relativismus. Výsledkem byl mimo jiné rozjezdový bankovní socialismus a účelově deformované vztahy a prostředí. Nejprve šlo o to ty důležité procesy ovlivnit, a pak je ovládat. Stupňování bylo toto – využití, zneužití, ovládnutí, tedy hlavně politických stran, médií a klíčových institucí státu.

Začala se tvořit jemná přediva mocenských struktur. První vystřízlivění přišlo v tzv. sarajevském období, ale bylo záhy utlumeno opoziční smlouvou. Dělba moci a vlivu dostala pevnější kontury. Společným tmelem se stal společný hřích. Scénu pak postupně doplnila nová generace ovlivňovačů různých veřejných zakázek a prodejů státního majetku. S jídlem rostla chuť. Naše demokracie dostala pouze skelet, jen fasádní podobu.

Klientelistické sítě postupně získávaly kontrolu nad správou země. Nic na tom nemění naše členství v NATO a EU. Kdysi perspektivní země musela začít sčítat své tzv. „transformační ztráty“. Výnosy se přesměrovaly do daňových rájů a anonymních akciovek. Stali jsme se také eldorádem hazardu a volných her bez pravidel.

Ze státních institucí a podniků s majoritní účasti státu začaly odtékat nemalé sumy do soukromých kapes. A stále dokola slyšíme od naší „politické elity“ ty stejné medové fráze o svobodě, demokracii, volném trhu, ale i o národních zájmech atd. Pikantní na tom je i to, že to pronášejí nejčastěji ti, kteří nikdy v životě nebyli v jiné roli, než v pozici státních zaměstnanců a onen volný trh znají jen z teorie a vyprávění těch vyvolených spojenců, jimž stát slouží jako zdroj i záuční list pro jejich „mega podnikání“. Týká se to i těch novodobých „nejortodoxnějších pravičáků“.

Pan prezident nedávno prohlásil, že EU je institucí, která nejen nám, ale celé Evropě neprospívá. To není jen kritika, to je již projev otevřeného nepřátelství. Neměli bychom raději teď zdárně a bezproblémově čerpat životně důležité evropské dotační tituly? A jaká je jiná varianta? Je tou jinou variantou jednostranné orientování se na Rusko? Silná vazba pana prezidenta na ČEZ a PPF nabízí různé úvahy.

Každodenní, jistě zcela oprávněná, kritika a negace současného nemravného a nekompetentního způsobu vládnutí pochopitelně také zvyšuje napětí a působí až depresivně. A ta jejich karavana táhne stejně dál. Je to jako nekonečný horor. Rádoby symboly uplynulých dvou dekád, a jejich odnože, vyčpěly, zrezivěly a obnažily svůj grunt. Obsah slov se totálně vyprázdnil.

Hlavní subjekty i objekty případných kritických komentářů a analýz stejně nejsou na příjmu. Oni praktici života totiž žijí v modelu tzv. zapařeného skleníku. Přes ta okna nevidí ven. Ale dobře vědí, že své pozice nejen využili, nýbrž často i zneužili, jenže jim to přijde v jejich zvrácenosti docela normální. Přesto potřebují mít vliv v médiích i v průzkumnických agenturách. Hlídají si promlčecí lhůty, imunitu, milosti a další pojistky své beztrestnosti. Ale i tak je nemalá část společnosti opět náchylná volit v příštích volbách „známé firmy“ na principu menšího zla, případně nevolit vůbec. Politika má nálepku s adjektivem špinavá, což bereme kupodivu jako samozřejmost. V záplavě těch špatných a ještě horších zpráv zcela schází alespoň náznak naděje.

K čertu s plakátovou ideologií, falešnou hrou na pravici a levici, ale i s laciným hurá protestem. Je třeba přeprogramovat současný model. Jednotlivosti nic neřeší. Zvrácený je totiž samotný základ systému. Vrátit se musíme k masarykovské každodenní trpělivé práci, minimalizovat a pak eliminovat nadvládu zlořádu. Je třeba dát především těm současně nejohroženějším skupinám obyvatel naději na důstojný život. Je to tedy o schopnosti vytvářet nová pracovní místa, o konkrétních sociálních projektech, o transparentní a efektivní veřejné správě, o srozumitelném, funkčním a předvídatelném daňovém systému, o vymahatelnosti správně formulovaného práva, i o respektu k nepsaným pravidlům soužití a o mezigenerační solidaritě.

Současné skokové škrtání a zvyšování daní, aniž bychom definovali společné priority a dlouhodobější vizi, neřeší vůbec nic, nýbrž pouze prohlubuje společenskou mizérii. A také rozděluje společnost na vítěze a poražené. Navíc přispívá k záměně či relativizaci příčin a důsledků dnešního stavu. Jaký je opak liknavosti a údajně nezaviněné chyby? Správně, je to úmysl. Jak jinak si vyložit desítky účelových pochybení. Příkladů najdeme téměř nekonečné množství. U řady z nich lze dohledat nemalé ztráty i konkrétní viníky.

Mnohými zatracovaná Evropská unie vyhlásila rok 2012 Evropským rokem aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity. To je téma číslo jedna. A ne trestání těch, kteří se nemohou bránit. Ve víkendových volbách na Slovensku prohrály strany bývalé vládní koalice naprosto drtivým způsobem. Důvodů je více. Ten zásadní je však obsažen v okřídleném úsloví – „pýcha předchází pád“. To je můj vzkaz všem samolibým posttotalitním příživníčkům i vazalům různých zájmů, kteří teď mají pocit, že jim vše projde a, že mají vše navždy pod kontrolou. Důvěryhodnost naší „politické elity“ se limitně blíží nule, tzv. parlamentní opozici nevyjímaje. Tady spásu, novou kvalitu a pokání nečekejme.