S Václavem Klausem (a ODS) jsem ukončil spolupráci v prosinci 1992. Pochopil jsem, že nemohu a nechci patřit do světa, který jej začal obklopovat a měl na něj významný vliv. Byli v něm lidé jako Čermák, Kovarčík a mnozí další, známí i neznámí. Pochopil jsem tehdy poprvé také to, že rozhodující vliv mají lidé ze zákulisí onoho jeviště. Přiznávám, že jsem byl po listopadu 1989 dosti naivní, a chtěl jsem věřit tomu, že nová generace politiků bude hájit především zájem země, kterou reprezentuje a spravuje.

Podílel jsem se na zrodu politické scény jako mluvčí OF a později jako volební manažer, ne jako ideolog a tvůrce legislativy. Nebyl jsem ani ve vládě a ani v parlamentu. Vybudoval jsem a řídil organizační strukturu a odborné zázemí ODS. Velmi tvrdě jsem vystupoval proti všem prvním pokusům o zneužití stranické příslušnosti v osobní prospěch.

Nebyl jsem oblíbencem mocichtivých náhlých zbohatlíků. Své postoje jsem i tehdy vyjadřoval otevřeně a veřejně. Činil jsem tak vždy a činím tak i dnes. Nemám se za co stydět. Neměl jsem však své dnešní zkušenosti, neměl jsem historický odstup od převratných událostí a neměl jsem všechny informace, které mám v současnosti.

A zdaleka nejde jen o Klause, ale o všechny, kteří těm svým Faustům podepsali ty své trvalé úpisy a vydali jim nejen své duše, ale i naši zemi. Já jsem dobrovolně odešel od prostřeného stolu, v době, kdy jsem si skoro mohl prstem ukázat na téměř libovolnou porci koláče. Odmítl jsem to. Moje vlastní identita a nezávislost není a nikdy nebyla na prodej. A tudíž nejsem, a nikdy jsem nebyl, na těch zákulisních partičkách vztahově a ani jinak závislý. A současný pan prezident žije pro mne v úplně jiném vesmíru. On nekritizuje, on vlastně již jen provokuje a rozděluje společnost na své lokaje a nepřátele. Stal se mimo jiné i obětí svého ega a my s ním. O dalších jeho možných motivacích lze docela úspěšně spekulovat.

Mé texty nejsou produktem nějaké líbivé konjunkturální vlny, nýbrž výsledkem trvalého postoje. Nevzdoruji proto, abych vždy a za každou cenu tzv. vyhrál, ale hlavně proto, abych se nedal a nenechal semlít. A navíc platí, že je lépe něco se ctí ztratit, než s hanbou získat. I proto naše volební alternativa Občané.cz (www.obcanecz.cz) neuspěla ve volbách v r. 2010. Nemohla. Neměli jsme, a nemohli jsme mít, za zády Janouška s Hrdličkou, či podporu Bakaly, Hávy, Chrenka, Romana nebo Kellnera aj., a tudíž taky České televize, průzkumnických agentur atd. I tak jsem pyšný na to, že jsme dokázali postavit kandidátky ve všech volebních krajích. Poznal jsem spoustu kvalitních osobností, které se vzepřely mocenské většině.

V minulém roce jsem inicioval Výzvu občanského vzdoru Neo2011 (www.neo2011.cz), ke které se přihlásilo téměř 15 tisíc lidí, a to bez mediální a reklamní podpory. Komunikuji s mnoha neparlamentními subjekty, občanskými iniciativami, zástupci různých profesních a zájmových skupin atd. Nesedím se založenýma rukama jako pouhý blogující kverulant. Mýlíte se někteří i v tom, že jde v naší zemi nyní o nějaký zásadní ideologický konflikt. To je jen předvolební marketingová identifikace. Na tento opakující se trik té byznysově-politické galérce opravdu, ale opravdu neskočím. K tomuto poznání mi stačí pouze otevřené zdroje. Mnohem důležitější jsou osobní životní postoje a zásady, tedy základní hodnotová navigace. Jde o respektování práva a pořádku, o úctu k rodině atd. Jednoduše řečeno – slušný člověk nepáchá neslušné věci. Je nejvyšší čas, aby se ti slušní spojili. Ti neslušní se proti nim spolčili již dávno.