Nelze také nepřipomenout opakující se kádrové čistky, které omezovaly či dokonce likvidovaly elity a preferovaly loajální průměr. Nad nadějí opakovaně vítězil strach. Vítězové se měnili na poražené a naopak. Z hrdinů se stávali antihrdinové. Většinová společnost se naučila plout pro i proti proudu. Těžko se tak znovu a znovu hledá shoda na společné identitě a vizi země.

Dnešní ozvěny vnějších otřesů nás nacházejí nepřipravené, rozhádané a atomizované na separátní zájmy. Dokážeme být snadno proti, ale jednotící postoj pro je v nedohlednu. Tentokráte k tomu výrazně přispívá většinový pocit v naší společnosti, že jsme nezačali před více než dvaceti lety budovat stát na pevných hodnotových základech. Vratká, anebo dokonce absentující, pravidla hry dokázali využít různí šíbři, kteří v tom uměli chodit i v minulém režimu.

Státní správa je neefektivní, uměle přepolitizovaná a prosáklá korupčními vztahy. Daňoví poplatníci mají oprávněný pocit, že se jim za jejich odvody nedostává adekvátní služby. Zemi schází nejen jednotící vize, inspirující a respektované autority, ale i elementární míra vzájemné solidarity a soudržnosti.

Po roce 1989 jsme byli plni naděje a velkých očekávání. Plnými doušky jsme hltali svobodu a demokracii. To nadšení však bylo po čase zneužito, znásilněno a ukradeno těmi, kteří věděli, jak uchvátit svou kořist. Spoléhali na naši naivitu. Nejprve to tak nevypadalo. První makroekonomické kroky transformace nepřinesly žádné dramaticky velké otřesy, tedy ani nekontrolovatelnou inflaci, ani závratně vysokou nezaměstnanost, ba ani kolaps sociální sítě. Ten zásadní problém nastal u našich soukromých a polostátních bank, a především pak při rychlé kumulaci kapitálu při kupónové privatizaci. Hlavním kritériem se stala rychlost, aniž byl vytvořen včas vhodný a funkční právní rámec.

Privatizace tzv. českou cestou bez kapitálu, či li na úvěr (na dluh), či tak říkajíc privatizace z břicha, zdroje nepřinášela, nýbrž vysávala. Více než 50 nových bank, jež záhadně obdržely bankovní licenci, nepodléhaly dostatečnému bankovnímu dohledu ČNB. Řada z nich se skrytě propojila s velkými privatizačními fondy a během krátké doby změnily mnohá hospodářská odvětví k nepoznání. Prý bylo důležité se vyhnout předprivatizační agónii a rozprodávaní národních klenotů do rukou zahraničních vlastníků. Místo toho však nastalo privatizační tunelování a pumpování. Důvod? Chyba, nezkušenost, neznalost, smůla atd. Ale kdepak. Většina velkých úlovků, ale často i plánovaných krachů, byly řízené operace těch, kteří věděli, jak na to. A pokračovalo to i v období činnosti Konsolidační agentury, která fungovala nezřídka jako bermudský trojúhelník české ekonomiky. Když k tomu připočteme neúčinnou legislativu a téměř nulový státní dozor, pak se nedivme ani příběhům jako byla mega kauza lehkých topných olejů. Že vám to připomíná organizovaný zločin? Plným právem.

Zdroje z velkých prodejů a privatizací nekončily na rezervním důchodovém fondu, a nekončily tam ani výnosy z dividend podniků s majoritní účasti státu. Čím méně máme rezerv na horší časy, tím větší je naše zadlužení. Společné to dědictví modrých i oranžových vlád v zajetí klientelistických sítí. Přidejme si k tomu neschopnost státu vybrat daně, ale také 17 tisíc daňových subjektů ČR, které daní mimo ČR v různých daňových rájích. Řada z nich je postavena jako anonymní akciovky bez možnosti dohledat opravdové vlastníky. A tak je jasné, že skutečným vítězům „sametu“ se zbytek země vzdaluje na několik světelných let.

Jmenujme jenom některé: Kellner (Popovič, Kočárník), Tykač (Potáč, Aleš Tříska), Kožený (Vostrý, Köcher, Široký), Adamec ml. (Adamec st.), Toman ml. (Toman st.), Tkáč ml. (Tkáč st.), Dospiva (gen. Lorenc), Charouz, Junek, Chvalovský atd. Mezi jasné vítěze patří i Bakala, který měl mimo jiné nejprve vlivného přítele ve Vladimíru Dlouhém, později např. v Bohuslavu Sobotkovi. A řada dalších – Roman (Kopp), Antonín Koláček, Viktor Koláček, Komárek ml. (Komárek st.), Chrenek, ale i Babiš aj. A pak to byli a jsou i chlapci ze zákulisí – Jansta, Johanes, Šlouf, Muzikář, Velek, Kovarčík, Háva, Dalík aj. a jejich regionální klony, v čele s pražským Janouškem. Ale ve hře hráli vysokými kartami i neviditelní zahraniční sekáči – např. Marc David Rich či Markus Hasler.

Není to úplně jednolitá parta. Každý z těch případů je v něčem odlišný. Někteří z nich byli dokonce již z VIP party vyvrženi či obětováni, případně ti větší pohltili ty menší. Někteří jiní partu demonstrativně opustili, dokonce se postavili proti a pohrdají těmi ostatními, čímž si dodatečně sprchují své svědomí. Jiné staré, okoukané kádry nahradily nové tváře, které pak přímo, anebo přes prostředníky, vstupovaly do nejvyšších politických pater, aby neztratily kontakt a kontrolu. Zaměřily se i na pozice v justici, dozorových a kontrolních orgánech, státních fondech, ale i v médiích. Ne každý úspěch byl vždy konstruován jako úmyslná lumpárna, i když projevy férovosti, šlechetnosti a ctihodných zájmů země jsou v této společnosti spíše velkou vzácností.

Pokud chceme v naší zemi opravdu něco změnit, pak ji musí vzít za svou plnohodnotnou vlast i významní daňoví poplatníci. Zjevná porušení zákonů však musí být pojmenována a potrestána. A hlavně platí, že se stát musí chovat jako řádný hospodář, který je pod permanentní veřejnou kontrolu. Popišme důkladně náš společný příběh. Jedině tak lze reálně projektovat budoucnost. Nemusí se nám to líbit, ale zase nás čeká nový začátek. V Čechách nic neobvyklého. A opět to bude v těžkých časech. Současná mocenská schémata stojí na hodně prohnilých základech, které devastují možné perspektivy země.

Svalovat vinu za dnešní stav země na EU, na řeckou či jinou krizi, či na řadové pěšáky v podpalubí Titaniku je nejenom licoměrné, ale i ubohé. Působí to nedospěle, jako ostatně celá naše posttotalitní fasádní demokracie. A neskryje to ani bohorovný majestátní plurál. Krom toho se zdá, že často koukáme na rybičky v kalném akváriu, ale ti skuteční žraloci se mezitím chystají zkonzumovat i naši budoucnost, pokud tak již neučinili.

Vzepřít se tomu dá pouze novým začátkem, tedy naprosto gruntovní proměnou dnešních poměrů. Nepůjde to bez účasti mravných a profesně zdatných osobností na správě země. Všechny dobré zásady byly již popsány. Teď je možná poslední šance se pokusit připravit na jejich prosazení do reálné praxe. Je to o posílení participativní demokracie, je to o korekci Ústavy, je to o majetkových přiznáních, je to o nostrifikaci firem na území ČR, je to o dořešení všech mega kauz a dohledání výnosů z trestné činnosti, je to o zákonu o státní službě, je to o jiné legislativě pro fungování politických stran a jejich financování, je to o předvídatelném, a rozumném, nastavení daňového systému, je to o vymahatelnosti práva a také o dodržování etických nepsaných pravidlech hry, je to o adekvátní podpoře školství, je to o mezigenerační solidaritě a o podpoře nemohoucích a potřebných atd. Ale je to běh na dlouhou trať.

Nadávat na poměry nestačí. Až vyčichnou ty jejich PR finty a různé nákladné taškařice, pak zůstane jen holá informace, holý fakt, že se časy mění a my s nimi. Jak? Uvidíme. Chci věřit tomu, že nezvítězí naše netečnost, lhostejnost a občasná pohodlná tendence k ohlupování a manipulování.