Byl jsem jedním z těch, kdo se oficiálně dotázal na Úřadu vlády ČR, v Kanceláři prezidenta republiky a na Ministerstvu spravedlnosti. Odpovědi jsem obdržel jen od Úřadu vlády.

Podělím se s Vámi o reakce na naše otázky.

Otázka č. 1
„ Byl text rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013, vyhlášené ve sbírce zákonů pod číslem 1/2013Sb. projednán a schválen vládou ČR před jeho vyhlášením?“
Odpověď:
„Text rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii nebyl před vyhlášením amnestie vládou projednán. Jak jistě víte z veřejných sdělovacích prostředků, vláda se danou problematikou zabývala na svém zasedání dne 9. ledna 2013.“
Otázka č. 2
„Podílel se některý z členů vlády ČR na přípravě textu rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013, vyhlášené ve sbírce zákonů pod číslem 1/2013Sb.?“
Odpověď:
„Žádný z členů vlády se na přípravě textu, rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013, nepodílel.“

A ještě jedna citace. Tentokráte z televizního vystoupení hradního ideologa Petra Hájka v pořadu „Máte slovo“ České televize. Petr Hájek mimo jiné řekl, cituji: „Amnestie Václava Klause je promyšlený, smysluplný akt, který chce naznačit, že stát není jen obluda, která vás požírá a bere vám peníze, ale že je tu také instituce prezidenta republiky, která může pustit část lidí, kteří jsou nespravedlivě dlouho souzeni, je to akt jistého náznaku sounáležitosti v našem národě“.

Pokud pomineme, že mezi propuštěnými vězni nejsou jen neplatiči výživného, nýbrž i zkušení recidivisté, pak nejzávažnějším momentem tohoto kroku odcházející hlavy státu je čl. 2, tedy abolice, která definitivně zastavuje neukončené trestní kauzy, s horní hranicí sazby do 10 let. Je však nutné dodat, že trestní sazba do 10 let je u nás nejvyšší u závažných hospodářských deliktů. Hrad tedy vědomě nemluví pravdu, když tvrdí, že se amnestie netýká nejzávažnějších trestních kauz.

Proslýchá se, že se prodlužování vyšetřování a řízení u těchto rozsáhlých kauz nezřídka dělo i díky politickým a obchodním tlakům. Krom toho obvinění využívali různých obstrukcí, aby své procesy zdržovali. Někteří se dlouhodobě skrývali v zahraničí či pod cizí identitou. Abolice (čl. 2) se týká až 150 trestních kauz. Osmnáct z nich je v působnosti Vrchních státních zastupitelství, v nichž byla způsobena škoda od 300 mil. až do 1,75 mld. Kč, v souhrnné výši cca 30 – 35 mld. Kč.

A navíc se těch několik desítek tisíc poškozených obětí dostalo do situace, kdy se jejich šance na uplatnění náhrady škody blíží limitně nule. Na veřejnost to vše působí velmi neblaze. Budí to zdání generálního pardonu celé garnituře těch, kteří za tichého přispění mocných devastovali náš stát. A to nejen hospodářsky, ale především morálně. Dnes si tito amnestovaní budou nárokovat ušlou mzdu, zabavený majetek a kdo ví co ještě. Možná nám někteří z nich pošlou pohled z Floridy či z Dubaje. Platí to i pro zakladatele finanční skupiny PPF Milan Vinklera, platí to pro přítele Václava Klause Petra Lukeše, pro Františka Chvalovského, pro soudce Berku, platí to i pro manažery H-systému, Union banky, Progres Investu, investičního fondu Trend, Agroplastu, Skloexportu atd.

Policistům, státním zástupcům a soudcům říká odcházející hradní parta asi toto: „Sorry, měli jste se více snažit“. A vzkaz veřejnosti? „Máme to za pár, nějak se s tím srovnejte. Sloužíme lidu“. Ale kterému? Chce se mi dodat.

Některé pochybnosti vzbuzovaly již v minulosti i některé milosti prezidenta republiky. Například pro bývalé blízké spolupracovníky Františka Mrázka (Steininger, Pragerová, Morávkova a Kondler), či pro majitele spol. ICOM Zdeňka Kratochvíla, který patřil mezi sponzory ODS.

Václav Klaus se rozhodl napsat sám sobě velmi nelichotivý nekrolog. Jeho odcházení je mírně řečeno nedůstojné, skoro by se slušelo říci ubohé a drzé zároveň. Včetně trapné zmínky o tom, že prý jeho předchůdce vytrhával ze zdi pražského hradu knihovny.

Nejsmutnější konec politické superstar bývá tehdy, když vzbuzuje směsici těchto dvou pocitů – výsměchu a pohrdání.