Možná i tato banální pravda je osobním motivem Václava Klause k jeho dalším a dalším šokujícím výpadům. Není to jen o vyhledávání nepřátel, o provokacích, nýbrž také o odvádění pozornosti a udržování se na výsluní mediální zájmu. Připomíná to vyhaslou hvězdu show byznysu, která tajně dodává bulváru zaručené pikantnosti ze svého soukromí. Klaus nám tak dává nahlédnout do svého nahlodaného nitra.

Ve své Kritice slov Karel Čapek napsal. „Všechno je relativní… Relativní jsou všechny pravdy, ale pak jsou relativní i všechny omyly. Nehodíš, člověče relativní, kamenem, po žádném omylu, nemá-li ani kousíček pravdy, tož má aspoň své dobré příčiny, proč vznikl a byl…. Řekli-li jsme, že všechno je relativní, uklouzlo mi tím něco docela nerelativistického, neboť hříšné slovo „všechno“ páchne zarytým a tajným absolutismem. Pravý relativismus musí dospět k lepšímu poznání: skoro všechno je relativní… Definitivní relativismus vám praví… jsou věci, jež nejsou relativní.“

Vzpomněl jsem si na tento úryvek z Karla Čapka, když jsem si četl poslední rozhovor Klause pro nový polský týdeník. Klaus v něm šermuje svými pseudo dogmaty. Demonstruje svou žlučovitou nenávist vůči všemu, co vybočuje z jeho obzoru, z jeho pokřivených schémat. A ta začínají již u jeho sebe definice, co by ortodoxního super konzervativního pravičáka. Tomu by se u něj dalo věřit jen potud, pokud to byla jen teorie, jen rétorické cvičení. Jeho praktické kroky a reálná politická praxe však nasvědčují úplně jiným kořenům a zájmům. Spíše než o pravici se dá hovořit o posttotalitním klientelismu.

Václav Klaus se z proseckého sídliště, ČNB a Prognostického ústavu dostal po listopadu 1989 až do vlády. Ve zmiňovaném Prognostickém ústavu se nepotkával jen s Valtrem Komárkem, Vladimírem Dlouhým, ale i s tajemným bývalým špionem KGB Karlem Köchrem (zdroj – Wikipedie). Do OF přivedla Václava Klause Rita Klímová, manželka reformního komunisty Zdeňka Mlynáře a matka syna Vladimíra, který dnes pracuje pro PPF, finanční skupinu orientující se na Rusku a Čínu. Do vlády, a tím pádem do vysoké politiky, vstoupil jako nominant OF, tedy Václava Havla.

Václav Klaus se po vítězství ve volbách v r. 1992 začal obklopovat lidmi, kteří sami sebe nazývali sametovými vítězi. Co je tak extra pravicového na bankovním socialismu? Co je tak extra pravicového na české cestě privatizace, tedy kapitalismu bez kapitálu a kapitalistech? Co je tak extra pravicového na pirátovi Viktoru Koženém? Co je tak extra pravicového na polostátním ČEZu a jeho vlivu ve státě? Co je tak extra pravicového na rychlé kumulaci ex státního kapitálu do rukou různých šikulů a spekulantů? Co je tak extra pravicového na selektivním uplatňování práva pro vyvolené?

Co je tak extra pravicového na Konsolidační agentuře, tedy bermudském trojúhelníku české ekonomiky? Co je tak extra pravicového na zbytnělé byrokracii, nesrozumitelném daňovém systému atd.? Co je tak extra pravicového na trestání střední třídy? Co je tak extra pravicového na absenci sounáležitosti a solidarity? Co je tak extra pravicového na éře konzumu a sobectví? Co je tak extra pravicového na anonymních akciovkách bez kontroly a na vyvádění zdrojů do daňových rájů? Co je tak extra pravicového na našem způsobu financování politických stran? Co je tak extra pravicového na dvojí morálce samozvaných pravičáků? Co je tak extra pravicového na českých oligarších v ruském střihu? Co je tak extra pravicového na kopání do mrtvol? Co je tak extra pravicového na umělém, zastydlém národovectví a permanentním vyhledávání vnějších nepřátel. Co je tak extra pravicového na zašlapávání všech projevů nezávislé občanské společnosti?

A konečně – „Co je tak extra pravicového na Klausovi?“.

Ono by neuškodilo, kdyby si pan Klaus vytáhl tu vatu z uší a sešel z kopce se seznámit s reálným životem. Jednu věc mu však upřít nelze, totiž tu, že se mu podařilo zdiskreditovat řadu pojmů. Nebude snadné vrátit jim v postklausovském období skutečný obsah.

Než zase začne peskovat celý svět, pak by bylo nanejvýš vhodné si alespoň nejprve napočítat do deseti. Neškodí totiž jen sám sobě, ale i zemi, kterou si na více než 20 let svévolně přivlastnil. Podobně jako kdysi jedno péro v Chile.