Častým rysem jejich produkce jsou účelovost, přeexponované emoce a řízená záměna příčin a následků. Z časové posloupnosti různých jevů je zřejmé, že se něco nejprve stalo, a teprve potom na to někdo nějak reagoval.

Proti všem ústavním zvyklostem je nám stále vnucována představa o nerozborné jednotě dnešní vládní koalice, která prý disponuje „pohodlnou většinou“ sto a jednoho hlasu. Do této většiny je počítána i jakoby strana Lidem, která nebyla nikdy nikým volena a dokonce nemá ani svůj poslanecký klub. V čele této party je osmidenní ministryně obrany. A pravděpodobně je součástí stojedničkové většiny i poslanec Pekárek, který je momentálně ve výkonu trestu, za soudem prokázanou korupci. V PS Parlamentu ČR nahradil jiného poslance, který je nyní pro změnu vazebně stíhán. To jsou ony standardní ústavní zvyklosti?

Vláda Petra Nečase podala demisi. Premiér usoudil, že aféra jeho milenky je asi i jeho aférou a ukončil své trápení. Tím pádem podala demisi celá vláda. Prezident republiky po té jednal se všemi parlamentními frakcemi. Tři z nich preferovaly rozpuštění sněmovny a urychlené předčasné parlamentní volby. Strana – nestrana Lidem prý hovořila o všech možnostech. Zbývající dvě vládní strany favorizovaly pokračování Kalouskovy vlády, tentokráte v čele s Miroslavou Němcovou. Z těchto nejednoznačných představ si Miloš Zeman vybral variantu třetí – úřednickou dočasnou vládu. Není to model ani protiústavní a není v rozporu ani s deklarovanými ústavními zvyklostmi.

Když na podzim 1992 připravoval tým právníků kolem JUDr. Vojtěcha Cepla st. text nové české ústavy, tak při tom vycházel z československé ústavy z r. 1920. T.G. Masaryk jmenoval v období první republiky dvě úřednické vlády. Po jedné pak v novodobé historii České republiky Václav Havel i Václav Klaus. V obou případech šlo spíše o vlády polopolitické a poloúřednícké. Všichni tři jmenovaní předchůdci Miloše Zemana byli voleni parlamentem, kdežto dnešní prezident má silný mandát z přímých voleb. A to díky hlasům dnešních poslanců. Každé jmenování úřednické vlády posiluje roli prezidenta a platí to o to více, když je zvolen v přímé volbě. A jsme zase u těch zmiňovaných příčin a následků. Přímá volba hlavy státu je významným zásahem do ústavy, ale nemusí tomu tak být zcela, pokud by došlo k upřesňujícím korekcím a vyvážení kompetencí ústavních pilířů moci. A to se v tomto případě nestalo.

Vláda Petra Nečase byla spíše vládou Miroslava Kalouska, a pak asi také vládou Jany Nagyové. Končila s nejnižší možnou podporou veřejnosti. Byla sestavena z nevítězů posledních voleb a ve finále ji tvořili spíše silně motivovaní jednotlivci, a ne čitelné programy čitelných politických subjektů. Bývalý místopředseda vlády přirovnal rozhodnutí Miloše Zemana k postojům Adolfa Hitlera čí Klementa Gottwalda. Učinil tak ve „svém“ rakouském tisku. To je nejen za hranicí vkusu. Podle mého soudu to autora výroků diskvalifikuje z dalších diskusí. Je lépe více myslet a méně mluvit. Aristokratickou noblesu to nepřipomíná ani vzdáleně, spíše to zavání hospodským tlacháním. Možná se tím chtěl bodrý a prostořeký „admirál“ někomu jenom přizpůsobit. Ale i tak je to trefa mimo terč.

Odstupující vláda po sobě zanechává nelichotivé dědictví. Neexistencí zákona o státní službě počínaje. Nedůsledným čerpáním evropských dotací a jejich absentující kontrolou. Nepřipojením ČR k evropské úmluvě proti korupci. Přílišnou politizací a účelovostí státní správy. Silovým schvalováním klíčových legislativních norem s dlouhotrvajícími účinky – církevní restituce, důchodová reforma atd. Absencí důsledného uplatňování veřejného zájmu ve společnostech s majetkovou účasti státu. Tolerancí k daňovým únikům a k anonymním akciovkám. Záměrně neefektivní kontrolou financování politických stran a jejich kampaní. Podporou diskutabilní amnestie předchozího prezidenta Klause.

Necitlivou sociální politikou. Nesrozumitelným daňovým systémem. Nedůsledností v řešení kauz s pančovaným alkoholem a pančovanými pohonnými hmotami. Zametáním pod koberec řady závažných kauz a politickým zasahováním do jejich nezávislého vyšetřování (armádní zakázky, solární boom, neveřejné veřejné zakázky státních firem, atd.,…). Horšími makroekonomickými daty, než mají např. i naší sousedé – Polsko a Slovensko. Nárůstem zadlužení státu, obcí, firem i domácností. Extremním nárůstem exekucí. Silnou pozici „šedé ekonomiky“ – hazard, drogy, prostituce,… Častou svévoli silných obchodních řetězců. Opožděnou „spolupráci“ se švýcarskou stranou při vyšetřování mega kauzy MUS. Stagnujícím exportem. Dlouholetou toleranci k posilování vlivu klientelistických sítí a jejich zasahování do procesu správy země. Nečitelnou zahraniční politikou i vůči našim partnerům v EU a v NATO.

To vše, a mnohé další, má za následek hlubokou krizi důvěry a odpovědnosti. Nikdo nevěří nikomu a nikdo za nic nenese odpovědnost. Zcela absentuje alespoň elementární politická kultura.

Pokud odchod Kalouskovy vlády byť jen nastartuje základní audit uplynulého období a neporuší nezávislé vyšetřování orgánů činných v trestním řízení, pak to nemůže být krok nesprávným směrem. I přes některé zřejmě oprávněné výtky k jednotlivým jménům a některým výrokům zúčastněných osob. Po mnohaletém devastování pojmu pravice, to bude mít v příštích volbách každá nelevicová nabídka velmi těžké, ne-li nemožné. A to zcela pomíjím stávající značky.

Umělý český marketingový konflikt pravice versus levice ponechme stranou. Teď je klíčové udržet základní chod institucí státu a definovat nejvyšší možnou míru společného veřejného zájmů občanů ČR. Nejdůležitější je nyní posílit veřejnou kontrolu výkonu státní správy. Zabrzdit mnohé neblahé trendy. Obnovit dialog s veřejností, odbornými a zájmovými skupinami. Obnovit důvěru našich partnerů v zahraničí. Posílit čerpání evropských dotací a jejich důslednou kontrolu. Udržet sociální smír. Pokusit se nastartovat ekonomický růst. Obnovit vládu práva,…

Je nejvyšší čas.