Spíše se přikláním k tomu, že jeho opakující se provokace mají pragmatický základ. V jisté zvrácenosti si říká, že čím hůře pro jiné, tím lépe pro něj. Na druhou stranu to připomíná stárnoucí vyhaslou popovou hvězdu, která škemrá o pozornost médií. V posledních 25 ti letech stihl fungovat jen v exkluzivních postech s nebývalou mírou pozornosti a těžko si zvyká na to, že by to teď v 72 letech mělo být jinak. Moudrost a pokora stáří nepřichází.

Václav Klaus byl v elitním týmu Prognostického ústavu, pak ministrem financí, předsedou vlády, předsedou PS PČR a nakonec 10 let prezidentem. A dnes se diví, že to tady u nás nějak drhne. Kdo za to může? Oni! Kdo to jsou ti „oni“? To jsou všichni ostatní. Kromě jeho lokajů jsou vlastně všichni ti „oni“, s nimiž má nepřátelský vztah. A ze všeho nejvíce je to údajně nedemokratická a rozpínající se Evropská unie. Co na tom, že u nás neumíme vybrat daně, že peníze odtékají do daňových rájů, a to i ze zmanipulovaných veřejných zakázek. Co na tom, že vesele bují tajemné anonymní akciovky, že neumíme došetřit armádní zakázky atd. Seznam domácích chyb a hříchů by byl dosti dlouhý a velmi nelichotivý. Na samém počátku tohoto seznamu by bylo mnoho set miliard Kč, které tvoří ty takzvané transformační ztráty. Viníkem je i tak podle Klause EU a pak ti ostatní na české politické scéně, kteří nepatří do okruhu adorujících souputníků velkého náčelníka.

Ve svém posledním díle sebraných spisů nám Klaus oznamuje, že Česká republika je na rozcestí. Pokud je tomu tak, pak je Klaus již za svým osobním rozcestím. Kniha vyznívá nejen jako sžíravá kritika všeho a všech, ale především jako Klausova sebeobhajoba. Třetího října poskytl před uvedením své knihy rozhovor MF DNES, který stojí za povšimnutí. Kromě titulkových zpráv o vystoupení z EU a o tom, že není dobré volit ODS, se v textu knihy i v textu rozhovoru objevují ještě další na první pohled šokující sdělení. Dozvíme se například, že je nutná privatizace dalších polostátních a „pseudosoukromých“ podniků typu ČEZ, České dráhy, Česká pošta, Česká televize atd.

Lednová amnestie byla podle Klause zcela v pořádku a reakce na ní byly jen teatrální hříčky. Ale nejzajímavější je pasáž, v níž Klaus obhajuje a legitimizuje opovrhované a zatracované kmotry. Podle Klause dnes plní na politické scéně podobně důležitou roli, jakou plnili dříve takzvaní veksláci – zprůchodňují totálně rozbitý systém vládnutí v zemi. Zajišťují, aby nešťastná stranická vedení byla vůbec schopna něco prosadit, tedy stav, kdy aspoň někdo s někým jedná.

Václav Klaus, zdá se, sundal masku a ukazuje pravou tvář. Je v tom kus zloby ze ztráty vlivu, kus obav z interpretace jeho příběhu i netrpělivosti z toho, že nestíhá splácet všechny své závazky. Jeho úvaha o kmotrech možná nechtě vyznívá jako poděkování konkrétním osobám za jeho opětovné zvolení prezidentem. Stejní lidé podpořili v nedávných přímých prezidentských volbách i jeho nástupce, s kterým jej pojí i společné vazby do světa domácího i zahraničního byznysu.

Říká-li, že máme odejít z EU, pak by bylo vhodné, aby řekl jaká je ta alternativa. A co NATO? To zůstává prozatím stranou. Přijměme jeho tezi, že EU ne, pak tedy co? Nabízí se mix ruské gubernie a čínské kolonie. Pak jeho úvahy o prodeji ČEZ a Českých drah mají racionální byznysové jádro (PPF aj.)
Tím vůbec nepopírám, že bychom měli úspěšně a vyváženě obchodovat se všemi důležitými obchodními partnery, tedy samozřejmě i s Čínou a Ruskem a mnoha jinými zeměmi mimo EU. Což se ostatně děje i bez Klausových expresivních výzev.

Ale tady jde přeci o něco zcela jiného, tedy o to – do jaké sféry vlivu budeme patřit. Mýlí se zcela vědomě Klaus, když se odvolává na postoj Velké Británie či neutrálního Švýcarska. My na rozdíl od nich máme za sebou úplně jinou historickou zkušenost.

Doporučují Vám velmi důkladnou četbu brožury pod názvem „Odcházení“, která se objevila v březnu letošního roku (http://www.lidovky.cz/narcisy-a-brozura-odchazeni-s-hanbou-iniciativa-se-louci-s-klausem-1cs-/zpravy-domov.aspx?c=A130305_221534_ln_domov_hm). Jedná se strohý výčet zpráv z veřejných zdrojů. Nejde tedy o hodnocení Klause, nýbrž zprávu o něm. Texty zahrnují události z let 2003 - 2013 a všímají si i možných vazeb na některé osoby, jichž se dotkla poslední amnestie, tedy její druhý článek. Na několika stránkách defilují lidé z Klausova světa. Najdete zde zmínky o Milanu Velkovi, Romanu Janouškovi, Martinu Romanovi, Ranku Pecičovi, Václavu Petrovi, Tomáši Hrdličkovi, Peteru Kovarčíkovi či Karlu Muzikářovi st. a dalších. Každý z nich měl a má další vazby, jeden na Františka Mrázka, druhý na Radovana Vávru, třetí na Aleše Řebíčka, další na Petra Smetku, Miroslava Šloufa, na Antonína Koláčka aj.
Ve výčtu nechybí ani Petr Lukeš, kterého se dotkla lednová amnestie osobně. Ta se týká i otce Tomáše Pitra či zakladatele mocné skupiny PPF Milana Vinklera. V textu objevíte i Luďka Sekyru, Ivana Langera, majitele firmy ICOM Zdeňka Kratochvíla, ale také špičky českého hazardu Milutina Periče či Antonína Šimka. Najdete zde i zprávy o kontaktech Václave Klause na Rusko, konkrétně na setkání s jedním z pěti nejvlivnějších miliardářů světa šéfem Lukoilu Vagitem Alekperovem nebo bývalým moskevským starostou Jurijem Lužkovem. Nelze vynechat ani další karlovarský kontakt na Alexandra Rebjonka.

Klíčové vazby má však Klaus především vůči Petru Kellnerovi, současnému donátorovi Institutu VK. Minimálně od té doby, co se stal v devadesátých letech Ivan Kočárník šéfem správní rady České pojišťovny. Za PPF Klaus otevřeně loboval především v Rusku. Netají se ani vztahem na Karla Komárka, s kterým naposledy seděl v lóži VIP při utkání Davis Cupu. A zcela zásadní je i vazba na Martina Romana, který se postaral o oba syny Václava Klause, jednoho sponzoruje a druhého zaměstnává. Zajímavý je i výčet bývalých právních poradců Václava Klause – Dušan Tříska, Jaroslav Zachariáš, Tomáš Jindra, Jaroslav Bureš, Karel Muzikář ml., Milan Kindl, Zdeněk Sovák či Jan Sváček.

Václav Klaus se svým posledním dílkem otevřeně přihlásil ke svým vazbám. A to je dobře.
Klaus se záhy naučil pravicovou rétoriku, odvolával se na konzervativní klasiky, ale v reálné praxi se své naučené teorii na hony vzdaloval. Minimálně od roku 1995 to bylo již zcela zřejmé. Bylo to období bankovního socialismu a mohutného nástupu dravých investičních fondů, které využily toho, že především velkou privatizaci nedoprovázel funkční právní rámec. A asi ne náhodou.

Klausovi vyhovuje spíše putinovské pojetí demokracie – tedy vysoká koncentrace moci, vzájemná podpora s vybranou elitou oligarchů a plíživé omezování osobních práv a svobod. A to přesto, že se ze všeho nejvíce dovolává právě svobody. Jenže platí také to, že odvrácenou stranou svobody je odpovědnost. Svoboda bez zákona pak končí nesvobodou.

Obklopen apoštoly své „víry“ ztrácí poslední zbytky soudnosti. A bohužel se zdá, že ve svém modelu nachází pokračovatele. Ostatně přechod milénia byl jejich společným obdobím, které zakonzervovalo poměry na další dekádu.

P.S. zpráva z tisku:
18. února 2013 – MF DNES:
Protikorupční útvar policie a pražská hospodářská kriminálka prověřují nejméně čtyři případy ve společnosti ČEZ, u nichž bylo podáno trestní oznámení, či na ně upozornila BIS. Detektivové se zajímají o prodej poloviny německé firmy Mibrag, o transakce mezi ČEZ a ČEZ Albania, rozsah a cenu zakázky pro subdodavatele při stavbě meziskladu jaderného paliva v Temelíně a také o podezření, zda ČEZ dodržuje zákon při zadávání miliardových zakázek prostřednictvím své dceřiné firmy Škoda Praha Invest. Problém prodeje Mibragu, který si ČEZ koupil v roce 2009 napůl se skupinou EPH (PPF) spočívá v nejasných finančních tocích celé operace.