Jedním z klíčových důvodů tohoto stavu je skutečnost, že svět je do značné míry ovládán psychopaty. Psychopaté nemusí být ve společnosti ihned rozeznatelní. Naopak, mohou mít dobré společenské postavení, dokonce i výlučné (např. diktátoři). Existují názory, že tzv. korporátní psychopaté (s nedostatkem empatie) mohou mít velký podíl na finančních krizích a ekonomických, nejen skutečných, ale i virtuálních turbulencích v různých koutech zeměkoule. Navíc platí, že globální svět plodí globální problémy a globální krize. A viníci? Kdo ví? Není snadné je dohledat. Zájmů a motivů je více, vždyť celý svět je vlastně jedna velká anonymní akciovka. A některým psychopatům se v tomto modelu daří opravdu náramně.

Psychopatii nelze považovat za nemoc v pravém slova smyslu, ale spíše za poruchu osobnosti. Z definice vyplývá, že meze, jaká míra určité vlastnosti je již považována za psychopatii, jsou kulturně podmíněné. Člověk, který je v určité kultuře a v určitém prostředí vnímán jako úspěšný a socializovaný, může být z jiného pohledu hodnocen jako psychopat. Profesor František Koukolík pro osoby se subklinickou mírou antisociálního založení propaguje termín deprivant.

Psychopatie je tedy hluboce zakořeněná a přetrvávající psychická vlastnost, stav nebo vzorce chování. V rozhodujících pozicích se nezřídka ocitají lidé s citovou a morální psychopatií, tedy s citovou chladností, nedostatkem svědomí a bezcharakterním přístupem k ostatním.

Psychopaté mají své mimikry, mohou dokonce vzbuzovat jisté naděje či sympatie, u těch, kteří touží po tom následovat vzory a být vedeni. Tedy u těch, kteří vidí jenom to, co chtějí vidět a nechtějí si tzv. komplikovat život. A těch je bohužel vždy a všude většina. Pro psychopaty v klíčových politických a byznysových pozicích jsou všichni ostatní jen jistým druhem spotřebního zboží. Na lidi se dívají jako na věc.

Tento druh psychopatů nemá nikdy dost. Je schopen různých intrik, lží, zákulisních čachrů a manipulací všeho druhu, aby si udržel své pozice, posiloval svůj vliv a moc. Pokud předvádí nějaké emoce či sociální empatii, tak je to jen umně vykalkulovaná hra, neboť obojího není schopen. Vše je řízeno a regulováno. K tomuto maskování má dnes nepřeberné množství nástrojů – komunikační kanály, média, marketing, P.R. atd. Nestačí mu jen ovlivňovat své okolí, musí jej ovládat a vlastnit. Obklopuje se svými lokaji s přímou závislostí. Ostatní jsou nepřátelé nebo latentní nepřátelé.

Vazby a vztahy jsou pro tyto psychopaty jen druhem směnného obchodu, často jen s dočasnou trvanlivostí a jednosměrné. U těchto psychopatů se vyskytují i sociopatologické jevy, byť to nemusí být na první pohled patrné a zřejmé. Hledají si své oběti a svou kořist s instinkty predátora. Své zvrácené loupeživé motivy obalují do lákavých slupek. Bývá to ve jménu víry, národa či politické ideologie, aby to správně zadunělo a zvedlo masy. Může to mít až fanatickou či fatalistickou dimenzi. Neštítí se páchat své rejdy i pod pláštíkem vznešených akcentů demokracie, svobody či lidských práv. Vytvářejí umělé obrazy, které jdou naproti poptávce, často na objednávku vytvořené. Ve své zvrácenosti si hrají s lidskými osudy. Útočí na první signální a nabízejí svým konzumentům iluze, sny, ale i zájmy a potřeby. Přesně podle hesla, že účel světí prostředky. Dobře dávkovaná porce zadluženého blahobytu zvyšuje u konzumentů jejich produkce míru závislosti. A o to jde.

Psychopaté nehledají klid a rovnováhu, naopak vyhledávají střety a konflikty. Život je pro ně permanentní boj. Je to nekonečná sebeprezentace ega, s neutuchající touhou dominovat. Zvláště nebezpeční bývají psychopaté, kteří posilují své sebevědomí alkoholem či jinými návykovými látkami, aby tak ztratili poslední špetky zábran.

Psychopaté, o nichž píšu, patří mezi egomany či alfa samce, mají často velmi výraznou narcistickou osobnost. Považují se za mimořádné a výjimečné. Vykořisťují jiné, chovají se arogantně a povýšenecky, neuznávají jiný názor a případný oponent je automaticky považován za nepřítele.

Dnešní svět je skutečně ovládán psychopaty. Konkrétní osoby si v jednotlivých kulisách jistě dosadí každý z nás. A je to ještě horší. Náš svět je permanentním kolbištěm vzájemných střetů různě vlivných psychopatů. Jejich šarvátky a války determinují prostředí a společnost v lokálním i globálním měřítku. Svět je pro ně jen ring volný bez pravidel. Často si říkají, že čím hůře pro jiné, tím lépe pro ně. Marně čekáme, že se napraví, vyléčí, prozřou, že budou ctít a respektovat společné zájmy. Ne, žádného pokání či pokory se u těchto jedinců nedočkáme. To si jen strategicky občas vezmou oddechový čas a pak se zase vrátí k původní podobě.

Jsou to psychopaté, kteří šíří panický strach z budoucnosti, aby pak mohli přicházet jako spasitelé. Za případné chyby a omyly mohou výlučně jen jejich předchůdci, jejich soupeři a konkurenti, případně podřízeni a poddaní. Oni jsou přeci neomylní. Jsou to psychopaté, kteří oživují démony studené války. Jsou to psychopaté, kteří podněcují fundamentální rasové, náboženské a politické sváry. Jsou to psychopaté, kteří nemají ve své bezohlednosti k ostatním žádné meze.

A co se s tím dá dělat? Ne na každou diagnózu existuje účinný lék. A to je bohužel i tento případ. Receptem může být naše nebojácnost a statečnost, snaha nežít jen v ulitě s klapkami na očích. Jinak jsme jen snadné sousto pro psychopaty všeho druhu. Jistá naděje se skrývá v tom, že se psychopaté požerou navzájem. Oni totiž neznají pevné vztahy, přátelství, důvěru a respekt. Jejich případné účelové vzájemné vazby fungují na bázi kumpanství, a to bývá vratká bárka. Ale pozor, i to jejich vzájemné požírání s sebou ponese nemalé ztráty na vrub nás všech, ale je to pořád lepší, než apokalypsa srovnatelná snad jen s pádem Římského impéria ve 4. století našeho letopočtu či světovými válkami 20. století. I když zároveň platí, že každý konec, byť s děsivou bilancí, může znamenat nový začátek a znovunalezení naděje.

Pokud nedokážeme společnými silami omezovat dominantní vliv psychopatů, pak nás čeká trudná perspektiva. Ostatně – všechno už tu jednou bylo. To by nebylo tak zlé – horší je, že všechno tu asi ještě jednou bude. Ale jak konkrétně? To záleží na nás. Měli bychom stavět budoucnost na myšlenkách a hodnotách a ne jen na averzích. Nenechme si ukrást běh života nenasytnými a bezohlednými psychopaty. Stojí to za to.