19. ledna se na mém novém blogu na Aktualně.cz objevil můj první text „Dnešní česká cesta demokracie“. Nedělal jsem si dopředu žádné iluze o případných komentářích. Mnozí mne již dopředu varovali. Své názory a postoje prezentuji celý život veřejně a činím tak i nyní.

Nemám ve zvyku se schovávat za pseudonymy z různých mailových adres. Je mi líto lidí, kteří v sobě nosí tolik nenávisti. Je mi líto i těch, kteří se nechali naverbovat do žoldu konkurence, i když ví, že pokračování současného marasmu neprospívá a neprospěje nikomu z nás. Některé výpady šly až za hranici vkusu a dobrých mravů, možná i etického kodexu diskusí na blogu Aktuálně.cz. A to přesně podle staré dobré zásady – nemáš-li argumenty, pak zaútoč v osobní rovině. Nesouhlas je chápan jako výzva k podpásovému boji. Nuže, nezbývá mi, moji milí anonymní glosátoři, přeci jenom reagovat.

V 70-tých letech jsem velmi úspěšně vystudoval gymnázium (s humanitním zaměřením, včetně latiny). Pak jsem pokračoval pedagogickým vzděláním. Nikdy jsem nepatřil do tzv. komunistické rodiny. Naopak. Můj strýc dr. Josef Herl byl jedním z prvních komunistických vězňů. Jako poslanec nekomunistické strany se postavil za prezidenta Beneše po únorovém puči v r. 1948. Ve vykonstruovaném procesu dostal doživotí a v komunistických lágrech pak strávil 14 let.

Já sám jsem byl ve druhé polovině 80-tých let zařazen do kategorie tzv. nepřítel socialismu. Po listopadu 1989 jsem se stal mluvčím OF středních škol a po té mne oslovil mluvčí Charty 77 Tomáš Hradílek, nabídl přímou účast v řízení OF na severní Moravě. Tak jsem se později setkal s Václavem Klausem, kterému jsem vedl kampaň ve volbách 1990. Naše spolupráce pokračovala až do založení ODS a následně vítězných voleb 1992.

Z ODS jsem vystoupil již na počátku r. 1994, sám a o své vůli, přestože jsem měl různé možnosti, rozhodl jsem se odejít. Nechtěl jsem patřit do světa, který reprezentoval Petr Čermák a jemu podobní. Zachoval jsem si tím svou nezávislost a vlastní identitu. Po odchodu z politiky jsem nevzal žádnou trafiku ani teplé místečko ve státní administrativě.

Přijal jsem tehdy nabídku pana Jiřího Bartošky v dodavatelské firmě, která připravovala pro Ministerstvo kultury nový projekt on-line číselné loterie. Výtěžek měl být věnován na obnovu památek a na kulturní projekty. Majitelem byl vždy stát. Naše firma připravila komunikační a obchodní síť. Úvěr 350 mil. Kč, který si stát vzal, byl bezvýhradně investován do výpočetní centrály a do tehdy ojedinělé on-line sítě. Nejen k mému úžasu se však stát svého záměru zřekl a upřednostnil nestátního konkurenta se zaměřením na jiný účel použití výtěžku! Tento nestátní konkurent je hegemonem dodnes. Na krach projektu se musíte ptát pana Kočárníka a jeho podřízených. Já sám jsem na projektu nevydělal ani korunu.

V r. 1996 jsem pomáhal ODA ve volbách, a to jako volební manažér. Nikdy jsem nebyl členem tyto strany. Chtěl jsem přispět k vytvoření nelevicové vlády. ODA se tehdy z necelých 3% dostala až na takřka 7%. Od roku 1993 jsem soukromá osoba. Nikdy jsem nebyl závislý na různých mocenských sítích. Má firma neměla za svou existenci nikdy žádný obchodní vztah se žádnou státní institucí na jakékoliv úrovni.

Za svůj osobní příběh se nestydím, ba naopak. Mnozí se mýlíte, nebyl jsem a nejsem nekritickým obdivovatel Václava Klause. Publikoval jsem mnoho textů v různých mediích a vydal jsem dvě knihy. Máte možnost si porovnat mé postoje na časové ose. Své zásady neměním. Držím se hesla – nebojuji jenom proto, abych za každou cenu vyhrál, ale proto, abych se nedal. Zároveň platí, že kdo se plazí, ten nezakopne.

Přeji nám všem více pokory, trpělivosti i odvahy při pohledu do vlastního zrcadla. Chápu, že to někdy bolí. O to slastnější a neodolatelnější je pak ta touha si do někoho kopnout. Kdo ví. Možná se o sobě ještě dočtu, že jsem položil banánovou slupku před papeže anebo rozkopal kytky na hrobě neznámého vojína.