Od konce roku 1989 znělo Československem a později Českem patetické heslo „Zpátky do Evropy“. Někteří je odmítali, neboť jsme přece nikdy Evropu neopustili, vždyť to ani fyzicky nejde. Jiní ovšem tušili, kolik je v tom pravdy, neboť jsme se dialogické normalitě západní Evropy jakožto politický národ mentálně velmi vzdálili. Však také Karel Černoch napůl ironicky a napůl vážně zpíval na konci českého filmu „Slunce, seno, erotika“ (1991) od Zdeňka Trošky i tuto pozapomenutou píseň, která vypadá jako tresť tehdejších povrchních představ a tužeb: „Evropo, Evropo, už jsou to léta, řekli jsme sbohem a slehla se zem. Tak už se nezlob a buď hodná teta, zase nás do svýho domečku vem…“
Rokem 1989 skončily ony „krásné časy“ s poezií „železné opony“ a „studené války“, kdy byl svět přehledný a vypočitatelný. Evropský kontinent, po druhé světové válce rozdělený na dvě poloviny, již dávno s velkým zadostiučiněním vystoupil ze světových dějin a nemínil se do nich nějak ostentativně vracet. Evropa přestala tvořit i své vlastní dějiny a po dvou evropských/světových válkách vděčně akceptovala, že se může věnovat banalitě všedního dne. Platilo to nejen o „západní“ Evropě, ale stále více také o té „východní“, neboť zejména v Maďarsku a Československu se dařilo budovat svéráznou konzumní společnost rezignující na veřejné dění.