Česká média, ať už veřejnoprávní nebo soukromá, nás momentálně zahlcují řadou (často banálních) informací týkajících se dosluhujícího prezidenta republiky Václava Klause. Ten se opět může cítit středobodem dění, zdánlivým hybatelem české politické agendy. Letošní 7. březen, slavný to den Masarykových narozenin, je tak poněkud zastíněn politologickou klausománií.

Řeší se konec Klausova prezidentského angažmá, především pak slavná novoroční amnestie, diskutuje se o jeho velezradě. Novináři a všemožní akademičtí i lidoví politologové řeší samozřejmě i páně Klausovu politickou budoucnost.

Zdejší mediální krajinou se rojí všelijaké zvěsti o „neodcházení“ Václava Klause z českého politického rybníku. Co se vlastně stane, až 8. března 2013 složí Miloš Zeman svůj prezidentský slib? (On sám hovoří dokonce o přísaze, ač tento termín naše ústava nezná; možná příliš intenzivně čítával Rychlé šípy, což by ostatně nemusela být špatná kvalifikace pro výkon prezidentského úřadu.) Co pak vlastně bude dělat politický soukromník, občan Václav Klaus? Možná je už samotná tato větička „lichá“ a „falešná“, jak říká jistý nejmenovaný klasik. Vždyť co by asi tak mohl dělat stařičký exprezident, který se právě letos dočká svých krásných dvaasedmdesátin? Bude si přece užívat podzimu života i své zasloužené penze, věnovat se rodině a sportu. Situace se poněkud uklidní a zevrubného kritického čtení se snad konečně dočkají některé jeho texty. Zápisky z cest, v posledních letech především z asijských, afrických, případně latinskoamerických zemí (Chile), patrně neohromí a brzy se stanou spíše historickým pramenem než intelektuální inspirací. Více pozornosti na sebe pak možná upoutají některé starší projevy z časů Klausovy prezidentury, třeba ten z 28. října 2010, kdy inovativně upozornil i na starší kořeny české státnosti. V zemi, kde řada lidí žije představou, že jejich stát vznikl teprve 1. ledna 1993, to vůbec není málo. („Méně než stoletá existence republikánského zřízení je sotva desetinou tisíciletého období, v němž – v podstatě na stejném území – existuje český stát. Nezačínejme proto až rokem 1918.“)

Můžeme předpokládat, že se stárnoucí Václav Klaus bude přednostně věnovat budování své nedávno založené Knihovny Václava Klause a nakonec se promění ve ctihodného mentora, který ve veřejném prostoru bude prostřednictvím svých projevů a textů kultivovat zdejší politickou scénu i debaty nad nejdůležitějšími politickými výzvami.

Vyloučit ovšem nelze ani ztrátu posledních zbytků jeho kdysi tak proslulé racionality i politického úsudku a latentní koketérii s nižšími patry české politiky, například s některými marginálními národoveckými uskupeními. Proč je vlastně Evropská unie, která jistě není a nikdy nebude dokonalá, pro Klause jakýmsi nedemokratickým molochem (někdy ji srovnával s RVHP), zatímco jsme z jeho úst nikdy neslyšeli ani drobnou kritiku autoritářských praktik současných vládců Ruské federace? Je mezinárodně-politicky nefunkční Evropská unie naším skutečným „národním zájmem“?

Možné jsou ovšem i další varianty, byť bych nerad působil jako prognostik nebo dokonce futurolog, vždyť ti se většinou mýlí. Václav Klaus nikdy nebyl euroskeptikem, natož inspirativním kritikem evropské integrace přinášejícím do českého a evropského diskursu nové myšlenky, vize, nápady, projekty. Jeho postoje lze označit za svého druhu antievropanství, jaké bychom nalezli u ruských panslavistů a slavjanofilů 19. století. Mám na mysli onu podivnou (a vlastně nekritickou) averzi k Evropě, která je zcela vzdálena velkým českým politickým myslitelům, ať už to byli František Palacký, TGM, Emanuel Rádl nebo Jan Patočka. Snad by proto mohl Václav Klaus sehrát úlohu kormidelníka „evropských Antievropanů“. Jezdil by po kongresech různých národoveckých a suverenistických uskupení, pracoval by na jejich integraci, byl by jejich guru. Role by to sice byla namáhavá a nepříliš vábná, ale vzhledem k dosavadní klausovské činnosti by přece jen byla čestná, poněvadž transparentní. A jistě by sem tam dorazila i nějaká pozvánka od politických souputníků a „přátel Evropy“ z Ruské federace, Čínské lidové republiky nebo dokonce z USA a Kazachstánu. Ironie poněkud nemístná? Nikoliv, hořká.

Variace syndromu Schröder, v níž by byla náruč ruského Gazpromu toliko zaměněna za Lukoil, se jeví jako nepravděpodobná. Stejně jako výrazné pokračování Klausových klimatologických aktivit, což ovšem nevylučuje jeho občasný výboj proti environmentalismu, různým formám ekoterorismu a dalším ngoistickým zrůdnostem. Už jen tzv. energetický obrat v sousedním Německu představuje zajímavý rezervoár nápadů pro nasazení v tomto směru. A třeba se dočkáme i Klausova literárního a politologického rozboru díla Václava Havla, v nichž nám Klaus konečně bude prezentovat důkazy o nebezpečí občanské společnosti a občanského aktivismu pro rozvinutou demokracii českého typu.

Inu, uvidíme! K základním kamenům evropské identity, která podle některých tvrzení vlastně nikdy neexistovala, momentálně neexistuje a existovat prý ani nebude, totiž patří i zvědavost, zvídavost, otevřenost, chuť překonávat hranice, sebevědomé hledění do budoucna. A tak se těším na to, že se Václav Klaus nakonec odstřihne od údajného rockera Jakla a „politického teologa“ Hájka, aby důstojně plnil úlohu kultivovaného prezidenta na odpočinku, angažovaného pozorovatele a glosátora. Nechme se tedy překvapit, jak dopadne ono klausovské (ne)odcházení. A nebojme se panu exprezidentovi občas trochu (kriticky) pomoci.