Evropská unie prožívá hlubokou krizi, nikoliv ekonomickou, nýbrž politickou a kulturní, v mnohém též morální. Při hledání účinných prostředků obnovy evropské dynamiky jsou proto zkoumány i historické kořeny Evropy a evropanství. Kdo skutečně stál u zrodu myšlenky sjednocené Evropy? Hrabě Coudenhove-Kalergi? Francouzský politik Aristide Briand? Nebo snad Robert Schuman a Jean Monnet, tzv. otcové EU?

Česká republika není solitérem mimo evropský kontinent, Češi jsou středně velkým evropským národem, jenž by v mnohém mohl významně přispět k reformě fungování Evropské unie. Inspirací by nám tak mohl být především „největší Čech“ Jára Cimrman (1853/59-1914/18), který byl bezesporu i velkým Evropanem a světoobčanem.

Český génius Cimrman je fenoménem typicky středoevropským, pevně svázaným za svého života i ve svém životě posmrtném s pojmem „Mitteleuropa“, což je politicko-geografická entita ne zcela jasných kontur, jejímž jádrem jsou země bývalé rakousko-uherské monarchie. Vídeňský rodák Jára Cimrman považoval za střed Evropy své Čechy, střed samotný lokalizoval do Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Navštívil i Londýn, tedy západní periferii Evropy, a též pohoří Altaj v Rusku poblíž mongolsko-čínsko-kazašského pomezí. Byl si tudíž plně vědom toho, co ještě je Evropa a co už rozhodně žádná Evropa není.

Jára Cimrman procestoval takřka celý svět a vůči evropské, resp. euroatlantické civilizaci byl nenapravitelným optimistou: až dětinsky věřil v pokrok, ve vládu práva, v obecnou lidskou slušnost. V době komunismu, kdy byla jeho osobnost znovu objevena pro širší veřejnost prof. Smoljakem, dr. Svěrákem, doc. Weigelem a dalšími cimrmanology, nám byl Cimrman jednou z mála duchaplných spojnic s normální Evropou a s onou „Belle Époque“, která u lidí 70. a 80. let 20. století, žijících v tzv. normalizovaném Československu, vyvolávala bezděčný úsměv, nostalgii a nutkání k přemýšlení. A právě toto „nutkání“ stálo u počátků zájmu české, evropské a později i světové veřejnosti o cimrmanovský fenomén, který ve svém nejhlubším důsledku vedl i k pádu někdejší komunistické abnormality.

V roce 1976 se uskutečnila dnes již legendární výprava předních českých cimrmanologů do Liptákova v Jizerských horách. Právě v této obci byla o deset let dříve, 26. února 1966, nalezena truhla s Cimrmanovou rukopisnou pozůstalostí. Rešerše v liptákovské obecní kronice tehdy přinesly nečekaná překvapení. Jára Cimrman, tento zneuznaný český génius, přijel roku 1902 z Vídně do Liptákova a prožil zde deset (možná i dvanáct) vskutku plodných let, ačkoliv si anonymní liptákovský kronikář lakonicky poznamenal: „Pobude prý jen krátce, neb jest světoběžníkem.“ Cimrman, který je již tehdy veřejností vnímán jako fenomén globálního významu, vytvořil v Liptákově hned několik svých zásadních textů, zplodil zde i svého jediného potomka. O tom však později.

Expedice z roku 1976 nalezla v místě jeho bezprostředního liptákovského pobytu důmyslně upravený krumpáč, v jehož násadě byl ukryt ostrý protirakouský pamflet „Svoji pravdu nebudeme skrývat“, který je výrazným projevem českého europeismu počátku 20. století. Cimrman v tomto dosud nepublikovaném rukopise otevřeně kritizuje samotnou existenční podstatu rakousko-uherské monarchie a vyzývá ke vzniku „Unie europejské“, tedy budoucí Evropské unie. Jediný známý opis tohoto cimrmanovského pamfletu se v roce 1945 dostal prostřednictvím vyhnaných liptákovských Němců do západní Evropy a způsobil značný rozruch. Na počátku roku 1950 jej totiž Gerta Schuman-Prohaska, rodačka z Liptákova a nově obyvatelka utečeneckého tábora u Frankfurtu nad Mohanem, věnovala jako opožděný novoroční dar svému prasynovci Robertu Schumanovi, shodou okolností francouzskému ministru zahraničních věcí. Ten jej, z úcty ke své tolik zkoušené pratetičce, zakomponoval do prohlášení francouzské vlády z 9. května 1950 – bohužel bez odkazu na Járu Cimrmana – kteréžto prohlášení bylo výzvou k evropské integraci.

Cimrmanova cesta od poněkud vypjatého českého nacionalismu k evropanství nebyla zdaleka tak přímočará, a to přesto, že jej německo-české obyvatelstvo Liptákova zpočátku svorně vnímalo jako podivínského kosmopolitu, stojícího nad národním partikularismem, který propagoval všelijaké nebezpečné novoty. V obecní kronice je Cimrman označován jako „Vídeňák“ či „Světoběžník“. Na základě zevrubného studia divadelních her, napsaných naším géniem právě v Liptákově, musím s lítostí konstatovat, že se Cimrman neubránil některým explicitním projevům xenofobie. Ve futuristickém divadelním kuse „Posel světla“, který je svého druhu posledním výronem českého globálního mesianismu, jsou líčeny osudy Standy Mirvalda, rodáka z Tanvaldu, vystudovaného advokáta a podnikatele, jenž je jakési Cimrmanovo literární alter ego. Mirvald-Cimrman popisuje s náležitým despektem svým rodičům, u nichž je v Tanvaldu na návštěvě, srážku se slovenským bačou na lince osobní potrubní dopravy. Podobně v další Cimrmanově liptákovské hře, nazvané „Vizionář“, která obsahuje výrazné eschatologické prvky, je do úst pana Smrtky vložena xenofobní zmínka o „cikánovi“, který běhá po hostinci s nožem v zádech.

Ve hře „Vizionář“ zachytil Cimrman dekadentní středoevropskou náladu v předvečer 1. světové války, přičemž prostřednictvím výroků pana Smrtky předpověděl i sarajevský atentát a následné válečné hekatomby. Snad byla Cimrmanova xenofobie živena právě očekáváním velkého mezinárodního konfliktu, pravděpodobně je též kontaminována i pověstným cimrmanovským smyslem pro ironii, ba sarkasmus. Jak jinak interpretovat Cimrmanovy epigramy, odkryté při restaurátorském průzkumu na stěnách liptákovské restaurace „U sirotků“? Jak chápat jeho výrok „Nový York a Liptákov, mé obce nejmilejší?“ Tušil Cimrman, že z blížící se světové katastrofy vzejdou Spojené státy americké jako nová supervelmoc? A jak naložíme s jeho trefným epigramem, který je ironickou oslavou společenského angažmá německých žen? Cituji: „Teplé pivo je horší, než studená Němka.“

Byl tedy snad Čech Jára Cimrman opravdu xenofob? Náležitá analýza všech cimrmanovských textů v komparaci s dalšími prameny, dokumentujícími Cimrmanův veřejný život, nás přivádí k opatrnějšímu závěru s odvážnou pointou: fingovaná xenofobie! Cimrman používal své provokativní výroky na adresu jiných národů k tomu, aby následné reakce veřejnosti mohl využít jako primární pramen svého etnografického a posléze i politologického výzkumu. A právě pobyt v Liptákově odhalil tento Cimrmanův latentní záměr, a tak nadobro znemožnil dokončení jeho plánované práce celoevropského významu, totiž monografie o česko-německých rozdílech a podobnostech v užívání vulgarismů v lidové písni. Jeho ironický výrok o studené Němce byl záhy odhalen jako cílená provokace (možná podložená osobní zkušeností), když vyšel najevo jeho intimní vztah s manželkou německého hajného Schmoranze z liptákovské hájovny pod Mariánskou skálou. Plodem této česko-německé lásky byla nejen pozdější, dosud nenalezená Cimrmanova milostná korespondence, nýbrž bylo to i zrození jediného syna, jehož fyziognomie jasně ukazovala na nepochybné Cimrmanovo otcovství. V tomto světle se nám pak Cimrman jeví nikoliv jako nesmiřitelný xenofob, ale spíše jako otec česko-německého porozumění.

Podobně ambivalentní je i starší předliptákovská hra Němý Bobeš, sepsaná již roku 1891, nepochopená a tudíž neprávem kritizovaná Janem Nerudou v Národních listech. V postavě hajného Mikovce vstupuje na scénu cimrmanovské pojetí zdravého rakouského patriotismu, okořeněného antipruským resentimentem. V hlavním hrdinovi, němém Bobši, je rozpoznán nemanželský syn šlechtice Waltera von Grünbach, jenž Bobše v závěru hry přijme za legitimního potomka a jediného dědice, což Cimrman glosuje poněkud ambivalentním hyperbolickým veršem: „... šlechtický ho titul věnčí, dej Bůh, ať se neponěmčí.“ Opět zde tedy nalézáme jisté drobné germanofobní elementy, které byly ovšem nedílnou součástí středoevropské kultury přelomu 19. a 20. století, stejně jako byl v některých německých kruzích populární tzv. antislavismus.

Samotné Cimrmanovo češství však bylo výrazně rozpolceno, v jeho myšlení se urputně svářila tradice katolická (svatováclavská) s tradicí reformační (husitskou). Ve hře „Blaník“, která svou strukturou odpovídá spíše národně-katolickému pojetí legendy – vůdcem spícího vojska je sv. Václav – se objevuje i kritický osten, jenž takříkajíc vrací do hry i tradici husitskou. Cituji pana Veverku z Bitýšky, velitele 2. jízdní od Lipan: „Tam! Tam je chyba. Dokud nevyměníme velitele, budeme tu jenom hnít. Žižku na vás! To by byl velitel Blaníku. (...) Pryč s Václavem! Žižka na jeho místo.“

Nelze nezmínit ani jedno z posledních Cimrmanovských dramatických děl, dnes již legendární „Lijavec“, kterým autor lapidárně demaskuje morální úpadek rakousko-uherské monarchie a předjímá její blížící se zánik. Jak jsem naznačil již na začátku svého cimrmanovského expozé, Jára Cimrman, ač svým nejvnitřnějším založením Evropan, věřil ve specifické poslání českého národa ve světových dějinách. Tento vpravdě český mesianismus, který nalézáme v jeho náboženské variantě již v české reformaci (v tzv. husitství), se jasně ozývá v hymně českých polárníků, vložené do Cimrmanovy hry „Dobytí severního pólu“ z roku 1909:

Polární noc
Má zvláštní moc
Každého přepadne smutek
Němec i Brit
křesťan i žid
každý by nejradši utek
Ba i ti šikovní Žaponci
se silami jsou na konci
Jen jeden z národů neskoná
hrůzy severu slavně překoná
Tam, kde hynou vlci tam,
Kde hynou sobi
Čech se přizpůsobí
Čech se přizpůsobí.

Poněkud temnou a cimrmanology dosud stále nepochopenou zůstává reakce náčelníka české polární výpravy Karla Němce na tuto hymnu, složenou a s kytarou prezentovanou jistým českým učitelem, participujícím na celém dobrodružství: „Člověče, Vašku, mně nic nebylo, ale po tý tvý písničce se mi dělá nanic.“

Byl tedy Cimrman opravdu nadšeným Evropanem – eurooptimistou? Nebo ve svých myšlenkách tendoval spíše k tzv. eurorealismu či dokonce mírnému euroskepticismu? Odpověď nemůže být jednoznačná. Spíše můžeme konstatovat, že Cimrman byl velmi originálním eurovizionářem se sklonem ke kulturnímu a náboženskému eklekticismu. Jeho značně ambivalentní myšlenky a ideály jsou zachyceny například v jeho dalším neméně temném výroku, jenž si poznamenal do svého deníku: „Jsem bezvýhradný ateista. Až se bojím, že mne Pán Bůh potrestá.“ Snad se zde skrývá šalamounské řešení někdejšího sporu o preambuly naší neschválené euroústavy. Evropa potřebuje vizi. Alespoň tak to vidí čelní evropští politici a myslitelé. A právě proto je myslitelské dílo našeho českého eurovizionáře, Járy Cimrmana tolik aktuální.

Od roku 2004 má Cimrman svou pamětní desku v Londýně, centru euroskeptiků. V roce 2006 pak byla v Bruselu, v srdci Evropské unie, odhalena před budovou českého zastupitelství při EU pamětní deska, připomínající Cimrmanovu návštěvu belgické metropole v roce 1910. Dr. Zdeněk Svěrák tehdy potvrdil reportéru Hospodářských novin zvažovanou hypotézu, totiž, že Cimrman je ideovým otcem EU: „Je to velice možné, i když to čeká ještě na prozkoumání. Ale já bych řekl, že to je skoro jisté.“ A prof. Ladislav Smoljak konstatoval, že Cimrman viděl v Rakousku-Uhersku předobraz dnešní EU: „Měl k ní takový dvojlomný vztah. Na jedné straně ho velmi mrzelo, že České království v ní nemá důstojné postavení a celý život usiloval o přejmenování na Rakousko-Uhersko-Česko, což se mu, jak známo, nepodařilo, ale na druhou stranu si uvědomoval, že Rakousko je současně soustátím, které své menší části dokáže uchránit.“ Závěrem můžeme jen konstatovat, že globální význam Cimrmanova politického myšlení neustále roste. Chybí už jen krůček k tomu, abychom se tohoto odkazu chopili i my, Čechové, a zásadně tak přispěli k obnově evropského sebevědomí.