Každá epocha lidských dějin měla své vize a představy o budoucnosti, někdy optimistické nebo katastrofické, jindy kombinované. Platí to samozřejmě i o naší době. Poučný však může být i pohled do minulosti.

Řada projektů a vizí evropské budoucnosti se objevuje především v „dlouhém“ 19. století, jehož dějinné finále se kryje s jatkami první světové války. Obzvláště senzitivní byli v tomto ohledu evropští literáti, kteří se v širokém časovém okruhu kolem roku 1900, těhotném nadějí i obavami, prorocky, provokativně i škodolibě vyjadřovali k budoucnosti Evropy a evropského lidstva. Tyto vize byly ovšem povětšinou čistě mužskou záležitostí, komplementární ženskou perspektivu bude nutné s jistým archeologickým nasazením teprve nalézt. Pokud snad tedy ony vize, představy a projekty budoucnosti nebyly jen jakousi výsostnou deviací Evropanů jakožto mužů.

Evropské vize! Tak například Victor Hugo, který vyhlížel vznik Spojených států evropských, u příležitosti světové výstavy v Paříži roku 1867 napsal: „Ve 20. století vznikne jeden mimořádně velký národ, bude se jmenovat Evropa. Majestátní vize! Mystérium se odhaluje. (...) Klíčí jednota Evropy. Tento nový národ se již v dnešní Evropě hýbá jako okřídlený hmyz v kukle. V příštím století roztáhne svá křídla, přičemž jeho prvním křídlem je svoboda, druhým pak vůle. Sbratření kontinentu – to je naše budoucnost.“ O necelé dvě desetiletí hledí francouzský astronom a romanopisec Camille Flammarion ve své knize „Konec světa“ z roku 1883 na budoucnost Evropy méně optimisticky. Jeho futuristický román se odehrává v 25. století, „kdy existují Spojené Státy Evropské a na 19. a 20. století se vzpomíná jako na barbarskou dobu, kdy násilí utlačovalo právo, kdy militarismus ovládal člověčenstvo a kdy ohavnost války bez ustání drtila nesmírné blbství lidské ...“ Evropa a svět byly pak ovšem zpustošeny nárazem obrovské komety.

S hořkou ironií nastínil svou představu o budoucnosti Evropy a lidstva německý literát Bernhard Kellermann, jehož metaforický román „Tunel“ (jak aktuální!) vyšel právě před sto lety, roku 1913. Kellermann ostře polemizuje s dobovým přeceňováním euroamerické technické civilizace – jeho kniha pojednává o stavbě velkolepého podmořského tunelu na dně Atlantiku mezi Evropou a Amerikou. Projekt je sice po mnoha letech dokončen, ale tunel nikdo nepoužívá, neboť byla zavedena rychlejší a komfortnější letecká doprava. Naše západní technologie totiž stárnou rychleji než jsme si i dnes ochotni vůbec připustit.

Ve stejném roce, totiž 1913, dokončil Oswald Spengler strukturu své monstrózní knihy „Zánik Západu“, která se sice tváří jako analýza minulosti, ve skutečnosti si však činí nárok na to být knihou prorockou. Když v září 1918, ještě před koncem světové války, vyšel její první svazek, mohli čtenáři hned v první větě číst: „Tato kniha je prvním odvážným pokusem určit dopředu chod dějin. Jedná se o to sledovat osud jedné kultury, a sice té jediné, která je dnes na této planetě v úplnosti pochopena, kultury západoevropsko-americké, a to ve stádiích, jimiž ještě neprošla.“ Spengler nám zde s vtipem i nabubřelostí sobě vlastní sděluje, že mu jde o budoucnost; název jeho knihy, ostatně jen málokdy zevrubně čtené, se stává programatickým heslem. Však i dnes – a právě dnes – se mnozí s netrpělivostí táží, kdy už konečně nastane onen vytoužený „zánik Západu“.

Ozvěny těchto přemítání o budoucnosti samozřejmě rezonují i ve střední Evropě, v Čechách. Mladičký Jaroslav Goll, pozdější významný český historik, medituje nad budoucností své evropské domoviny v básni „Evropa“ z roku 1874: „Ó kdy nám Evropa jak Afrodita se z vlny znovu zrodí ku svobodě!“ A Svatopluk Čech ve stejnojmenné básni, tj. „Evropa“, z roku 1886 rozvíjí pestrobarevnou variaci, v níž se na lodi jménem „Evropa“ („Zdaž to koráb duchů?“, táže se poeta), lodi, dozajista plující ke břehům Nového světa, setkává pestrá mozaika evropských národů se svými rozličnými mentalitami, zájmy a běsy. Také příběh lodi „Evropy“ končí zkázou, předobrazem tušené evropské katastrofy: „V té chvíli z místa, „Evropa“ kde plula, s výbuchem hrozným chaos bouřící ... Ten „Evropy“ byl skon.“ A další současník onoho „fin de siècle“, básník Jaroslav Vrchlický, vyjádří ve své sbírce „Dědictví Tantalovo“ z roku 1888 rovnou opovržení nad úpadkem evropské svobody:



Evropské vyhlídky jsou natolik nejisté, že řada literátů někdy nevědomky, jindy reflektovaně líčí sílící touhu po „útěku z Evropy“, po vystoupení z jejího historického, kulturního a politického půdorysu, který je jim břemenem. Alfred Kubin, litoměřický rodák, tento mentální stav svých současníků artikuloval ve své knize „Země snivců“ z roku 1909, která ovšem v německém originále nese název „Die andere Seite“, druhá či dokonce jiná strana: „Stál jsem na zadní palubě a díval se za mizející pevninou ... Evropa ...! Brzy bylo pobřeží viditelné už jen jako úzký pruh. Ten také zmizel.“ Tedy, další intelektuální rozvod s Evropou, tímto kontinentem v rozkladu.

Tep dějin se ale zrychluje, totální evropskou katastrofu již není třeba flammarionovsky klást někam do 25. století. „Velká válka“ je temnou propastí evropských dějin, z jejíž hlubiny se pozvolna vynořují mátohy příslibů dále rostoucího barbarství, proti nimž je Vrchlického evropský „žalář duchů“ z konce 19. století učiněnou selankou. Román „Zelená tvář“ publikoval vídeňský rodák a někdejší Pražan Gustav Meyerink ještě během válečného běsnění, roku 1916. V poslední kapitole, která vykresluje obrovskou přírodní katastrofu provázenou náboženským šílením, se hlavní hrdina prorocky táže: „Kolik měst v Evropě asi ještě stojí? (...) Zpuchřelá kultura se rozletěla jako rozfoukané smetí.“ V jiném Meyerinkově románu, ve „Valpuržině noci“ z roku 1917, vyslovuje pražský podivín a provozovatel orientálních mystérií se symbolickým jménem Zrcadlo své přesvědčení o změněné geopolitické a spirituální topografii světa. Tvrdí o sobě, že je „z čínské náhorní roviny, z ‚říše středu‛.“ Jenže tato „říše středu“ leží už kdesi na východ od Hradčan. – Doufejme jen, že Meyerink nebyl nadán prorockým duchem.

Zatímco Meyerink ve svém díle naznačuje, že jedině nová duchovnost může zachránit Evropu, řada myslitelů, politiků a umělců očekává rovnou zrození nového kontinentu, ba nového světa. Tento prozatím imaginární „nový kontinent“ se však na Východě stal záhy skutečností: Eurasie, rozkročená v někdejším Rusku na evropskou i asijskou stranu, Eurasie čili Sovětský svaz, která je veličinou navýsost politickou, ničící svou diktaturou evropskou kulturu jako něco údajně zbytečného, ba nebezpečného pro budoucnost lidstva.

Český umělec Josef Čapek se tváří v tvář rozpadu tradičního evropského řádu a poválečnému chaosu s jeho brutálními revolučními tendencemi vrhnul do tvorby apelativního divadelního dramatu „Země mnoha jmen“, které dokončil roku 1923. Ve svém díle jakoby materializuje touhu evropských intelektuálů po nové Evropě – z Atlantického oceánu se za velkého zemětřesení vynořil nový kontinent, který může být útočištěm pro všechny, hledající svobodu a spravedlnost. Ve 2. aktu evokuje Josef Čapek davové překřikování, v němž padají návrhy na pojmenování této nové pevniny. Je to extrakt všech tehdejších evropských obav i nadějí. Posuďte sami: Nová země, Země nadějí, Země Nového Štěstí, Země chudých, Hvězda zlatá, Země požehnaná, Země vyplenění, Nový ráj, Nová země hojnosti, Nová Utopie, Země rovnosti, Země spravedlivá, Země spásy, Říše stoletá, Pevnina u Srdce Ježíšova, Nový Sion, Země Marxova, Země silných, Leninia, Nová Atlantis, Hvězda Západu, Dědictví Východu, Země Severu, Nová Evropa, Nová Amerika, Nová Afrika, Hvězda latinská, Hvězda keltická, Koruna států, Jitřenka iberská, Nová Anglie, Nová Francie, Nové Německo, Země všech pevnin. Zkrátka – Země mnoha jmen, mnoha tužeb a projekcí budoucnosti.

V Čapkových představách vše skončí novou velkou válkou, „Země mnoha jmen“ se stane „Zemí stínů“, aby se nakonec s rachotem znovu propadla do temnot Oceánu. Realizace Utopie se nekoná, Evropanům a Evropankám zůstala toliko jejich stará a tak často zatracovaná Evropa, jež v posledku nemusí být až tak špatným místem k životu.

Vysvětlujte to však všemožným fašistům a nacionálním socialistům, hlásajícím konec politiky. Nebo socialistům internacionálním, tedy komunistům, od nichž si Evropa mnohokrát vysloužila notnou dávku pohrdání. Spisovatel-komunista S. K. Neumann se ušklíbá nad evropským kontinentem: „Evropo, strakatá hromádko zemiček ...“, a starému kontinentu vzkazuje: „... pijeme ze studnic sovětských úpatí, z tebe jen trýzeň.“

K těm, kteří po pražských kavárnách tehdy blouznili o „nové Evropě“ komunistického ražení, patřil i excelentní český básník Vítězslav Nezval. Jeho „Podivuhodný kouzelník“, publikovaný roku 1924, vyjadřuje své přesvědčení zcela lakonicky:



A v dalším zpěvu kavárenský komunista Nezval provokuje: „Něco mne přesahuje a něco mi chybí / a komunistický manifest ten se mně strašně líbí.“

Tak, tak! Něco nás přesahuje a něco nám chybí a proto máme a musíme mít své vize a představy o budoucnosti. Jistě, mnohé evropské politické, sociální nebo kulturní vize se v průběhu času ukázaly jako mylné nebo iluzorní. A takovými budou jistojistě i naše představy z roku 2013 o budoucí Evropě a budoucím Česku. Přesto nebo právě proto bych rád toto letní přemítání skončil citátem György Konráda, který ve své slavné a dnes už bohužel zapomenuté knize „Snění o Evropě“ uvádí i Jiří Dienstbier: „K určení strategie je utopie nezbytná.“