V českém kontextu představuje Kosatíkův (a Sedláčkův) projekt České století ojedinělý počin, který by snad mohl část naší společnosti stimulovat alespoň k nějaké historické reflexi. Televizní premiéra prvního dílu – Veliké bourání (1918) – proběhla symbolicky 27. října, tedy v předvečer státního svátku vzniku naší republiky.

Tento pozoruhodný opus měl poněkud smůlu. Zatímco se snažil na kanále ČT1 přimět diváky a divačky k přemítání o moderních českých dějinách, většina českého politického národa byla zaujata aktuálními dějinnými událostmi v přímém přenosu, totiž velice trapnou kausou Zeman-Hašek-Gate. Věřím ovšem, že onen první díl Českého století přesto nezapadne. Už proto, že jeho hlavním hrdinou je TGM, osobnost zbožňovaná i nenáviděná, jejíž texty dnes čte už jen hrstka odborníků či staromilců. Právě Masarykův život je zrcadlem i našemu současnému dění, inspiruje svým vědomým plutím proti proudu.

Masaryk se však ve svém akademickém a politickém působení vyznačoval ještě jednou kvalitou – profesionalitou, která pramenila z jeho permanentního úsilí o sebedisciplinu. Zde si dovoluji pouze konstatovat, že již takřka legendární „lánská akce“, ať už o ní víme (či nevíme) cokoliv, vyznívá právě jako podnik hochštaplerů, tj. neprofesionálně. Jistě, asketa a programový abstinent, který navíc každodenně cvičil („sokoloval“), je nepoměrně více schopen sebekontroly a plánování než megalomanický alkoholik s naraženým kolenem, byť je momentálně shodou okolností rovněž prezidentem republiky. Nevím, kdo ještě dnes může věřit v mýtus o vzdělaném (sečtělém?) politickém profesionálovi na Pražském hradě. Možná jen nějaký rádoby „nezúčastněný divák“, milovník akčních filmů o destrukci nebo negativista vyznávající heslo „čím hůře, tím lépe“.

Avšak zpátky k projektu České století. Jak už první díl napověděl, a autoři Pavel Kosatík a Robert Sedláček to dopředu avizovali, nejde o klasický historický dokument. Ba ani o filmovou fresku, která se snad jen z finančních důvodů smrsknula na televizní inscenaci. Je zřejmé, že hlavní důraz je zde kladen na myšlenky jednotlivých aktérů a jejich vzájemný dialog, na psychologické prokreslení postav v osudových situacích. Proto se v tomto filmu buď pořád „mluví“ nebo „chodí a mlčí“, což diváka, jenž potřebuje především akční kulisu, samozřejmě irituje, jak o tom vypovídají některé komentáře. Prý nuda. Jak pro koho. Nepochopením je rovněž nářek konzumentů „literatury faktu“, že jim ve filmu něco nebo někdo chybí, že se toto či ono stalo jinak, případně, že na uniformě nějakého generála bylo k vidění špatné vyznamenání.

Tandem Kosatík-Sedláček nám odvážně servíruje „dějiny“, které nejsou souborem dat pro znalostní televizní soutěž, ale především nikdy nekončícím dialogem s minulostí. I když mne samotného poněkud ruší bombastická reklama České televize, která nám již před uvedením seriálu tvrdila, že jde o „unikátní filmovou sérii“, která „rozkrývá tabu klíčových událostí našich moderních dějin“. V kontextu českotelevizní produkce jde o unikátní projekt, to ano. Ale rozkrývání tabu? Co jím mělo například v prvním dílu být? Snad „tajemství“, že se Masaryk choval v exilu jako diplomat, který dohodovým mocnostem vnutil „československý příběh“ s mnoha umělými konstrukty?

Slovo „tabu“ sem patrně zabloudilo z dílny televizních PR mágů, pochybuji, že by je takto hodlal nadužívat právě Kosatík. Ten prostřednictvím tohoto seriálu klade české veřejnosti i sám sobě důležité otázky, přičemž často promlouvá ústy nečekanými. A tak zde například k Masarykovi hovoří Franz von Thun und Hohenstein, český místodržitel, který nám zároveň sděluje Kosatíkovu definici masarykovství: „Nejste nacionál, vždycky jste byl proti revoluci. Vždy jste radil dodržovat zákony, zachovávat status quo a posouvat vývoj vpřed drobnými krůčky. Vaši vás právě pro tuhletu vaši moudrost nenáviděli ...“ Thun-Kosatík ovšem vyslovuje i jisté varování: „Nedělejte to, co chcete udělat. Všecko se může zničit. Nevěřil byste jak snadné je všechno zničit.“

Tato racionalizovaná pochybnost o Masarykově zahraniční misi zazní tvrdě i z úst Davida Lloyd George, britského premiéra: „Masaryku, proč chcete zničit Rakousko? Británie je po staletí šťastná, že ho ve střední Evropě má. Kdo jiný by dokázal té směsici národů vládnout jako habsburský císař? Pochopte, pro nás je to problém mezinárodně-politický. Po celá léta jsme ve střední Evropě vyjednávali s jediným mužem a vy nás nutíte jednat s deseti.“ Lloyd George-Kosatík si ovšem i sám odpovídá: „Proč myslíte, že čaj, který pijeme je dobrý? Proč v místnosti, ve které sedíme, je teplo? Proč se všichni těšíme, navzdory tomu, co jsme si přečetli ráno v novinách, na to, co do večera ještě zažijeme? Protože Británie je velká a mocná země.“

Tyto „kosatíkovské otázky“ jsou možná klíčem k celému Českému století. A není to žádný amalgám rakouského staromilství a habsburské nostalgie. Je to apel k promýšlení naší české státnosti. Ta jakoby se dnes vyčerpávala pouze rétorickou „obranou“ ekonomických zájmů, reprezentovaných řečmi o čerpání z evropských fondů a podpoře exportu.

Jediným „tabu“, které se nám tak ve filmu naznačuje, je závěrečná scéna shledání Masaryka s jeho nemocnou manželkou Charlottou. Shledání po letech, rozpačitá touha stisknout dlaň, která však zůstane nenaplněna. Nesouznění a odcizení. Tomáš a Charlotta! Snad jednou konečně pochopíme, že nelze vystoupit z vlastních dějin a pokud ano, pak to už nejsme my.


P.S. Nedávno uvedený druhý díl Den po Mnichovu (1938) rovněž stál za shlédnutí. Je jen škoda, že Emanuel Moravec, onen zoufalec a pozdější kolaborant s nacionálně-socialistickým Německem, je zde vylíčen jakožto pudově založený silácký idiot. Možná, kdyby prezident Beneš bral vážně Moravcovu knihu Vojenský význam Československa v Evropě z roku 1936, stejně jako názory dalších vojáků a diplomatů, mohlo se třeba mezinárodně-politické postavení Československa opravdu vyvíjet jinak. Kdyby ...