V sobotu 1. března 2014 definitivně skončilo 20. století, epocha, do níž jsme vkročili výstřely první světové války roku 1914. Onoho dne totiž Rada federace, tj. horní komora parlamentu Ruské federace, schválila na žádost prezidenta Vladimira Putina možnost nasazení ruských vojsk na Ukrajině (nikoliv jen na Krymu!) za účelem tzv. normalizace ukrajinských poměrů. Jsme ještě na počátku 21. století? Kdeže! Ve skutečnosti teď znovu pokračuje „dlouhé“ 19. století, které už dávno mělo minout.

Negativní reakce zemí Evropské unie a Spojených států na Putinovo „ukrajinské extempore“ na sebe nenechaly dlouho čekat. A co na to Rusko? Šalamounsky si vyhrazuje právo zasahovat všude tam v zahraničí, kde jsou údajně ohrožovány ruské národní zájmy. A zároveň z Moskvy unisono zní: vždyť i USA a EU tak činily v Afghánistánu, Iráku nebo Libyi a Mali. Proč pak by tedy nemohlo i Rusko, toto obnovující se eurasijské impérium?

Jsou tudíž Evropané a Američané pokrytci používající dvojí metr? Nerad bych bral evropským kritikům Evropy či americkým kritikům Ameriky iluze, ani jim nechci dávat lekce z geopolitiky. Jenže i mezi velmocemi, třebaže někdy respektují mezinárodní právo toliko výběrově, existovala vždy jistá pravidla. Při vší úctě k dnešnímu všelidskému globálnímu étosu – nejde tu o zásah v Africe nebo Asii. To, co teď sledujeme takřka v přímém přenosu, probíhá přímo v Evropě – a my jsme přece také Evropané. Vojenskou agresi Ruska vůči sousední Ukrajině, která již začala na Krymu, musíme totiž poměřovat (ať se to někomu líbí nebo ne) podle evropských měřítek, k nimž se i Rusko, od roku 1996 řádný člen Rady Evropy, dosud alespoň oficiálně hlásí.

Do Rady Evropy bylo Rusko přijato jaksi pod podmínkou, v naději na pokračující demokratizaci země a přátelskou spolupráci s dalšími evropskými sousedy. Avšak právě Putinovo Rusko frapantně a soustavně pohrdá všemi hodnotami, na nichž Rada Evropy stojí. Evropské země, a na prvním místě státy EU, by panu prezidentu Putinovi měly jasně ukázat, že kalich trpělivosti přetekl. Vždyť Rusko navíc od roku 1992 de facto okupuje část Moldavska – tzv. Podněstří – a od roku 2008 i část Gruzie, tj. dvou členských států Rady Evropy. Kvůli probíhající agresi vůči Ukrajině by mělo být Rusko z Rady Evropy vyloučeno! Byl by to bolestný krok, ale je třeba jasně vymezit hranice. Buď obnova ruského impéria v podobě Eurasijského svazu, zahrnujícího vedle Ruska i běloruskou či kazašskou diktaturu, kde jsou mezinárodní právo a hodnoty demokracie všem definitivně šumafuk; nebo respekt k tradičním evropským hodnotám, nad nimiž bdí například Evropský soud pro lidská práva.

Zatím to ovšem vypadá tak, že pan prezident Putin jasně sleduje kurs obnovy imperiálního Ruska, hluboce rozkročeného v Evropě a v Asii, jak jej Evropa znala již před staletími. A to včetně jisté sovětské nostalgie – neboť i Sovětský svaz byl jen jednou z forem ruského imperialismu v komunistickém převleku. Mnohé napoví nahlédnutí do ruských médií, v nichž defilují zprávy o mravním, politickém, hospodářském a náboženském rozkladu Evropy. Vítejte v 19. století! Takto tehdy popisovali evropské země ruští panslávové, to je Evropa v optice Dostojevského.

V popisu tzv. ukrajinské krize, která je však dávno krizí evropskou, se média aktuálně soustřeďují především na Krym. Takže se pozorný posluchač či čtenář mohl již dozvědět, že Krym byl k ruskému impériu připojen v roce 1783. K Ukrajině tento poloostrov náleží „teprve“ od roku 1954 a její součástí zůstal i po roce 1991, kdy na rozvalinách Sovětského svazu vznikl nezávislý ukrajinský stát. Řada rozumbradů však vážně přemítá o tom, že Rusko má na Krym jakési automatické „morální“ právo, vždyť toto území náleží k Ukrajině jen „krátce“. To je slovo do pranice – kolik let musí nějaké území patřit k určitému státu, aby si na ně stát sousední již nemohl činit „oprávněný“ nárok? Šedesát let ukrajinského Krymu je málo? Osmdesát by už bylo dost? Podle této logiky bychom museli překreslit všechny hranice v Evropě. Samozřejmě, pokud by se Krym chtěl od Ukrajiny odloučit, má na to právo. Měl by však o tom jednat s centrální vládou v Kyjevě. Nikoliv uspěchaně zvát „do domu“ sousední velmoc.

Nadto: prezident Putin a další představitelé Ruské federace velmi často zaměňují etnické Rusy, občany sousedících států, za ruské státní občany. Ruskojazyční obyvatelé Ukrajiny jsou (dosud) ukrajinskými státními občany. Pokud bude Ruská federace takto flexibilně žonglovat s občanstvím a etnicitou, definitivně ve východní Evropě otevře brány nejvypjatějšímu nacionalismu. A ten by mohl rozvrátit i eurounijní střední Evropu. To už rovnou může pan prezident Putin oprášit někdejší středověký imperiální koncept „sbírání ruských zemí“, opěvovaný ruskými dějepisci 19. století, včetně ahistorické představy, že Ukrajinci a Bělorusové nejsou samostatnými národy (v ruských státních médiích se tak vlastně již děje). Podobně si počínali jistý Adolf Hitler a jeho nacionálně-socialistické Německo, hájící práva „svých soukmenovců“.

Evropa stojí před výzvou. Buď bude schopna – teď i v následujících letech – na ruské neoimperiální choutky rázně odpovídat, nebo se definitivně propadne do geopolitické bezvýznamnosti. Prvním předpokladem k evropskému úspěchu je zdravé sebevědomí – nefňukat, nehrbit se! Pevně věřím, že i většina Rusů si přeje normální Rusko, které je klíčovým svorníkem mezi Evropou a Asií. Vzývání běsů minulosti by totiž mohlo nevratně rozrušit i ruský stát. A ten je křehčí (politicky, ekonomicky, demograficky) víc, než si zde v ustrašené Evropě myslíme.

A Ukrajinci? Se Sienkiewiczem by se chtělo fatalisticky zvolat: „Nešťastná Ukrajina!“ Raději však odcituji větu, kterou v roce 1926 napsal v Peroutkově „Přítomnosti“ ukrajinský intelektuál a československý občan Olherd Bočkovskyj, významný představitel ukrajinského exilu: „Coudenhove-Kalergi mínil původně Panevropu zeměpisně od Portugalska až do Polska. Myslím, že východní její hranice mohou býti přeloženy poněkud dále za Ukrajinu, jež, ač zeměpisně patří k východní Evropě, kulturně vždy gravitovala k západní Evropě ... Snad právě v těchto okolnostech dlužno hledati podstatu jejího boje proti dříve carské a nyní bolševické Moskvě. Je možno, že právě v tom tkví největší tragika ukrajinských dějin. Zkrátka. Ukrajina programově se hlásí do Panevropy, chtějíc býti jejím předvojem na východní periferii oproti rodící se právě Evrasiji.“ Tedy – Ukrajina mezi Východem a Západem? Nic nového pod sluncem.