Evropou obchází strašidlo. Jenže již není navlečeno do tradičního roucha komunismu, nacionalismu, fašismu, nacismu či jiných „ismů“. Nyní jde spíše o podivnou a poněkud „strašidelnou“ náladu, která se projevuje sílící ufňukaností a malomyslností politických lídrů, elit i pseudoelit, stejně jako celých vrstev evropských politických národů.

Reflexe vlastních národních a evropských dějin byla kanalizována v jakýsi „infotainment“, zábavnou mediální kreaci, přičemž staronovým jevem je ryze sportovní (fanouškovský) přístup k vlastní minulosti. Fandíš Zemanovi? Pak musíš přece věřit, že Peroutka byl fascinován nacismem, přičemž jeho mnohaletý pobyt v nacistickém koncentráku je jen pozdním detailem zamlžujícím jedinou zjevenou pravdu.

Jsou Češi unaveni vlastními dějinami? Zdá se, že ano. A nejsou v tom samotní. Touha vystoupit z dějin a spočinout ve sladce přiblblém bezčasí izolovaného národního (v lepším případě kontinentálního) hypermarketu, v němž lze dojemně konzumovat, nebo naopak plačtivě hubovat, že „na to nemám“, se jeví jako jediný společný ideál „širokých mas“ dnešní Evropy. Únava z dějin jde ruku v ruce s únavou ze správy věcí veřejných, totiž z politiky. Nešlo by s Českem nebo s celou Evropou odletět někam do kosmu, kde by za hranicí naší hroudy nebyla žádná cizota, ale jen nicota?

Situaci lze diagnostikovat ještě jiným způsobem: součástí dnešní evropské atmosféry je vlastně jakási „únava z Evropy“. Kontinent, prezentující se aktuálně ve formě Evropské unie, se mnohým jeví jako nepřehledný, ba nepochopitelný. Co by jej vlastně mělo držet pohromadě? Vždyť je jakoby bez chuti! Dnešní Evropané a Evropanky, což není nikdo jiný než všichni ti Češi, Rumuni, Dánové, Němci, Britové či Portugalci, viditelně ztrácejí sebevědomí. Proč? A měli ho vůbec? A pokud ano, z čeho pramenilo? Snad až do počátku 19. století bylo jeho zdrojem obecně sdílené přesvědčení, že Evropa je hlavním a nedůležitějším kontinentem toho nejlepšího a jediného pravého náboženství: křesťanství. Poté, snad až do šedesátých let 20. století, byť s děsivou cézurou tří evropských/světových válek (dvou velice horkých a jedné až mrazivě studené), to bylo trvající vědomí, že Evropa reprezentuje zcela unikátní životní styl: civilizaci, nad kterou lepší na světě není. Také tento sen (a byl to v mnohém klíčový evropský příběh, ať se nám to líbí, či nikoliv) se zhroutil. Zároveň se začala rodit zásadně jiná výjimečnost Evropy: když už to není kontinent nejlepší, je tedy alespoň nejhorší, a s ním i celá západní civilizace! Evropa a obecně celý Západ nesou přece vinu za všechny problémy, starosti a zlo v propojeném světě, a to v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Navěky.

Budiž nám útěchou, že tento evropský „pocit“ (nebo manýra?) není něčím zcela novým. Únava z Evropy, napříč elitami i „lidem obecným“, se objevila již ve dvacátých letech 19. století. Étos Francouzské revoluce zastřela gilotina, napoleonský heroismus s pretotalitními rysy se stal chimérou, romantismus s nostalgií po světě středověkého „pořádku“ pak únikem před realitou. Poprvé hovořil o „únavě z Evropy“ již v roce 1828 německý básník Heinrich Heine, nadějí mu snad byl údajně nezkažený Orient. A jiný německý literát, dnes již zapomenutý Ernst Willkomm, publikoval roku 1838 rovnou celý román: „Die Europamüden“, tj. o svých současnících unavených Evropou. Paradoxně snad jen nějaká revoluce nebo katastrofa mohla Evropanům druhé čtvrtiny 19. století vrátit naději a chuť do života. A revoluční rok 1848 byl ještě daleko.

Ona atmosféra jakési podivné únavy, zmalátnělosti a konce se pak vrací ve stále rychlejších intervalech. A nic na tom nezmění ani strojené nadšení různých hejsků pod praporem s hesly z Komunistického manifestu. I ti blouznili v eschatologickém rauši a těšili se na kruciální katastrofu, která měla otevřít bránu nové společnosti. Nepřiznanými dvojčaty jim pak byli jejich odpůrci, jako například Bedřich Schwarzenberg, jehož bojovým heslem bylo: „Nikoliv rozvážně kupředu, nýbrž rozhodně dozadu, neboť před námi je propast.“

Češi měli již tehdy svou vlastní variantu „únavy z Evropy“, totiž snahu mnohých o český „rozvod“ se Západem. A tak třeba Svatopluk Čech v roce 1884 vykřikuje své poetické „buď sbohem Západe“, aby se přimykal ke Slávii (a vůbec přitom nemyslel na fotbal, neboť stejnojmenný klub vznikl až o dvanáct let později).

Únava z Evropy? Jde to ráz na ráz. Belle Époque skončí evropskou sebevraždou za Velké války, aby byla nahrazena spenglerovským sněním o „zániku Západu“. Z únavy však Evropu permanentně probouzí krvavé bolševické křepčení, jemuž záhy sekunduje vojácký folklór italských fašistů, německých nacionálních socialistů a jiných odpůrců „politické korektnosti“ v naleštěných holínkách. Nezůstane však u sportovních výkonů s hořícími pochodněmi. Evropa se propadne do krvavé hrůzy. Když se pak Evropané a Evropanky probudí v troskách svých domovů, zjišťují, že je z jedné strany požírá sovětsko-ruský imperiální moloch. Naopak nad západní polovinou Evropy rozprostře svůj ochranný deštník vlídný americký protektor, a tato "zbytková" Evropa se může čile věnovat dotváření své vlastní zahraničněpolitické infantility, bezvýznamnosti a vážně míněnému (a opravdu směšnému) antiamerikanismu.

Rok 1989, onen „annus mirabilis“, nakrátko změní evropskou únavu v evropské nadšení. Sjednocující se Evropa čili Evropská unie se stává nadějí. Máme odpracováno, ráj nastává, dějiny skončily, hejsasa!!!

Stačilo ale několik „účetních podvodů“ v Řecku a probuzení ruského imperiálního medvěda, aby skončila idyla. A reakce na vršící se krize (nebo spíše výzvy)? Už žádná únava. Fňukot! Kdejaký „analytik“ a samozvaný „realista“ dnes v Evropě se špatně skrývanou radostí hlásá blížící se apokalypsu, ovšem bez někdejší křesťanské naděje, která by přinesla rozuzlení.

Letošní „politický advent“ bude ve znamení rakouských prezidentských voleb a italského referenda, bude přípravou na mnohé „sváteční dny“ blížícího se roku 2017, totiž všelijaké volby čili „svátky demokracie“ ve Francii, Nizozemsku, Německu i Česku.

A tak mi dovolte, milí čtenáři a milé čtenářky, abych Vám již teď tak trochu popřál, a to v dnes módním „českém duchu“: pošlete k šípku ubrečené mesiáše i bláznivé proroky se zaklínadlem „Paretova principu“, vysmějte se pochmurným obchodníkům se strachem. Dospělý a zralý člověk přece leze pod peřinu jen tehdy, pokud je mu zima. A i když Vám je třeba celá evropská (křesťanská, osvícenská ...) tradice ukradená, připomínám – samozřejmě, že s vážnou tváří kavárenského povaleče – ono biblické a banální: „Nebojte se!“ A dodávám: na „únavu“ se vykašlete. Vždyť ani po dvou staletích stále se vracející „únavy z Evropy“, se Evropa nepropadla do nicoty, ač se na to patřičné procento evropských „realistů“ vždy náležitě těší.