Parlamentní listy (PL), ono poněkud zvláštní politicko-zábavní informovadlo, mne požádalo o rozhovor k blížícím se volbám. Po dlouhém váhání a s jistou škodolibostí jsem přijal, neboť jsem chtěl jeho čtenářům „udělat radost“.:-) Rozhovor vedl redaktor Ing. Jiří Hroník, publikován byl 18. 10. 2017 večer.

PL: Jak si jako historik a filozof intenzívně se zajímající o politické dění vysvětlujete průzkumy preferencí před volbami, podle nichž jasně vede hnutí ANO Andreje Babiše, o druhé místo se přetahují komunisté se sociálními demokraty, na čtvrtou ODS dotírá SPD Tomia Okamury, následována Piráty, zatímco kolem pětiprocentní hranice pro vstup do Sněmovny balancují lidovci a TOP 09. Jaký vzkaz tím podle Vás voliči vysílají politické reprezentaci po roce 1989?

PH: Vaše otázka, bohužel, poněkud zamlžuje situaci, poněvadž onou „politickou reprezentací po roce 1989“ jsou přece všechny strany a hnutí, které na základě voleb zasedaly v parlamentu. TOP 09 nevznikla hned roku 1990, ale až roku 2009, je to tedy tradiční strana? Hnutí ANO vzniklo už v roce 2011/2012, tedy před šesti lety. SPD je pouze inkarnací dnes již tradiční politicko-estrádní formace, která od roku 2013 slibovala voličům „Úsvit přímé demokracie“. Snad jen ti Piráti jsou opravdu novou stranou.

Teprve uvidíme, jakou zprávu vyšle oněch 50 až 60 procent voličů, kteří se uráčí dorazit k urnám. A bude to nikoliv zpráva o nějaké imaginární „politické reprezentaci“, nýbrž o nás samotných, o Češích jakožto politickém národě. Zatím se zdá, že zhruba 20 procent voličů by nejraději rezignovalo na demokracii, neboť je vlastně otravná, pořád po nás chce nějaké rozhodování a odpovědnost, tedy svobodu, která v sobě vždy nese i prvek nejistoty. A proto nějakých dalších 40 procent sní o pečovatelském státě, který za nás vše zařídí.

Shrnuto: extrémisté jako KSČM nebo SPD získají čtvrtinu hlasů, druhou čtvrtinu pak Andrej Babiš, „ufňukaný mesiáš“ české politiky. Druhá polovina hlasů pak připadne normálním – tradičním i netradičním – stranám, zprava doleva. Buď budeme po volbách hledat konsensus, což by mělo být „normální“, nebo se jako občané budeme dojímat nad vzájemnou nesmiřitelností a společnost se rozpadne. Jenže hledat konsensus s takovým Babišem, obmyšleným majitelem Agrofertu a ANO, bude pro demokratickou hygienu společnosti velice nebezpečné.

PL: Hnutí ANO vzniklo jako protestní, SPD a Piráti také loví mezi nespokojenými, o KSČM se říká, že kromě pevného voličského jádra dostává hlasy od těch, kteří chtějí vytrestat establishment. Volební modely ukazují, že by tyto čtyři subjekty mohly mít dohromady kolem 130 mandátů, tedy plné dvě třetiny. Co by se dalo od takto složené Poslanecké sněmovny očekávat?

PH: Je vlastně komické hovořit o protestu nebo vytrestání establishmentu u ANO, v jehož čele stojí lidé, kteří byli jeho součástí vždy, ať už Babiš jako někdejší komunista a pozdější privatizační kejklíř, nebo Faltýnek, stranický poutník působící léta například v řadách ČSSD. To mají být lídři protestu proti establishmentu? Nebo Okamura, dnes v dresu SPD, neustále si notující s prezidentem republiky – to je nějaká vzpoura? A stejně to platí o komunistech, této tradiční předrevoluční i porevoluční straně, která má dokonce hejtmana v Ústeckém kraji a kde jsou do dotační kauzy ROP Severozápad zapleteni i členové KSČM. Lze jen očekávat, že tyto strany vládní koalici nesestaví. I když anonisti budou jistě hledat podporu právě u komunistů, možná i u těch okamuristů, kteří se stejně po nějakém čase rozpadnou – to už je u obdobných tlučhubů taková „pěkná“ tradice.

PL: Je volání po silných vůdcích typu Andreje Babiše a Tomia Okamury důsledkem toho, že poslední dva premiéři vzešlí z voleb – Petr Nečas a Bohuslav Sobotka – byli mdlí, nevýrazní a ve stínu Miroslava Kalouska či Andreje Babiše, nebo vidíte i jiné důvody?

PH: Petr Nečas byl směšnou figurou zdejší politické scény, konstatovat Sobotkovu mdlost či nevýraznost ovšem není zcela na místě. Stál v čele ČSSD, která je stranou velmi rozdílných ideových proudů, k nimž patří velká skupina těch, kteří se k étosu sociální demokracie přihlásili vlastně jen náhodou, neboť ČSSD na ně prostě zbyla. To je ostatně i případ Miloše Zemana, tohoto „zlého klauna“ a dočasného rezidenta Pražského hradu, který se lísá k „obyčejným lidem“, ale společně s Mynářem, Ovčáčkem a dalšími hochštaplery na ně vědomě kašle. A právě jemu Sobotka dokázal celkem trefně oponovat. Komu je však bližší vulgarita a jistá jednoduchost v myšlení, ten to neocení. A opravdu myslíte vážně, že jsou Babiš a Okamura typem silných vůdců? Ten první si vlastně pořád jen stěžuje a fňuká, ten druhý zase běduje a straší. Jsou to tudíž vůdci zcela nového typu – „fňukající vůdci k politování“, ať svou náturou nebo hereckým výkonem, nad nimiž se část české populace hodlá ve volbách ustrnout a ochránit je. Je to směšné a nedůstojné, ale mnohé to vypovídá o naší občanské nezralosti. A jen na okraj: občané a občanky nesou plnou odpovědnost za to, koho volí, toho nás nikdo nezbaví.

PL: Jaké máte vysvětlení pro skutečnost, že Andrej Babiš má se svým hnutím ANO našlápnuto k tak jasnému vítězství, které nepamatujeme od voleb v roce 1992, a to se hlasovalo ještě v rámci Československa?

PH: Nepřeháněl bych to s heroizací ANO a jeho „jasným vítězstvím“. Vždyť ODS získala roku 1992 asi 34 procent hlasů, roku 1996 pak 30 procent, ČSSD v roce 1998 více než 32 procent, roku 2002 celkem 30 procent. Ve volbách z roku 2006 byl poměr mezi ODS a ČSSD zhruba 35 ku 32 procentům, o čtyři roky později obě strany oscilují kolem 20 procent, na něž sociální demokracie dosáhla ještě při posledních volbách. ANO má sice volební potenciál kolem 30 procent a směřuje k vítězství, ale rozhodně by to nebylo v neobvyklých cifrách, které, jak říkáte, „nepamatujeme“. Reálně tato strana jednoho muže, postrádající základní demokratické instinkty, získá podle mého názoru kolem 25 procent, bude to však Pyrrhovo vítězství. Buď sestaví staronovou koalici ze svých dnešních nepřátel, nebo se spojí s nedemokratickými slibotechnami typu Vojtěcha Filipa a Tomia Okamury a definitivně tím přizná svou populisticko-papalášskou orientaci. Obojí je nebezpečím pro tuto zemi.

PL: Tím jasným vítězstvím jsem mínil rozdíl mezi vítězem a druhým ve volbách, který by letos mohl činit přes deset procent, zatímco až dosud se pohyboval mezi dvěma a pěti procenty. Přes dvacet let tu dominovaly ODS a ČSSD, teď by spolu nedaly dohromady ani čtvrtinu všech hlasů. Čím voliče tak znechutily? Směřují k bezvýznamnosti, nebo věříte v restart některé z nich?

PH: Opakovat tu, že ODS a ČSSD udělaly během dvacetiletí své politické hegemonie řadu chyb, již nemá smysl, to je fakt. Není třeba zde něco zevrubně vysvětlovat, nebo omlouvat. Falešná je však představa, že zde stojí nějaké totálně zkorumpované strany, které kolonizovaly stát, a proti nim pak nějaký obyčejný a bezchybný „lid“, který se dožaduje podílu na správě věcí veřejných čili politice. Ta není nějakým bojem mezi čerty a anděly, nýbrž, pokud je politikou demokratickou, vždy a pouze zápasem o hledání společenského konsensu napříč obyvatelstvem s různými zájmy a preferencemi. Je zrcadlovým obrazem společnosti. Platí, že konzervativně-liberální a sociálnědemokratické strany, bez ohledu na to, jak se jmenují, patří stále do společenského a tím i politického spektra. V normální demokratické zemi reprezentují významnou část obyvatelstva. Přát si jejich zánik či bezvýznamnost znamená toužit po vymazání takto orientovaného voličstva a tím i konci liberální demokracie v České republice. Myslím, že k obnově politického spektra dojde, a to včetně oné pravolevé osy. Pokud Babišovo ANO nezničí svou nenasytností demokratické struktury tohoto státu, tak k restartu dojde během tří až pěti let.

PL: Vidíte nějaké historické paralely s nynější situací, kdy téměř třetina voličů chce svěřit moc do rukou „spasitele“ a plánují hodit hlas hnutí ANO, jehož předseda Andrej Babiš je dlouhodobě terčem ostrých útoků politické konkurence, a navíc byl končící PS vydán k trestnímu stíhání?

PH: V tomto směru jsou historické paralely vždy ošidné. Babiš rozhodně není jediným politikem v českých a evropských dějinách, který se ocitl v hledáčku policie a soudů, aby byl trestně stíhán a případně též odsouzen. Jistě se nedalo čekat, že se k tomu postaví se ctí, to by zradil svůj morální profil, který si vypěstoval v časech komunistické abnormality v prominentním prostředí podniků zahraničního obchodu. Pokud by nebyl terčem kritiky ze strany politické konkurence, znamenalo by to, že něco nefunguje. Divím se však, že již dávno není kritizován vlastními spolustraníky a sympatizanty – čestnou výjimkou je europoslanec Telička. Pokud někdo hodlá volit ANO, které bez Babiše není vlastně nic, pak si spletl volby s vypjatým fotbalovým fanouškovstvím – věří a fandí Spartě, Slavii nebo Baníku, stejně jako hnutí ANO, i přes všelijaké fauly, korupci a sklony k agresivní infantilitě.

PL: Berete nynější politickou atmosféru v zemi jako důsledek selhání politických elit i toho, že dopustily, aby umlčovaná většina byla ovládána rozmary menšin, na což během kázání při Národní svatováclavské pouti upozornil kardinál Dominik Duka?

PH: Kardinál Duka řekl doslova: „Naši naději vidím v tom, že nám volby pomohou prosadit umlčovanou většinu.“ Slyšel jsem to kázání a už tehdy mi přišlo, také jako křesťanu, poněkud tragikomické. Přidal se vlastně k podivným křiklounům, kteří neustále hovoří o jakémsi „umlčování“, přesto si svobodně říkají, co a kde chtějí. Co třeba ta „většina“, která nesouhlasí s církevními restitucemi a volá například po jejich zdanění? Možná se pan kardinál po volbách konečně dočká nějakých změn i v tomto ohledu.

Je vlastně paradoxní, že se teď kardinálem Dukou zaklínají všelijaké podivné existence blouznící o křesťanských hodnotách, o nichž nevědí nic, ale rádi by je vnutili jiným. A vůbec mne baví, jak česká „pohanská“ společnost najednou hledá nějakou kotvu – vedle „chrámů konzumu“ jako by se pídila ještě po nějakém jiném povyražení. Ne, křesťanství to nebude, s tím je to totiž obdobné jako s demokracií. Je to v obou případech ono tolik nechtěné převzetí odpovědnosti za svůj život. A to omrzí. Na druhou stranu to neznamená, že Duka nepřipomíná některé důležité akcenty křesťanské věrouky. Jen by se přitom nemusel obklopovat figurami jako Zeman a Klaus senior, jejichž programem je strašení, nikoliv křesťanská naděje. Dívejte se na Českou televizi, veřejnoprávní médium, do něhož se soustavně navážejí dva uvedení „tradiční politici“. To je skutečně svobodná platforma, chybující a neustále se obnovující, která mimochodem vysílala i Dukovo staroboleslavské kázání.

PL: Proč se musí o svou účast ve Sněmovně doslova třást TOP 09, KDU-ČSL nebo STAN, tedy strany, které mají nejblíž – ještě s ČSSD – k Evropské unii a jsou ochotny následovat vše, co vzejde z Bruselu?

PH: Promiňte, ale to je hloupě formulovaná otázka, hodná ovšem politicko-zábavního informovadla typu Parlamentních listů. Jistě, část vašich čtenářů potřebuje utvrdit v klišé, že se někde stále rozhoduje „o nás bez nás“, třeba v Bruselu. Je to pohodlné, neboť my, Češi, pak za nic nemůžeme, to všechno „oni“, tam někde v Bruselu, nebo dříve v Moskvě, Berlíně, Paříži či Vídni. Je to směšné a není to hodné sebevědomého národa. Navíc je to lež. To byste se mohli rovnou zeptat, proč u nás podléháme diktátu zákonů přijímaných parlamentní většinou a po takovém „odhalení“ můžete rovnou volat po demontáži demokracie. Myslím, že byste nemuseli tolik podceňovat své čtenáře a inzerenty. Nebo si myslíte, že jsme to právě my, Češi, kdo objevil spiklenecké tajemství o Bruselu, zatímco ve zbytku Evropské unie je tato „pravda“ cenzurována? Vždyť kriticky proevropská je přece i ODS, kterou podporuje majitel Strany soukromníků ČR i Parlamentních listů, totiž senátor Valenta. Spíše bych se obával těch, kdo jsou – řečeno Vašimi slovy – ochotní následovat vše, co vzejde z Parlamentních listů.

PL: Plyne z nízké podpory zmíněných stran a povadlých preferencí ČSSD podle vás riziko, že by u nás mohlo dojít k referendu o setrvání v Evropské unii?

PH: Vzhledem k tomu, že pro takové referendum nehoruje žádná z významných stran, včetně ODS, ANO a dokonce KSČM, a již několikrát spuštěné podpisové akce na jeho podporu skončily naprostým fiaskem, nepředpokládám, že by takové referendum bylo na pořadu dne. Jako důležité téma to sice líčí například česká verze ruského dezinformačního webu Sputnik, kde se těší také na vystoupení ČR z NATO, ale tomuto ruskému státnímu médiu neleží pochopitelně na srdci české národní zájmy. Většina občanů je ostatně pro naše setrvání v EU, jejíž pravidla fungování máme možnost ovlivňovat a spoluurčovat. EU není RVHP, které bylo právě obnoveno Ruskem pod krycím názvem Euroasijská hospodářská unie. Názorové spektrum v ČR opravdu není identické s informačním mainstreamem na Parlamentních listech, v Blesku nebo TV Barrandov, česká společnost je naštěstí pestřejší a sebevědomější, než ukazují předvolební klipy strašpytlů z SPD či Řádu národa.

PL: Jedna z vašich odborných publikací nese název Západ, nebo Východ? České reflexe Evropy 1918-1948. Lze si tuto otázku klást i sedmdesát let po období, na němž jste toto rozhodování ilustroval? A využiji i název publikace, jejímž jste spoluautorem a která se jmenuje „Proč jsme Západ?“

PH: Český stát a Češi jakožto politický národ jsou již tisíc let součástí Západu s velkým „Z“, tady nejde o vymezení geografické, nýbrž hodnotové, které zahrnuje tu část Evropy, jejíž kořeny tkví v západním křesťanství, a také zámořské oblasti jako USA, Kanadu nebo Austrálii. Celá naše střední Evropa je historicky a mentálně součástí západního civilizačního okruhu. Na rozdíl třeba od Ruska nebo Turecka s tradicí pravoslaví, respektive islámu, které sice posledních sto let touží po západním lifestylu, ale i přes tzv. globalizaci se nám spíše vzdalují. Oblast od Česka po Litvu je sice Západem, ale představuje jeho východní periferii. Jistě bychom se mohli ptát, proč Litevci či Poláci neřeší své západo-východní dilema, a Češi v jakémsi podivném panslávském rauši zhruba od počátku 19. století zvažují svůj „rozvod“ se Západem a ukotvení na Východě pod ruským protektorátem. Jho sovětsko-ruského impéria jsme si přece již vyzkoušeli a jen shodou šťastných okolností jsme se mohli vymknout z pařátů ruského medvěda. Přesto se ta otázka vrací.

Za sebe si myslím, že jde o zvláštní typ národního alibismu, neboť řada Čechů by nejraději odletěla i s naším státem někam na Mars, abychom mohli zůstat někde „mezi“, tedy ani na Západě, ani na Východě. To je od 19. století taková trvalá touha – vystoupit „z dějin“ a tvářit se, že se nás netýkají. Je to omyl, na který můžeme škaredě doplatit. Proto bych chtěl apelovat, Češi a Češky, běžte k volbám! A nevolte komouše a fašounky – nevyřeší to, co Vás trápí, ale budou se Vám brzy plést do toho, co se týká Vaší nezcizitelné svobody.