To video jsem viděl snad pětkrát. Křováci z africké Kalahari na něm pronásledují antilopu Kudu. Osm hodin. Až ji uštvou. Jen tak, prostě utíkají tak dlouho, až antilopa nemůže a zkolabuje. Ránu kopím nakonec dostane spíš z milosti. Zní vám to jako nesmysl?

Zadejte si do vyhledávače slova persistent hunting a vyberte video, které natočil proslulý David Attenborough. Tady: https://www.youtube.com/watch?v=826HMLoiE_o .

Když jsem měl před lety svého prvního psa, brazilskou filu Betu, řešil jsem problém. Vždycky, když uviděla na poli zajíce nebo srnu, nic ji nezastavilo. Zabrala mohutnými běhy a obláček prachu ukazoval, kam mizí. Kamarád Leopold, který v té době žil jako indián v týpí, mi s vážnou tváří poradil, ať ji doběhnu. „Tím, že ji vždycky doběhneš a symbolicky potrestáš, ona pochopí, že ti neuteče a taky že to nemá dělat.“ „Poldo, viděl jsi někdy psa, když se naplno rozeběhne? Viděl jsi mého psa, když se naplno rozeběhne.? Doběhnout ho, to je blbost.“ „Není. Věř mi, dělali to tak indiáni a děláme to tak i my. Pes ti zezačátku uteče, ale ty musíš vyběhnout za ním. On to tempo nevydrží dlouho a zanedlouho si bude muset odpočinout. A v tu chvíli přibíháš a je to.“ Jednoduché jako facka. Vzpomínám, kolik přátel jsem pobavil, jak se chechtali, když jsem jim vyprávěl o této indiánské radě. Taky si velmi dobře pamatuji, jak všichni překvapeně zmlkli, když jsem jim řekl, že jsem s pomocí této rady svoji Betu opravdu odnaučil prohánět zvířata.

To se psal rok, myslím, 2004. A toto bylo moje první setkání s překvapivou lidskou dovedností běhat. O to víc překvapující, že se jednalo o moji dovednost běhat. ☺ Do té doby jsem vždycky sportoval s nějakým cílem, říkal jsem, že budu rád běhat za míčkem na tenisovém kurtu, že se proběhnu před tréninkem karate, abych se zahřál, ale pak chci něco dělat. Hrát tenis, zlepšovat si kopy a údery. Ale běhat? Jen tak? Atlet nejsem a ani nebudu, to bych musel začít odmalička. A běžet třeba maraton? K čemu by mi to bylo? Několik hodin jenom utíkat?

Podruhé jsem se s během byl nucen utkat, když jsem se začal připravovat na severní pól. Psal se rok 2007 a já měl možná dvanáct kilo nadváhu. Pokud jsem tam nechtěl někde zmrznout anebo se nechat potupně zachraňovat, musel jsem se sebou něco udělat. Dodneška pamatuji můj údiv, když jsem po pár týdnech dokázal doběhnout pře celé pole a nedaleké letiště do vedlejší vesnice, do Panenského Týnce, a pak zase zpět do Telců. Vyrazilo mi dech, že to je možné, že to moje tělo dokáže jen tak, bez jakékoli další pomůcky (pokud nebudeme počítat boty.)

Dva pánové, dr.Bramble a dr.Lieberman si začali lámat hlavu nad tím, čím je člověk tak výjimečný, že je na vrcholu evoluce? Proč dokáže ovládat na Zemi tolik věcí a jevů, když skoro žádnou šelmu nepřepere, neumí létat, nemá srst ani velké tesáky, není žádný zázračný plavec ani potápěč? Myslím, že odpovíte stejně jako já: tou výhodou je mozek. Ale tento argument neplatí. V pravěku tu byly dvě rasy lidí – a ti chytřejší, ti s větším mozkem, tedy ti, co by podle tohoto pravidla měli evolučně zvítězit – vymřeli! (možná to pro některá z vás nebude moc snadné, akceptovat, že nejsme vyvinutí z nejchytřejších tvorů, co tu kdy běhali. Pro jiné to ale může být úleva!) Takže mozek nerozhodoval. A doktoři dosti kontroverzně tvrdí, že tou lidskou výhodou, co převážila i o něco chytřejší mozek, je běh. Prý jsme nejlepší vytrvalostní běžci ve zvířecí říši!

Představuji si vás, jak si prohlížíte lidi kolem sebe na okolních sedadlech a v duchu si opakujete to, co jsem právě napsal. Opravuji se. Člověk má nejlepší dispozice být nejlepším vytrvalostním běžcem. Každý člověk. Každý, kdo sedí kolem vás a co je nejhorší – i vy!

Když jsem tuto informaci poprvé četl, hodně jsem kroutil hlavou. Ale četl jsem dál. (kdo jste četli Zrozeni k běhu, možná jste kroutili hlavou stejně jako já) Doktoři našli pro svá tvrzení důkazy. Žádný tvor nedokáže oddělit rytmus dechu a rytmus kroků – jen člověk. Žádný tvor nevydrží běžet příliš dlouho, protože se začne přehřívat. Jen u člověka je to jinak. Naše schopnost pocení představuje údajně nejlepší air-condition ve zvířecí říši. A žádný jiný tvor pro dlouhodobé běhání nemá tak uzpůsobenou kostru, šlachy a umístění svalů.. Tak to už mě úplně dorazilo. Ta kostra, která kdekoho píchá v bocích, v zádech, v kloubech a kyčlích, tak ta je nejlépe uzpůsobena pro dlouhodobý běh?! Ano, odpověděl mi doktor Lieberman prostřednictvím dalšího odstavce svého článku. ( za pozornost stojí toto , publikované na Harvardu) Kdybychom všichni běhali, nic nás prý bolet nebude. (popasujte se s touto informací, jak chcete. :-)

Zdaleka nejen já, ale i vědci z celého světa se na tuto teorii dívali se shovívavým úsměvem. Někteří se řehtali, až se jim pupky natřásaly. Pak se objevily teorie, že by člověk pouhým během, pouhým dostatečně dlouho trvajícím během, mohl ulovit, uštvat antilopu! Tak to už se řehtal kdekdo. Až do okamžiku, než se podařilo natočit skupinku namibijských Křováků, kteří takto ulovili antilopu Kudu. Prostě ji uhnali. Pokud nevěříte, najděte si to video, o kterém mluvím nahoře.

Byl jsem tam, v Africe, v Namibii, v Kalahari a hledal ještě pravověrné Bushmany, Křováky. Jezdili jsme po té poušti sem a tam. Občas jsme našli vesnici s opilýma chlapama i ženskýma. Všude už byla naše „civilizace“ s plnými břichy a opilými mozky svých „oveček“. Konečně jsme našli rezervaci, kde ještě platila nějaká místní prastará pravidla. Pravidla, jako z jiné planety anebo minimálně z hooodně jiné doby. Křovácká kultura stojí a padá s přírodou a jejími pravidly. Příroda řídí jejich život, oni se nepokoušejí řídit přírodu. Příslušníci tohoto kmene si osvojili neuvěřitelné dovednosti. Znají kdejakou travinu, každou rostlinu a bezpečně ví, v jakém období jaká její část se hodí k čemu. Dovedou se vcítit a uvažovat jako zvíře. Díky tomu také dokáží stopovat stádo antilop a jednu z něj oddělit. A tu pak uštvat. Je to neuvěřitelné, ale je to pravda. Ulovené zvíře pak lovec-běžec poprosí za odpuštění. Viděli jste Avatara? A bavilo vás, jak ti modří tvorové rozuměli své planetě? Tak na Zemi zatím takoví lidé jsou taky. Měří asi metr padesát a nedovedete si představit, jak moc se zdají být jiní, než my…

Jen na doplnění mozaiky útržkových informací o Křovácích bych dodal, že když zpívají, neuznávají žádnou tóninu ani rytmus, protože nechtějí omezovat svoji svobodu. Když odchází, neloučí se, protože mohou kdykoli zase přijít. A když jsme jim při odchodu platili za to, že jsme u nich směli spát, řekli si naprosto nehoráznou sumu. Ohradil jsem se a náčelník vesničky se jen otočil a šel pryč. Nechápal jsem, co to znamená. Je to nátlak, že se se mnou o ceně nebude bavit? Anebo šel pro ostatní, aby si peníze vzali násilím? Ale nikdo se nevracel. Strávil jsem hodinu(!) hledáním někoho, kdo by se se mnou na toto téma pobavil. Byl jsem se svým odhadem situace úplně vedle. Konečně mi došlo, že jim jsou peníze úplně fuk. Vůbec jejich principu nerozumí. Chlapík prostě řekl číslo, jaké ho v tu chvíli napadlo, a když jsem nechtěl, tak to celé pustil z hlavy. Další hodinu jsem je ukecával, aby si vzali to, na čem jsem měl dojem, že jsme se na začátku domluvili. A dodneška nevím, jestli ty peníze třeba nepoužili na podpal.

V roce 2010 jsem v dubnu jen s pomocí svých nohou a na lyžích, za jediný pochod urazil přes šest set kilometrů. To ale nic není. Letos v dubnu jsem se bavil s Petrem Hirschem, který pěšky (ok, neběhá, ale dost dobře chodí) urazil šestnáct tisíc km, když se vydal na pouť do Izraele. Po svých, pěšky, s batohem. Zrovna v těchto dnech vyrazil po svých kolem světa. Dejte si www.pout.eu.

Od toho roku 2007, kdy jsem z donucení začal běhat, běhám, kdy to jde. Nejsem nijak rychlý, vyklusávám pomalu, maratony dávám kolem pěti hodin, ale mám z toho pohybu radost. Třeba se ve mě doopravdy budí nějaká pravěká dovednost, na kterou jsem skoro zapomněl. Vědomí, rozum možná zapomněl, ale tělo ne. Když mi to čas dovolí, dopřeju si o víkendu jen tak pro potěšení půlmaraton po okolních vesnicích. Naprosto mě fascinuje, že to moje tělo dokáže. Že jsem majitelem takového „běhátka“, které se prostě rozběhne a běží. Hodiny. Desítky kilometrů. Znám lidi, co takhle běhají třeba 24 hodin, nebo i stovky kilometrů! Jestli vás to zajímá, najděte si informace o Tomáši Ruskovi anebo Milanu Daňkovi.

Je jen pár lidí, se kterými jsem se o běhání pobavil tak, jako dnes v tomto článku. Jak jsem si ale četl o Liebermabnovi a Bramblovi, jak jsem se setkal s Bosým Tedem McDonaldem (to je takovej magor, co nejen že běhá dálky, ale ještě je běhá naboso anebo jen v sandálech!), který mě odkázal na to video Davida Attenborougha, tak se mi moje zkušenost s Křovákama spojila dohromady - a docvaklo to. Co když i to porozumění přírodě není definitivně ztracené? Co když to taky máme někde v sobě? Mám pár zkušeností o „probouzeném“ běhání a ty jsem teď stručně sepsal. Pokud vy znáte něco podobného o „probouzeném“ chápání přírody, dejte mi prosím vědět na e-mail petr.horky@piranhafilm.cz anebo facebook Petr Horký Piranhafilm. Předem díky za každý text. Moc by mě to zajímalo. Něco na tom přece musí být, ne?

(napsáno pro magazín Žlutý)