Úspěšná expedice není taková, kde dosáhneme vytčeného cíle, ale jen a pouze taková, ze které se vrátíme domů (a nejlépe v plném zdraví). Do začínajícího roku vám s dovolením proto nepřeji samé dosažené cíle. Ani vám nepřeji růst vašich podnikatelských aktivit. Myslím si, že to je k ničemu…

Mrtvoly jako orientační body
Proběhlo to několika weby a hodně lidí to sdílelo na facebooku. Článek o bezohlednosti horolezců, kteří cestou na Everest bezostyšně překračují mrtvoly. Popis toho, jak jsou některé body na výstupové trase už i orientovány podle konkrétních mrtvol, je doopravdy hrůzostrašný. Jedno místo se prý nazývá Green Boots podle zelených bot zemřelého horolezce. Strašné. Souhlasím. Vždycky když umírají lidé, a když umírají zbytečně, je to strašné.
Pod článkem se rozhořela poměrně unifikovaná diskuse na téma povrchností lidí, co šlapou normálku na vrchol nejvyššího kopce Země. Jen jeden chlapík si dovolil oponovat, že by se v těchto podmínkách měl hlavně starat každý sám o sebe. No ten to schytal! Všichni se shodli, ten ohava by se měl zamyslet nad svojí morální integritou!
Tak prosím hlásím se po jeho bok. Fakt. A prosím, než si nade mnou odplivnete na podlahu, vydržte alespoň chvilku číst.
Myslím si totiž, že život každého z nás závisí na tom, jak se o něj staráme sami. A pokud se vydáváme na nebezpečnou cestu, je hlavně na nás, abychom se dokázali vrátit. Spoléhat na ostatní je chyba. Určitě je hanebnost nepomoci člověku při autonehodě, nezkusit zachránit někoho v nouzi při výletě na krkonošskou hřebenovku. Ale v situaci, kdy pouhé setrvávání v daných podmínkách je životu nebezpečné, se situace mění.

Po stopách největší polární tragédie
…v těchto dnech šlape britský dobrodruh Ben Saunders. Rozhodl se, že půjde přesně po stopách tragické výpravy Roberta Falcona Scotta a jako první na světě tuto trasu dojde až do konce. Souboj Amundsena a Scotta o to, kdo jako první dorazí na jižní pól, asi znáte. Fakt, že tam jako první došel Amundsen, a Scottova parta po strašných útrapách našla na pólu stan s dopisem od Amundsena „a jeho party“ , je notoricky známý. O děsivé smrti celé britské výpravy pak o několik let později vypověděl nalezený deník, který velitel Scott psal až do posledních okamžiků svého bytí.
Současní dobrodruzi na tom jsou trochu jinak. Zrovna v tuto chvíli jsou už na cestě zpět od pólu a o jejich dobrodružstvích nevypoví ani tak deník, jako v reálném čase jejich každodenní zpravodajství! Jestli zrovna sedíte v teple, můžete si kliknout sem (http://www.intel.eu/content/www/eu/en/yourworld/czech/ben-saunders.html) a podívat se kde přesně v tuto chvíli jsou. Prostřednictvím různých aplikací si pokusně sbalíte sáně na cestu, anebo si prohlédněte Scottovu chatu. Člověk na chvilku propadne pocitu, že dneska už to dobrodružství není, co bývalo. Je to lehčí, ano. Ale není to snadné. Ben Saunders i jeho parťák Tarka L’Herpiniere můžou kdykoli umřít. Stačí aby jim třeba ve vichru uletěl stan, to je hned. Úspěch není zaručen a fakt, že pánové už dnes mají skoro 14 dní zpoždění oproti spočítané potravě a palivu, rozhodně nezní nijak optimisticky. Ale rozhodli se sami, na cestu je nikdo nenutil.

Polárníci z horké Austrálie
Tihle dva kluci se jmenují Cas a Jonesy, James Castrission a Justin Jones. Jsou z Austrálie a na webu si můžete jednoduše zadat www.casandjonesy.com.au , doporučuji. V listopadu 2007 vypluli na kajaku z Austrálie na Nový Zéland. Nehledejte mapu, rovnou vám řeknu, že to je přes 3.000 kilometrů. Báli se, bylo jim zle, ale dokázali to. Jako první na světě. V knížce i ve filmu mluví o tom, že to hlavní, co je doslova a do písmene „udrželo nad vodou“ bylo jejich kamarádství. Jestli máte chvilku, klikněte sem: http://casandjonesy.com.au/expeditions/crossing-the-ice/
O pár let později se rozhodli, že půjdou od kraje Antarktidy na jižní pól a zpět. Bez podpory, bez zásobování. Zase se báli a bylo jim zle. Dokonce myslím, že jim bylo ještě hůř, než na moři. Inu Australani ten led a sníh nemají moc v nátuře. Od začátku se jim nevedlo. James dostal srajdu, pak si odřel třísla a na koulích mu vyrazila nějaká vyrážka. Justin pro změnu měl tak velké zažívací potíže, že zvracel i kadil skoro stejnou tekutinu, ve které občas byla krev. Ve filmu se ke svým útrapám přiznávají, na některých záběrech dokonce brečí. Člověk by řekl, že takhle dnešní hrdina přece nevypadá, no ne?
Svoji polární expedici plánovali tak, aby v případě úspěchu byli první, kdo kýženou trasu dokáže absolvovat bez zásobovací podpory. Ale aby těch komplikací nebylo málo, jako na potvoru ve stejném termínu vyrazil sólo(!) na stejnou trasu i Nor, Alex Gamme. Takový dredatý týpek, asi bych ho spíš čekal na pláži někde na Jamajce, než v ledové pustině na jednom z nejtěžších tracků světa. Ale Alex v sobě vikingské předky nezapřel! Celou cestu dával s přehledem mistra a nakonec dorazil tam i zpět jako první s několikadenním náskokem. (tady má krásné video z okamžiku, kdy našel svůj zásobovací kemp: https://www.youtube.com/watch?v=vC8gJ0_9o4M )
Upřímně řečeno, Cas ani Jonesy ještě před dosažením pólu už moc podporovatelů neměli. Vypadalo to s nimi zle a ruku na srdce - dojít víc než tisíc kilometrů na pól v pekelném počasí a se zdravotními lapáliemi je velký výkon už samo o sobě. Proto když na kótě 90 stupňů ohlásili, že pól je dosažen a šlapou zpět, většina lidí si klepala na čelo. Vždyť to nemůžou dokázat! Ale kluci se pochlapili. I když s nekolikadenním zpožděním, vyhladovělí, vyčerpaní a pohublí, přece jen se blížili k cíli na pobřeží Antarktidy, odkud vyráželi. Byli smíření s tím, že první na světě nejsou, robocop z Norska je překonal o několik dní a navíc sám. Ale nakonec bylo všechno jinak.
Představte si, že Alex Gamme se pár kilometrů před cílem utábořil a několik dní zůstal na místě. Přemýšlíte proč? Protože na tu dvojici magorů počkal. Do cíle dorazili všichni spolu.
Toto je snad nejkrásnější příběh, jaký jsem z outdooru slyšel. Je tolik důvodů nezdržovat se po skoro třech měsících osamocené cesty v Antarktidě ani o minutu déle! Alex mohl být definitivně první. Mohl kluky porazit a pak jim z pozice vítěze něco otcovsky vzkázat. Mohl se mnohem dřív komfortně najíst, zahřát, osprchovat a převléknout. Ale nic z toho neudělal. Nedovedu si navíc ani pořádně představit, co celé ty dny, kdy na Australany čekal, dělal. Po třech měsících samoty! Cas and Jonesy asi taky čekali všechno možné, ale toto ne.
Myslím, že tyto dvě expedice patří do dějin dobývání polárních krajů úplně stejně jako souboj Scotta a Amundsena. Díky krásnému příběhu přátelství dvou australských kamarádů. A hlavně díky velkorysosti Norského sólisty. Alexovi se hluboce klaním.

Nikdo není odpovědný za jiný než vlastní život
Teď ale z druhého soudku. Když člověk vidí film z této cesty, má pocit, že se prostě sebrali dva hoši z mokré čtvrti, ukecali pár sponzorů a tradá, jedeme na jih! Vlastně to je taková legrace, šlapat na lyžích. Ale pozor. Všechno je jinak. Stačí si jenom projít web a zjistíte, že za jejich výkony je dlouhodobá příprava. Cílevědomá soustavná činnost. Tým poradců a konzultantů. Je to profesionální práce na plný úvazek. A to, že pánové přiznávají svoje slabosti, je prostě pojetí dnešních cestopisů. Proč ze sebe dělat zbytečně železného muže, když v nouzi máme všichni stažený zadek úplně stejně?
Na toto je potřeba myslet před každou cestou. Na hřeben Krkonoš i na vrchol Everestu. Pokud někdo podlehne pocitu, že to je opravdu jenom o tom dát se dohromady se správnou partičkou lidí a dostatečně krytých kreditních karet, pak je sám architektem svého utrpení. Nejdřív je každý zodpovědný sám za sebe. Nejprve musím znát své limity a v rámci těchto limitů si musím vybírat cíle. Pokud to někde přestřelím a zraním se nebo umřu, pak je to hlavně moje chyba anebo moje smůla. Ne těch, co mě nezachránili. Je dost dobře možné, že měli plné ruce práce s tím, aby se sami dokázali dostat domů. Dokonce bych jen tak neodsuzoval ani lidi, kteří nezmění vlastní výpravu na záchrannou akci. Je možné, že peníze na tu cestu sháněli několik let a už nikdy je nedají znovu dohromady. Mají to všechno vyhodit do komína jenom proto, že někdo jiný špatně odhadl svoje síly? Mám osobní zkušenost s podobnou záchranou a daný chlapík, kterému jsme zachránili zadek, po návratu začal psát do novin, že si všechno vymýšlím. Až když jsem mu připomenul, že mám na kameře natočené, jak bezmála brečí a neví si rady, zmlkl. Má kvůli tomuto všemu smysl riskovat vlastní život?
Mohu říct, že se mi žije dobře s vědomím, že jsem tehdy kolem trpícího polárníka jen tak neprošel. Ale rozhodně neodsuzuji jiné, kteří se cítí slabší a starají se jenom sami o sebe. Extrémní podmínky kdekoli na světě jsou spravedlivé v tom, že jenom každý sám ví, jak moc trpí a jak veliký čin dokázal. Takhle nějak to snad je i celý život, že jenom my sami víme, nakolik se tím světem protloukáme poctivě a s čistým štítem a kolik špinavostí a chyb zatajujeme sami před sebou, když se ráno podíváme na pomačkaný obličej v zrcadle nad umyvadlem.
Proto bych nám všem do tohoto roku s dovolením popřál, ať dokážeme v těch nejtěžších chvílích dělat taková rozhodnutí a takové činy, které ten ranní pohled na náš nedospalý obličej promění v důvod se usmát. Nikdo jiný to nemá právo soudit. Ten tolikrát omílaný spokojený a úspěšný život pak přijde sám.:-)

(psáno částečně pro magazín Žlutý)