V roce 2000 jsem začal společně s kamarádem a parťákem Mirkem Náplavou razit toto heslo: Mít odvahu splnit si své sny. Tehdy jsme byli mladí a blbí (teď jsem starší a blbej). Člověk sní o kdečem, ale mělo by být na něm, aby dokázal rozpoznat, co má smysl, a co ne. Dokázat rozpoznat, co je skutečně důležitý sen a co jen zhůvěřilost a choroba z blahobytu. Je spousta snů, které jsou krásné tím, že se nikdy nesplní.

Je čtvrtého února, mám narozeniny. Je mi čtřicet čtyři let, jsem ve věku, když už mám pocit, že nic moc nepotřebuji. Nechci žádný trvale udržitelný růst, bohatě postačí, pokud všechno zůstane tak, jak je. Nechci ničeho víc, děkuji.

Spíš mám potřebu něco odebrat. Chci vzít zpět, co jsem tehdy řekl. Už sedmnáct let přemýšlím nad slovním spojením, které je v začátku tohoto textu. Dnes je toto heslo v různých podobách k vidění na kdejakém reklamním panelu a mne z toho jímá hrůza a smutek. (Nebojte, nemyslím si, že by to všichni kopírovali ode mne, jen prostě doba dozrála k tomu, že si začínáme myslet, že na splnění snů máme právo. Nemáme)

Sbírat další a další splněné sny je naprd. Člověk se stane feťákem zážitků, žroutem na opulentní svatbě. Splněný sen, to je nesmírně citlivá a závažná operace hodna zpomalení, rituálu, poděkování a obětování bohům.
Na jihu Srí lanky je město Kataragama. Jednou ročně se tam konají náboženská procesí a lidé dávají obětiny za svá přání. Pozor, za taková přání, která už se splnila! V Kataragamě lidé nejprve vyslovují po čem touží a až když bohové dopustí, je na člověku, aby dokázal zpětně poděkovat takovou měrou, jak moc si dosaženého cení. Buďme opatrní na to, co si přejeme. Kdyby to takhle bylo nastaveno, dokázali bychom adekvátně poděkovat? V Kataragamě pak není výjimkou pozorovat lidi, kteří se nechají probodnout železnými háky a zavěsit na komíhající ráhna, jen aby bohům dali najevo, že si jsou vědomi velikosti podarování, a že není třeba laskavost odejmout.

Na Sibiři, kde jsme s Vaškem Sůrou společně pochodovali v nejchladnější obydlené oblasti na světě, kolem Pólu chladu, nám mísní šman prozradil, že když si člověk něco přeje, bohové se spojí, aby mu to splnili. Ale těch snů a přání není nekonečně mnoho. Jak bychom volili to, po čem toužíme, kdybychom věděli, že počet přání je konečný - jen nevíme, kolik jich doopravdy je..?

Už dvacet jedna let je částí mojí práce cestování. Byl to můj veliký sen ještě v době, kdy komunisti omotali hranice drátem a směrem na západ stříleli do zad mužům, ženám i dětem, pokud se tam chtěli vydat. Přál jsem si to tak moc, že v době, kdy moji kamarádi začali podnikat, já vyrážel do světa. Bohové mi moje přání splnili. A postupem let jsem začal chápat také to, že cestovat se dá od někud a také cestovat se dá někam. Podle toho, co máme v tu chvíli v sobě nastavené, zcela se změní charakter jakékoli cesty. Někam, anebo od někud.

Cestování je často útěkem. Nevím co mám dělat doma, se sebou, se životem, s lidmi kolem mne, s láskou - odjedu. Uteču! Potkal jsem už hodně cestovatelů a cestovatelek, kteří zaměnili neschopnost nalézt sama sebe za snahu nalézat svět. Mohu odjet z města, ze země, ale neuteču ze ze-mě. U nás chlapů je výhoda, že skrze ego, tedy skrze výkon, nacházíme trochu i sebe sama. Proto to někdy u chlapa cestovatele může trošku zabrat. Něco dokáže, začíná si věřit, začíná zjišťovat, co je sám zač a tím pádem sbírá i odvahu vrátit se domů a žít sám za sebe. Ať je kde je. Holkám toto nestačí. Znám jich několik, které mají nacestováno, že by se z toho Kolumbovi zatočila hlava, ale holčině to nepomůže. Její srdce i duše pořád uniká… Musela by se sama vrátit, probolet se sama sebou a zkusit se najít. Proti tomuto utrpení není žádná expedice těžká. Ale žádná výprava prostorem to neřeší. (Ono se to stejně týká nás chlapů, ale jak jsem napsal výše, naše ješitnost je k nám v tomto momentě laskavější.)

Pozoruhodné to je u horolezců. Jsem přesvědčen, že spousta z nich jsou neurotici. Pracovití, odhodlaní a odvážní…neurotici. Utíkají se poprat se soupeřem, který je absolutní, objektivně silný - a hlavně se mu nemusí nic říkat. Mohou zůstat uzavření se svými bolestmi a křivdami a po návratu jen mlčky přijímat obdiv, jako tolik vytouženou náplast na duševní bolístky. Jen pozor, když se nějaký jiný lezec začne vytahovat, je třeba jej ztrhat, protože určitě netrpěl/netrpí tolik jako já. Je míň fér. Skrytá sebelítost jako parametr výkonu. Kde jsou pak ty sny a jejich šťastné plnění?

Potápění je pro změnu krásné tím, že na něj člověk nemusí moc hubnout, dřít, nebolí to, koneckonců ani se nemusí umět plavat - potápěč se přece má potopit, no ne? Potápěči jsou často kliďasové - jen dokud nenarazí na vlastní ego. Blahoslavení ti, kteří si nechávají potápění jako radost a nezačínají se do něj promítat vlastním (nenaplněným) já. Žraloci, vraky, hloubky. Smrtící triáda, která stála život už lecjakého zdánlivého pohodáře jen proto, že najednou se nechtěl potápět, ale vynést si metál, hvězdičku na pomyslnou výložku. Vím o tom své. Byl jsem taky takový. Naštěstí v době, kdy jsem podobné akce dělal, jsem nelpěl na životě. Ne, nechtěl jsem umřít, ale ani jsem se zbytečně nebál smrti. To je do rizika asi nejlepší rozpoložení. A bylo mi tehdy na duši tak zle, že jsem rozhodně ani neřešil, jestli budu slavnější anebo obdivovanější. A tak díky tomu mohu slavit ty svoje dnešní čtyřiačtyřicáté narozeniny, blbiny v hloubkách, se žraloky bez klecí i s dosud neobjevenými vraky jsem přežil. (Naštěstí i všichni členové mých tehdejších expedic, co jsem vedl, díky Bože.)

Cesta je krasná návratem. Na místa, kde jsem už byl, na místa, kde to mám rád a hlavně - domů. Tedy k sobě. 
Cestováním bychom si neměli budovat další a další domovy, ale líp a líp poznávat krajinu v sobě. Vlastně by celé cestování mělo pomoci tomu, abychom měli sami v sobě svoje doma - měli ho i někde na jednom místě světa. Ne na víc místech. Srdce taky máme jenom jedno. (I když je třeba zábavné po nějakou etapu mládí žít tak, jako kdyby se srdce mělo dát rozkouskovat mezi více děvčat /genderově rovnoprávně i chlapců/)

Krása polárničení je i v tom že není tak prestižní. Ruku na srdce, spousta lidí si myslí, že šlapat krajinou se sáňkama za zády by dokázali taky. Sice nikdy v životě neušli ani sto kilometrů, neví co dělá s jejich hlavou, duší či tělem dlouhodová námaha ani dlouhodobý mráz, ale navenek je to tak nějak v pohodě. Díky tomu, že polárníky apriori nikdo moc nescpe na titulní stránky časopisů, člověk na každou další cestu do mrazu vyráží hlavně sám kvůli sobě. Rozhodně ne kvůli slávě anebo kvůli pochroumanému egu. Pár takových jsem už viděl na cestách i brečet a pak rychle měnit obor. Dušička se domněle napravuje rychleji jinde a jinak.

Abych tady ale jenom nepoučoval a nedělal machra. To, o čem tady píšu, jsem prožil a až příliš často vidím kolem sebe. Těmi kritizovanými fázemi sám prošel. Začal jsem cestovat, abych unikal. Utíkal. Před duší i vnějším světem a do jisté míry i před popularitou, která tehdy byla příjemná i otravující. Bylo pěkné poslouchat, že mne anebo moji práci někdo má rád (to je krásné pořád), ale bylo pitomé slyšet, jak na mne někdy lidi na ulici pořvávali názvy pořadů, které jsem tehdy moderoval (híííp háááp hoóóp, pííííráááámidááááá!), anebo jen tak pro legraci, že mne znají z televize. Tehdy jsem si užíval, že v té které zemi jsem vždy znovu a znovu sám za sebe.
Je to pryč, už na mne nikdo na ulici nehuláká, jen občas někdo přijde navázat debatu nad mými knížkami anebo filmy. Někdy se přistihnu, že mi ta okatá zřetelná sláva chybí, ale hned to zaháním tím, jak je krásné potkávat se víceméně jen s těmi, kteří mi nějak rozumí. Se kterými jsem přes moji práci trochu spřízněn.

Pak jsem konečně začal domov nacházet v sobě. A pak konečně i v ČR. A teď se snažím chápat celou planetu jako místo k žití. Přemýšlím, proč kde lidé chtějí žít a jak to, že dokáží být šťastní mnohdy i v místech, kde bych pro chudobu, těžké podmínky, anebo tvrdé počasí, sám žít nedokázal. Není snadné to mnohdy pochopit, říkal jsem si. Alespoň že to furt může bavit hledat. Odpověď je snadná. (Když člověk ten domov najde v sobě, tak už na místě tolik nezáleží - ale to jste četli mnohokrát a řadíte to podle mne někam do kolonky „kecy”.) 

Vsichni jsme kosmonauti a všichni jsme cestovatelé. To o kosmonautech mi v roce 2008 řekl Grečko, když jsme se setkali na oslavě Remkova a Gubarevova letu. Tehdy jsem se tomu bránil, dnes souhlasím. Nedávno zesnulý Eugen Cernan, poslední člověk, co chodil po povrchu Měsíce, mi při jiném natáčení vyprávěl, co cítil na povrchu našeho přirozeného satelitu: stesk a touhu po domově. Až pak se přihlásila profesionalita, malomyslnost zapudil a splnil všechny své úkoly. Za tu chvilku pochybností ale celou bytostí rozeznal naši planetu jako domov. Dostal ten krásný dárek. Prožil to poznání. Neodvratně zjistil, že doma je tam, kde dokáže žít, kde má své blízké. Dokázal se mi také k tomuto zjištění přiznat. Žádné silácké kecy o samotě chlapské duše, žádné vytahování o velikých obětech. Stýskalo se mu po manželce a dětech. Po přátelích. Po tom všem, co nedokázal zatím říct, co nedokázal udělat, za co nedokázal poděkovat a o co nedokázal poprosit.

Chtít si splnit své sny je blbost. Zaměřit se na plnění svých přání, je choroba z blahobytu naší laskavé doby.

Tak. Tento článek jsem si dal k narozeninám. Nemyslím, že se mnou budete souhlasit, protože ten článek není moderní. Možná jsem některé z vás (nejvíc asi horolezce) urazil. Sorry, je to můj názor. Dlouho jsem jeho jednotlivé odstavce nosil v hlavě. A ode dneška, od mých čtyřiačtyřiceti let je to konečně venku.
Cestování je jen jiná cesta, jak sebrat odvahu a přiznat si, po čem toužím. Ve finále to není nic moc originálního. (Další nepopulární věta dneška - nebýt originální!) Toužím po lásce, přátelích, po uznání a pochopení, po vědomí smyslu a užitečnosti. Toužíme po tom všichni na celém světě. To už po těch jednadvaceti letech kodrcání vím. Fakt to všichni mají stejně. Viděl jsem to. Potkal jsem je. Mluvil jsem s nimi o tom. Cestování je jeden ze způsobů, jak líp chápat, co jsem zač. Jen ale do té míry, dokud své cestování neproměním v útěk.