Dvaadvacátého dubna v půl desáté ráno to bylo přesně sedmdesát let, co dva mladí kluci vyráželi na vandr. Čerstvě po dokončení studií, čerstvě po válce. Doba ideálů, nadějí, snů. Snad všechno, co roztočilo jejich životy v následujících letech, probíhalo zásadně jinak, než plánovali. Jasně, že to víte, jmenovali se Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. Jasně, že znáte jejich knížky, minimálně jste někdy viděli fotku, tu s aerodynamickou tatrou 87.

Zpětně se na jejich životní cestu dá dívat jako na velkolepý příběh naplánované a poctivě odedřené kariéry. Čím jsem starší, tím víc mne baví historie - ne pro ty letopočty a seznamy událostí, ale proto, že člověk skoro vždycky zjistí, že původně všechno mělo anebo mohlo být jinak. Že historie je nejčastěji soupisem improvizací, překvapení a náhod.

Ti mladí absolventi komerčního inženýrství vyráželi do světa obchodovat. V autě, v tom krásném, drahém voze, měli kromě jiných věcí také obchodní vzorky. Něco ze zbrojovky, z gumáren, něco od českých optiků, koneckonců i ta tatrovka byla (dnes by se řeklo) předváděcí kus. Tím, co projela, dělala reklamu rovnou v místě. Proto se podařilo uzavřít velký kontrakt hned poté, co pánové projeli Núbijskou poušť. Jako první na světě se sériovým, nijak neupravovaným vozem. Koneckonců právě díky této obchodní strategii kopřivnické ředitelství neodmítlo smělý plán jako desítky jiných a studenti dostali auto. Jazyku ekonomiky a komerčního inženýrství porozuměli i pánové za psacími stoly ve vedení firmy.



Cílem expedice byl byznys. Po návratu domů pak měl vzniknout soukromý podnik zahraničního obchodu, který by s využitím nových a po válce unikátních kontaktů rostl do globálních rozměrů. Články a reportáže byly jen bonus, přívažek navíc. Kdyby tehdy to slovo existovalo, mohli bychom říci, že to bylo určité „píár”. Popularita se hodí i v obchodování.

Ovšem přišel únorový převrat, soukromé podnikání mělo odzvoněno. Takže žádná firma. Co víc - i uzavřené kontrakty, či mnohé z nich, byly zrušeny, protože komunistický stát měnil trhy a s imperialisty obchodovat nechtěl…

Co zbylo? Knížky, filmy, fotografie. Když dobová cenzura konečně zvedla stavidla tehdejšího schvalování, práce na „mediálních výstupech” získala u dvou (teď už bývalých) obchodníků prim. Hanzelka se Zikmundem se stali cestovateli na plný úvazek. Jejich filmy vyprodávaly kina - a to původně ani neplánovali vzít s sebou kamery! Neuměli s nimi zacházet a natáčet se učili korespondenčně, díky dopisům od Jaroslava Novotného ze zlínských filmových ateliérů. Všechno bylo jinak.

Rozvrh cesty byl nastaven, aby se během tří a půl let projela celá Zeměkoule. Stačilo pár týdnů a bylo jasné, že plán je napsaný špatně. Nebylo možné jet tak rychle. Pokud chtěl člověk něco nafotit a natočit, pokud chtěli cestovatelé uskutečnit obchodní prezentace, nějaká jednání, museli zpomalit. A z gruntu předělat celý itinerář. V dobových krátkých notickách, které expedici na začátku věnovaly noviny, se dočtete, že výprava má za tři a půl roku projet celý svět. To vzalo za své. První cesta vedla od severu k jihu Afriky a od jihu k severu Jižní Ameriky. Tam už byly nepřekročitelné překážky: Došly peníze. Uplynul naplánovaný čas. Hanzelka měl zlomenou ruku a musel domů. Spojené státy nechtěly vpustit na své území dva podivíny (v drahém autě a se spoustou filmové techniky) z nově už komunistické, tedy nepřátelské země. A to zázračně odolné auto už dorazilo přece jen na konec své životnosti. Byla nutná totální generální oprava (po této opravě pak Hanzelka expediční T87 používal až do konce padesátých let jako osobní auto už doma. Hodili si se Zikmundem korunou, komu připadne).



Přijeli tedy domů, dva roky prosazovali povolení k vydání svých knih (jako první to byla třídílná Afrika snů a skutečnosti) a sestříhání filmů. Původně chtěli hned vyrazit na pokračování své cesty, dodržet slovo. Projet Asii. Trvalo osm let, než se jim to podařilo. Opět bylo všechno jinak. Celá druhá cesta byla v podstatě soustavou neplánovaných změn a komplikací.

Proč o tom všem píšu? Protože chci napravit křivdu doby. Všech dob. Svět miluje vítěze a úspěšné, ale zapomíná na nadšené propadlíky. Doba miluje ty, kteří odmítají kompromisy, změny či ústupky. Málokdy se plán povede naplnit tak, jak si člověk předsevzal. Ochota improvizovat nemusí být vždy projevem slabosti, naopak síly.

Dvaadvacátého dubna 2017 v 9.30 minut jsme symbolicky vyjeli ze stejného místa, jako před sedmdesáti lety ti dva, dnes už slavní, úspěšní. Zahájíme tím slavnostní veteránskou připomínku toho velkého data českého cestovatelství. Co na tom, že to původně mělo být velké datum české ekonomiky a podnikání.

Jestli dovolíte, v duchu jsem v té staré tatře během jízdy do Zlína držel palce všem lidem, kteří se dokáží pro něco nadchnout, něco velkého začít. Bez ohledu na to, jak to nakonec dopadne. Koneckonců sami jsem nevěděli, zda se nám s tím veteránem podaří dorazit do cíle! Kdoví? Celou jízdu z Prahy do Zlína a pak do Marseille sám pro sebe věnuji všem, kteří mají dar toho ohně, co zapaluje touhu něco zkusit. Nadělat si starosti, protože věci se vždycky dřív nebo později začnou komplikovat. Snášet posměch těch, kteří nikdy nic nezačali, ale kritizovat umí. Doufat v pochopení okolního světa, i když zpočátku budou všichni protahovat tvář.

Ten oheň podle mne pramení z podobného místa v srdci jako schopnost lásky, schopnost vnímat krásu nebo třeba schopnost radovat se. Je to jeden z ohňů, ze kterého se taví svět, ve kterém je radost žít. Svět, který je radost objevovat.

Napsáno pro webcestovatelu.cz