V návaznosti na Valentýna jsem si dovolil projít archivy a materiály, které se vztahují k tomu, jak člověka determinuje láska - ve všech možných podobách. Nešlo mi o esoteriku ani o „sluníčko", ale o to, zda existují tvrdá data. Výsledek mne docela překvapil.

Myslím, že i bez toho, abych byl zbytečně romantický a sluníčkářsky rozevlátý, jsem schopen doložit, že láska nabízí konkurenční výhody, které lze doložit manažerským jazykem, čísly a tvrdými daty. Dokonce tvrdím, že láska představuje trojí konkurenční výhodu kterou mnozí podnikatelé a mnohé firmy nechávají stranou zájmu. Pravda, není běžné lámat ji do tabulek. Tak jdeme na to.

Kde se vzal pragmatismus
Zárodek mylného projektování kariérní strategie, tedy plánování jen za účasti racionality, bych datoval do roku 1976, kdy Milton Friedman dostal Nobelovu cenu za ekonomii. Právě Friedmanovi bývá připisovaný notoricky známý citát „Za vším hledej peníze“. Kdoví, jestli to takhle přesně řekl, a také zda to skutečně řekl on, ale podstatné je, že tento nobelista je prokazatelně autorem tvrzení, že všechny obchodní společnosti jen a pouze směřují k maximalizaci svého zisku a pro tento zisk udělají cokoli, včetně porušování pravidel nebo vedení umělých soudních sporů a nefér útoků. Tím mizí jakákoli důvěra, etika a lidskost z podnikání. (jeho další slavný citát zní: „Dělejte si dobročinnost, ale za své. Dobročinnost a ekonomie jsou neslučitelné v každém případě.“) Tím, že navíc dostal Nobelovu cenu, se z tohoto tvrzení stala určitá uznávaná mantra, která oceňuje chladnokrevnost a cynismus. Je zajisté cenné dokázat se během zrání odpoutat od předsudků a pokryteckého dělání se hezčím. Ale někdy přijde čas dozrát a dokázat některá nemoudrá rozhodnutí opět zvážit.

První konkurenční výhoda: láska a důvěra v rodině
Profesor psychiatrie na Harvardu George Vaillant se od roku 1966 podílel na čtyřicet let trvajícím výzkumu analyzujícím vývoj k dospělosti. Podívejme se tedy, zda a jak může mít láska (rodičovská) vliv na kariéru. Nejprve připomínám, že Vaillant opakovaně zdůrazňuje, že pro úspěch v životě má zásadní úlohu spokojené dětství. Potvrzuje se to dokonce i v posledních letech, kdy následovníci a kolegové harvardského profesora pokračují ve výzkumu se stejnými respondenty, kterým je už přes devadesát. Vaillant přímo říká, že „děti, které nepoznaly lásku a důvěru v prostředí domova, nebyly v pozdějším životě asertivní, iniciativní a samostatné, příčemž všechny tyto vlastnosti představují základ úspěšné dospělosti. (pochopitelně to neznamená, že člověk, který nemá šťastné dětsví nemůže být úspěšný, jen to bude mít těžší)
Teď pokračujeme ke konkrétnějším výsledkům. V knize Triumphs of Experience: The Men of the Harvard Grant Study profesor Vaillant uvádí, že muži, kteří měli skvělé dětství, vydělávali průměrně o 50 % víc peněz než ti, jejichž dětství nestálo za nic. V dobrém slova smyslu nejvíc nezávislí muži pocházeli z rodin plných lásky a důvěry, kde se „naučili, že mohou v životě věřit, což jim dodávalo odvahu pustit se do něj a postavit se mu čelem.“ Rád dodávám také poznámku, že v této statistice téměř nehraje roli majetek zkoumaných rodin, protože křivka kariérního a obchodního úspěchu zkoumaných jedinců jde napříč jejich materiálnímu zázemí v dětství. Šlo by to jednoduše parafrázovat známým klišé, že nejdůležitější věci na světě jsou zadarmo.
Projekce rodinné lásky a důvěry se dostávají až do makroekonomických měřítek, kdy například profesor ekonomie z Claremontské univerzity Paul Zak tvrdí, že „státy s vysokým podílem vzájemné důvěry jsou mnohem bohatší. V těchto zemích se odehrává více ekonomických transakcí, mezi obyvateli je více majetku, klesá zde míra nedostatku a chudoby. Chudé naopak bývají ty země, kde si lidé navzájem nedůvěřují“. Ano, vysokou míru vzájemné důvěry obyvatel mají například severoevropské země.
Podobné informace najdete i v dílech takových osobností, jako jsou Francis Fukuyama či Charles Murray.
Co je ovšem nejpozoruhodnější, je zjištění, ke kterému profesor Vaillant ve své výzkumu došel na závěr: „Šťastné a spokojené dětství se zdá být daleko lepším ukazatelem budoucího sociálního zařazení a zaměstnání, než sama inteligence dítěte, závislost rodičů na sociálních dávkách nebo množství problémů v rodině.“
Pokud se navíc dotkneme otázky jedináčků (nabízí se filmová citace: Je to jako s kuličkami v kornoutu - to je množství lásky, kterou tví rodiče mají, a pokud přijde sourozenec, pochopitelně na tebe těch kuliček zbude méně, protože se budou dělit mezi tebe a bratříčka nebo sestřičku - říká hlavní hrdina v holywoodském animovaném filmu Mimi šéf), budou výsledky Grantovy studie možná pro mnoho lidí překvapivé: muži, jimž se v dětství dostávalo lásky, tedy měli blízké vztahy s rodiči ve spokojeném manželství, a alespoň jednoho sourozence, vydělávají o 50 %(!) více peněz než jejich vrstevníci, kteří vyrůstali v domácnosti s jedním rodičem nebo v nedobré rodinné atmosféře s častými rodičovskými hádkami.

o lásce a důvěře ve vztazích parádně mluví Nora Vlášková tady

Druhá konkurenční výhoda - láska k práci
No, to je jako vystřižené z komunistického braku, řeknete si. Doplním tedy - láska k vaší práci.
Jiný Američan, psycholog Philip Zimbardo (ano, to je ten, který se proslavil kontroverzním Stanfordským experimentem), píše v knize Odpojený muž o tom, jak je dnes složité pro mladé muže (omlouvám se pohoršeným sufražetkám, cílem tohoto konkrétního výzkumu bylo skutečně hlavně chování mužů), dokázat si vybrat, dokázat se rozhodnout a zvolit. V životě, ve kterém se naoko všechno může stát, znamená každá volba vlastně odmítnutí všech ostatních možností. Je to jako stát před obrovským švédským stolem na bujarém rautu a dokázat si nezkazit žaludek. Není to legrace. Jak si tedy vybrat činnost, kterou by člověk měl pak celý život, anebo alespoň po nějakou dobu skutečně rád? Problém je totiž mimo jiné v tom, že většina složitějších činností (které ale zase často poskytují větší potěšení) vyžaduje docela dlouhé období, než se je člověk naučí tak dobře, aby došel spokojenosti. Týká se to sportu (za jak dlouho se naučíme dobře hrát třeba basketbal anebo jezdit na lyžích?), vědy (za jak dlouho se naučíme třeba biologii tak, aby pro nás procházka lesem byla vědomým setkáním s fascinujícím provázaným systémem?) i umění či humanitních věd (za jak dlouho se naučíme obstojně kreslit anebo třeba hovořit španělsky?) A každý tréning, každá hodina v kroužku anebo s knihou představuje hodinu, kdy neděláme nic z té veliké spousty dalších možností. Je tedy pěkně těžké dokázat se do něčeho zamilovat tak moc, abychom cítili naplnění, když se tomu budeme věnovat zas a znova - podobně jako když třeba Jaromír Jágr hovoří o hokeji. Po těch letech ho pořád nesmírně baví. Když se alespoň základní nadání spojí s tréninkem a přípravou, člověk je lepší než ostatní. Pokud tato příprava dojde až tak daleko, že se daný člověk alespoň částečně začne touto činností živit, má pochopitelně lepší výsledky než ti, které to moc nebaví - a tím je oproti nim ve výhodě. Vydělá víc, má rychlejší kariérní postup. Nemusíme hned mít na mysli světovou kariéru jako měl právě Jágr, anebo mezinárodní klienty jako jeho někdejší mentální trenér Marián Jelínek. Funguje to i na mnohem nižší úrovni - překladatelka, kterou její práce baví, je lepší, než někdo, kdo se nutí. Minimálně má z života větší radost. A to platí i pro prodavače a pokladní.
Dokonale to popsali pánové Schmidt a Rosenberg v knize Jak funguje Google, kde odkrývají mnohé z vnitrofiremního know-how jedné z nejúspěšnějších a nejbohatších firem světa. Mimo jiné zde hovoří o tom, že nejlepším jejich zaměstnancem je chytrý kreativec, člověk, který je schopen žít po svém, ale přitom je posedlý svou prací a díky tomu má unikátní pohled na svět i na možné řešení složitých problémů. Tím pádem je pak rozluští.
V kapitole věnované náboru pracovníků píší, že jejich zaměstnanci musí být vášniví a svým oborem být doslova posedlí. Ještě v první polovině knihy se autoři odváží polemizovat o syndromu vyhoření - podle nich není možné, aby člověk, který miluje svoji práci a je za ni náležitě odměněn, vyhořel. Jednoduše když přece děláme to, co nás baví, co nás naplňuje a ještě za to cítíme odezvu od okolí, tedy peníze, pochopení i uznání, pak není nic, co by nám chybělo.
Nesouhlasíte? Nevadí, polemizujte, přemýšlejte o tom - ale pusťte faktor lásky do svých úvah.

Třetí konkurenční výhoda - láska ke konkurenci
Na závěr jen pár slov o této zdánlivě nesmyslné třetí větvi mé zajisté poblázněné teorie. Už zmiňovaní autoři Schmidt a Rosenberg se v knížce ze zákulisí Googlu rozepisují o tom, jak je spousta manažerů uhranutá sledováním konkurence. Jak jsou posedlí čísly, které vykazuje konkurent, a hledáním cesty, jak tato čísla překonat. Tak tuto motivaci na mysli nemám.
Hledět na tabulky konkurentů očima králíka před kobrou a trápit se před usnutím strachem, že budou lepší, kdežto já je nepřekonám, to je cesta do pekel. Začne to několika kroky pro uklidňující prášky a skončí právě kolapsem a vyhořením.
Mám na mysli jiný vztah ke konkurentům - dokázat v jejich přítomnosti nalézt motiv ke zlepšování sebe sama. Nebýt souboje Sovětského svazu se Spojenými státy o prvenství v kosmu, pravděpodobně bychom nikdy nedoletěli na Měsíc. Tehdy to byl stres, nervák a studená válka, ale dnes vidíme, že to mělo pozitivní vliv na rozvoj vědy. Možná by stálo za to dokázat se motivovat (jako v Googlu) tím, že budeme mít v úctě schopnosti našich rivalů a budeme nacházet radost v tom, že je čas od času překonáme.
Konkurenční láska, to je úcta k našim soupeřům, kteří nás posouvají dál, ať je to soupeření v kosmu, anebo soupeření v technologiích dnes. Pokud vám to přijde nepravděpodobné a víc věříte na sílu negativní energie, pak vězte, že nejsnazší způsob jak porazit soupeře v boxerském ringu je rozzuřit ho. Přestane dávat pozor, začne bezhlavě útočit a vy si v klidu vyberete, které z odkrytých míst protivníkova těla trefíte, aby usnul. Dělal jsem kdysi sedm let karate. Moc už toho asi neumím, ale dodnes si pamatuji dva souboje, kdy jsem s přehledem porazil silnější soupeře, protože jsem je naštval svou pohodou. A pokud je pro vás box nebo kumite moc tvrdý styl, pak i lezec Adam Ondra mi potvrdil, že nejtěžší stěny svého života překonal až tehdy, když se přestal rozčilovat na sebe anebo na tu stále nevylezenou trasu. Až když v sobě zase našel rovnováhu a radost z lezení, dokázal vylézt jako první a jediný na světě tu úplně nejtěžší stěnu všech stěn. Norskou Silence s obtížností 9c.

Láska jako konkurenční výhoda
Z toho všeho lze vyvodit, že úspěch - a to zcela pragmatický úspěch prostý jakéhokoli sluníčkaření - se skládá ze dvou hlavních složek: za prvé z vědomostí jak dosahovat vytčených cílů a za druhé vírou, že to dokážeme, tedy schopností sebrat odvahu vůbec se o něco pokusit. Jako třetí prvek by stálo za to hovořit o trpělivosti za vytčeným cílem kráčet, smířit se s tím, že uspokojení nepřijde okamžitě. A to je, jak napsal například sociolog Zigmunt Baumann jedna z největších slabin dnešní doby - a sice požadavek, aby potřeby a touhy byly naplněny instantně, hned. Sám Bauman dokonce říká, že opakem nedostatku překážek není štestí, ale nuda - a dokládá to vysokým počtem sebevražd mezi velmi bohatými lidmi (obzvláště pak mezi jejich potomky). To, co přináší radost a pocit štěstí tedy souvisí i s tím, rozeznat překážky, věřit, že máme schopnosti je překonat a konečně tyto schopnosti mít (naučit se je), abychom trpělivým postupem jejich překonání dosáhli. Všechny tyto vlastnosti získáme prostřednictvím osobních zkušeností s lidmi, kteří nás mají rádi, protože investují do získávání našich schopností, protože nám věří, že zvládneme překážky (pozor, neodstraňují nám je z cesty) a snad jsou připravení nám foukat na poraněná křídla, když čas od času zjistíme, že přes některé kopce v tuto chvíli ještě přeletět nedokážeme a nabijeme si kokos.

Na trhu s pracovními místy i na otevřeném trhu se zbožím všude probíhají tisíce bitev ambicí, dovedností a cílevědomosti. Kdo má lépe poskládanou tuto triádu, vydělá víc, jak dokládají zmíněné výzkumy. Získá lépe placené pracovní místo, vybuduje větší podnik. Člověk, který vzešel z harmonického a láskyplného prostředí má větší pravděpodobnost, že uspěje. To nemusí být nutně „jen“ láskyplná rodina, ale přítomnost lásky a důvěry v nás, třeba prostřednictvím babičky nebo dědečka, někoho, kdo nám dal pocítit důvěru v naše schopnosti, kdo nám pomohl pochopit, že problémy se neřeší hned, ale je třeba umět se nad nimi zamyslet, než se do nich vrhneme, a konečně kdo nám dal možnost poznat, že první neúspěchy nemusí znamenat nic víc, než že je třeba se poučit, zlepšit a příště uspět. Jim Lovell, astronaut, velitel mise Apollo 13 (to je ten let k Měsíci, který kvůli havárii na palubě nepřistál, ale všichni se zachránili) mi při rozhovoru řekl: „Můj recept na úspěch je jednoduchý: Znovu!“

Nemusíte se mnou souhlasit, ale pusťte alespoň občas tu nekalkulovatelnou lásku do svých obchodních plánů a strategických úvah. Možná se někdy přihodí, že budete překvapeni, jak je cíl blízko, i když jste po něm roky bez úspěchu sahali.

opačný extrém - co dělá s lidmi válka? Mírová nobelistka Scilla Elworthy hovoří o svých zkušenostech z konfliktů celého světa tady.