Když dostanete pozvánku do blogů na Aktuálně, chvíli váháte. Ptáte se, jestli tenhle projekt není už trochu za zenitem, jestli vám jedna mizerná zkušenost před deseti lety nestačila a jestli jste Radkin Honzák, aby to celé dávalo nějaký smysl. Nakonec si odpovíte dvakrát ano a jednou ne, ale stejně do toho jdete, protože ta blogerská společnost není úplně špatná, protože jste ješitné pako a protože Bakalova média, která jsou vedle novin z holdingu ještě pořád Timesy.

Když si to takhle (nebo jakkoli jinak) zdůvodníte, jste postaven před povinnost napsat první blog. První blog je jako první věta na rande; všechno další předznamená, vtiskne tomu náladu, atmosféru, styl. Nebo jako první tweet, když založíte nový účet a moc se od Vás čeká. Prostě to nikdy nemůže dopadnout dobře. A nikdy to taky dobře nedopadne. Ale stejně s námi ty holky chodí, nějak to nakonec skousnou, nějak té naší trémě rozumějí a mají s námi 3 + 1 a dvě děti. Nic z toho po Vás nechci, samozřejmě.

Tak se třeba rozhodnete, že váš první blog bude vtipný. Spousta gagů jeden za druhým, The Big Bang Theory, akorát tedy trochu říznutá Kameňákem, abyste měli širší záběr. Vybalíte celého svého vnitřního Luďka Sobotu, jenže Luděk nějak není v kondici a vám z toho nakonec vyleze trochu politováníhodná talkshow na ulepeném koženkovém sofa.

Tak toho necháte a řeknete si, že napíšete nějaký doják, řekněme o lásce, protože na Petříně kvetou mandloně a mohlo by to rezonovat. No ale je to ještě pitomější než vnitřní Luděk a vaše portfolio se povážlivě úží. Zbývá už jen něco chytrého, jenže s tím nemáte moc velkou zkušenost, už je to taky nějaký čas, co jste byli naposledy chytří, a bylo to před měsícem po devátém vzorku na ochutnávce vín. Tady se to ale nedá použít, protože by ty blogy strašně lezly do peněz.

Nakonec tu stránku rezignovaně přejedete myší, změříte si znaky včetně mezer a řeknete si: Tak dobrý. Příště bude líp.