„Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání.“ Tahle věta Matoušova evangelia nakonec přivede Ježíše na kříž. Musí zemřít. Rouhal se.

V České republice není rouhání trestným činem, takže nás za něj zatím nikdo neukřižuje. A jak nedávno potvrdil nezávislý soud, za rouhavé zobrazování Ježíše Krista se netřeba ani omlouvat. Dominik Duka to v debatě na TV Prima okomentoval slovy, že „ten rozsudek je hodný justice bývalého sovětského tábora, nikoli svobodného státu, jehož ústavu psal můj přítel Václav Havel.“

Pomineme-li evidentně nesmyslné tvrzení o Havlově autorství ústavy, které je tu jen proto, aby doložilo Dukův blízký vztah s největší morální autoritou našich moderních dějin, zbude nám konstatování, že naše soudy mají totalitní charakter, protože odmítají kontaminovat sekulární právo právem církevním.

Duka se dále pozastavil nad tím, že všichni herci hostujícího divadla z Lublaňe byli muslimského vyznání. „Neumím si představit, že by třeba v Saúdské Arábii herci katolického vyznání představovali proroka Mohameda,“ dodal k tomu. Popravdě ani já si to neumím představit. Saudská Arábie je absolutistická monarchie a právo šaría je úhelným kamenem zdejšího právního systému. Otázka je, zda potom hledat paralely mezi parlamentní Českou republikou a největší arabskou teokracií. A pokud Dominik Duka takovou paralelu staví, co to o jeho uvažování o náboženské svobodě vypovídá?

Mimoto je trochu děsivé, že pan arcibiskup kádruje umělce podle vyznání. Velmi to připomíná seznam čtrnácti obžalovaných v procesu se Slánským, kde jedenáct z nich bylo označeno jako „osoby židovského původu“. Jak to souviselo s údajnou protistátní činností? A jak souvisí vyznání s právem ztělesnit na pódiu nějakou postavu?

Podobně pozoruhodná jsou také arcibiskupova věštecká prohlášení, že pokud by šlo o jiné náboženství než křesťanství, soud by omluvu nařídil. Jak to pan arcibiskup ví? A pokud to neví, na základě jakého etického nároku to soudu podsouvá? Přispívá k nezávislosti a respektu soudní moci, prezidentem i premiérem dlouhodobě napadané a destruované, pokud na ni útočí také hlava největší církve u nás? Pod čí dohled by se pak tedy měly soudy dostat?

Za zmínku stojí také prohlášení: „Ale obraz, jak Ježíš znásilňuje muslimku, skutečně nepovažuji za pravdivý obrázek historie.“ Ani já ne, pane arcibiskupe, můžete si být jistý. Otázkou je, zda lidé chodí do divadla, aby jim tam byl představen „pravdivý obrázek historie“. Nehledě už vůbec na to, že žádný pravdivý obrázek historie neexistuje, neboť historie je interpretací dějin, která je stejně proměnlivá jako počasí na Britských ostrovech. Ve chvíli, kdy na umění nasadíme kritérium „pravdivého obrázku historie“, jsme někde u her Pavla Kohouta z padesátých let. Bohužel také u pálení knih, Indexu librorum prohibitorum a u podpálení pařížského kina Espace Saint-Michel v roce 1988, když tu byl promítán film Poslední pokušení Krista.

Ježíš Kristus je postava příliš velká, než aby se dala uzavřít do ohrádky církve či církví, dokonce do ohrádky jakéhokoli náboženství. Bude vždycky inspirovat i sekulární svět, někdy jako mimořádná osoba přinášející unikátní poselství, jindy jen jako prvoplánový symbol. Máme jistě povinnost ke všem deformovaným obrazům našeho Pána říci své: „Toto není Ježíš křesťanské víry!“ Ale nemáme právo zakázat zbytku společnosti uchopit Ježíše v intencích svého uměleckého, politického či jakéhokoli jiného názoru, pokud současně odmítáme stát se teokratickou despocií postavenou na církevním právu. A jak jsem vyrozuměl z některých jiných Vašich prohlášení, pane arcibiskupe, tento vývoj byste u nás viděl spíše nerad.