Staroboleslavské desatero
Co, jak a kde řekla Greta, zajímá každého a každý se k tomu musí nějak vyjádřit. Počítám, že jsou na to kontroly, které namátkově chodí po domácnostech a nechají si předkládat články, statusy a komentáře. A nechtěl bych být v kůži toho, kdo žádný takový po ruce nemá.
Národní svatováclavská pouť ve Staré Boleslavi naopak nezajímá téměř nikoho, a kdo tam co řekl, nechává nejen lidi stojící mimo církev, ale i značnou část věřících lhostejnými. Sedláky bojující za své grunty, tak přímočaře upomínající na Blut und Boden, si řečníci tentokrát odpustili; mile neškodnou homilii pronesl papežský nuncius Mons. Charles Daniel Bravo, v našich vnitrocírkevních zápasech jen málo angažovaný, a navíc část mše propršelo, což příjemně chladilo horké hlavy.
Jen málokdo tak zachytil konzervativní poselství, jež podtrhlo tradicionalistický duch Národní svatováclavské pouti, ukotvený především v přímluvách. Právě do nich se letos přesunulo ideové těžiště bohoslužby. Jejich počet není v rámci liturgie obligatorně dán; v Boleslavi jich včera zaznělo deset. Alespoň některá z přikázání tohoto alternativního desatera si patrně zaslouží bližší pohled.
„Děkujeme za dar papežů, kteří nás převedli těžkými roky konce dvacátého století, za sv. Jana Pavla II., který bojoval za naši svobodu a pomáhal porazit diktaturu komunismu, za papeže Benedikta XVI., který navštívil před deseti lety toto poutní místo a s laskavou mírností moudře povzbudil náš lid.
Na přímluvu sv. papeže Klementa, jemuž byly zásluhou cyrilometodějské misie zasvěceny první kostely na našem území, prosíme za našeho papeže Františka, aby dokázal správně rozpoznávat znamení doby a v síle darů Ducha svatého vedl Církev k víře, naději a lásce. Modleme se také o dar zdraví pro našeho emeritního papeže Benedikta.“
Kteří papeži to jsou, „kteří nás převedli těžkými roky konce dvacátého století“? Karol Wojtyła byl papežem zvolen v roce 1978, což je bezmála čtvrtstoletí před koncem milénia, a zůstal jím do roku 2005. To on nás těmi roky převedl. Proč je pak ovšem v tomto bodě jmenován Benedikt XVI.? Pro jeho vypjatý konzervativismus, tak odlišný od liberálního přístupu papeže Františka? Hodně by pro takový výklad mluvila i druhá část první přímluvy: Za Benedikta se děkuje, za Františka se prosí – aby dokázal správně rozpoznávat znamení doby. Patrně to má víc než zapotřebí.
V páté přímluvě se děkuje „za církev, která – slovy blahé paměti Františka kardinála Tomáška – stojí na straně národa“. Problém je, že Tomášek to nikdy neřekl. V klíčovém okamžiku našich moderních dějin, v roce 1989, vyjádřil osobní postoj, použil singulár: „Stojím na straně národa.“ Církví se zaštítil až Dominik Duka; Tomáškovo prohlášení vložil do kontextu výsostně dobového, totiž do kontroverzního staroboleslavského kázání z roku 2017, v němž jasně vymezil linie. Ideové i bojové. Včerejší přímluva reflektovala toto prohlášení, nikoli Tomáškovo.
Stejně zajímavá je přímluva č. 8: „Na přímluvu svaté Ludmily, Václavovy babičky a učitelky, prosíme za naše školství, za odvahu učitelů říkat pravdu, i za ochotu seniorů vyprávět svým vnukům a předávat jim moudrost života.“ Trochu mě děsí představa, že říkat ve školách pravdu vyžaduje od učitelů odvahu. Někdo dnes učitele za pravdu trestá? To by byla velmi špatná zpráva o českém školství. Doufám, že se k tomu MŠMT nějak postaví, protože jinak na sobě nechá podezření, že říct ve škole pravdu je pro učitele osobní hrdinství. Že se tam jinak dětem den co den lijí do hlav zvrácenosti a lži. Počítám, že ti nejstatečnější z pedagogů znovu pořádají bytové semináře.
Samozřejmě se v přímluvách také prosilo za záchranu před zhoubnými ideologiemi a děkovalo se vlastencům, to už tak nějak ke koloritu Národní svatováclavské pouti posledních let patří. A já každý rok čekám, zda církevní špičky tentokrát překročí svůj stín. Čekám a věřím. Protože víra přemáhá svět.
Národní svatováclavská pouť ve Staré Boleslavi naopak nezajímá téměř nikoho, a kdo tam co řekl, nechává nejen lidi stojící mimo církev, ale i značnou část věřících lhostejnými. Sedláky bojující za své grunty, tak přímočaře upomínající na Blut und Boden, si řečníci tentokrát odpustili; mile neškodnou homilii pronesl papežský nuncius Mons. Charles Daniel Bravo, v našich vnitrocírkevních zápasech jen málo angažovaný, a navíc část mše propršelo, což příjemně chladilo horké hlavy.
Jen málokdo tak zachytil konzervativní poselství, jež podtrhlo tradicionalistický duch Národní svatováclavské pouti, ukotvený především v přímluvách. Právě do nich se letos přesunulo ideové těžiště bohoslužby. Jejich počet není v rámci liturgie obligatorně dán; v Boleslavi jich včera zaznělo deset. Alespoň některá z přikázání tohoto alternativního desatera si patrně zaslouží bližší pohled.
„Děkujeme za dar papežů, kteří nás převedli těžkými roky konce dvacátého století, za sv. Jana Pavla II., který bojoval za naši svobodu a pomáhal porazit diktaturu komunismu, za papeže Benedikta XVI., který navštívil před deseti lety toto poutní místo a s laskavou mírností moudře povzbudil náš lid.
Na přímluvu sv. papeže Klementa, jemuž byly zásluhou cyrilometodějské misie zasvěceny první kostely na našem území, prosíme za našeho papeže Františka, aby dokázal správně rozpoznávat znamení doby a v síle darů Ducha svatého vedl Církev k víře, naději a lásce. Modleme se také o dar zdraví pro našeho emeritního papeže Benedikta.“
Kteří papeži to jsou, „kteří nás převedli těžkými roky konce dvacátého století“? Karol Wojtyła byl papežem zvolen v roce 1978, což je bezmála čtvrtstoletí před koncem milénia, a zůstal jím do roku 2005. To on nás těmi roky převedl. Proč je pak ovšem v tomto bodě jmenován Benedikt XVI.? Pro jeho vypjatý konzervativismus, tak odlišný od liberálního přístupu papeže Františka? Hodně by pro takový výklad mluvila i druhá část první přímluvy: Za Benedikta se děkuje, za Františka se prosí – aby dokázal správně rozpoznávat znamení doby. Patrně to má víc než zapotřebí.
V páté přímluvě se děkuje „za církev, která – slovy blahé paměti Františka kardinála Tomáška – stojí na straně národa“. Problém je, že Tomášek to nikdy neřekl. V klíčovém okamžiku našich moderních dějin, v roce 1989, vyjádřil osobní postoj, použil singulár: „Stojím na straně národa.“ Církví se zaštítil až Dominik Duka; Tomáškovo prohlášení vložil do kontextu výsostně dobového, totiž do kontroverzního staroboleslavského kázání z roku 2017, v němž jasně vymezil linie. Ideové i bojové. Včerejší přímluva reflektovala toto prohlášení, nikoli Tomáškovo.
Stejně zajímavá je přímluva č. 8: „Na přímluvu svaté Ludmily, Václavovy babičky a učitelky, prosíme za naše školství, za odvahu učitelů říkat pravdu, i za ochotu seniorů vyprávět svým vnukům a předávat jim moudrost života.“ Trochu mě děsí představa, že říkat ve školách pravdu vyžaduje od učitelů odvahu. Někdo dnes učitele za pravdu trestá? To by byla velmi špatná zpráva o českém školství. Doufám, že se k tomu MŠMT nějak postaví, protože jinak na sobě nechá podezření, že říct ve škole pravdu je pro učitele osobní hrdinství. Že se tam jinak dětem den co den lijí do hlav zvrácenosti a lži. Počítám, že ti nejstatečnější z pedagogů znovu pořádají bytové semináře.
Samozřejmě se v přímluvách také prosilo za záchranu před zhoubnými ideologiemi a děkovalo se vlastencům, to už tak nějak ke koloritu Národní svatováclavské pouti posledních let patří. A já každý rok čekám, zda církevní špičky tentokrát překročí svůj stín. Čekám a věřím. Protože víra přemáhá svět.