Jedna z mnoha učitelských FB skupin odmítla zveřejnit mou reakci, protože porušuje její pravidla. To je OK, miluju pravidla a respektuju, že jsem se do nich nevešel. Tím vděčněji otvírám po téměř 8 měsících svůj zdejší blog. Tady snad má reakce bude moct zaznít.

Nečekejte ale, prosím, nic skandálního. Pozastavil jsem se nad úrovní písemného projevu žáka 6. třídy, který odpovídal sotva třeťákovi. Jeho vyučující vyrazila s dřevcem mateřského pochopení k jeho obraně, což je mi vlastně sympatické. To ale nic nemění na tom, že způsob její argumentace, domnívám se, žákovi i věci samé spíše škodí.

Obrana stála především na řadě ničím nepodložených předpokladů a několika emotivních otázkách zhruba tohoto znění (otazník na konci první oznamovací věty ponechávám dle originálního znění): "Zřejmě jste moc šesťáků nepotkal, anebo učíte v nějaké elitní pražské čtvrti, kam do školy docházejí jen děti lékařů a právníků, všechny s nadprůměrným IQ? Tohle je XXXXX, kluk, co je rád, když proleze do dalšího ročníku, třeba i proto, že to doma nemá úplně fajn. Že nenapsal "jste"? No a co? Viděl jste třeba, jak krásně kreslí?"

Výchozí text i reakci se sem osměluji vkládat především kvůli naději, že postihuje obecnější problém českého školství:

Věřte mi, že pár šesťáků jsem viděl, všechny na polovenkovské základce. Do školy chodili pěšky, většina v teplákách: Z nefunkčních rodin, z domácností samoživitelek, jednoho otec řezal jako koně. Něco o tom vím, i když už je to nějaký čas, co jsem naposledy učil. Ale nikdy by mě nenapadlo posuzovat studijní výsledky žáka podle toho, jestli to má doma fajn.

Ty děti, které se učily a připravovaly, měly plné právo být hodnocené za své úsilí a za to, co se naučily, a měly také právo očekávat, že přesně za to budou hodnoceni i ostatní. Že to bude rovné. Protože když uspořádáte závod v běhu a jednoho budete hodnotit za dosažený cílový čas, druhého za barvu tepláků a třetího za to, jestli jeho otec leje, tak bude lepší, když si místo sportovních her otevřete sociální ústav.

Většina hrůz, jichž jsme dnes ve školní edukaci svědky, pochází z toho, že nejsme schopni akceptovat elementární dohodnutá kritéria a sledovat jasně definované indikátory. Mícháme jablka s hruškami a máme pocit, že jedničku si zaslouží každý, kdo je hodný a snažil se. Jenže jednička není žužu za odměnu, je to hodnota popisující škálu, v daném případě úroveň dosažené znalosti, dovednosti či kompetence podle shody s očekávanými výstupy.

V zásadě je to totéž jako teplota. Když přijde doktor a zeptá se, jakou má dítě teplotu, je úplná blbost říct mu, že 36,5°C jako jeho kamarád, protože jsou oba stejně hodní a oba žijí jen s maminkou. To tomu nemocnému jenom ublíží. Stejně tak hodnotit výstupy ze vzdělávání v českém jazyce podle toho, že dítě hezky kreslí, svědčí o naprostém nepochopení toho, co je škola.

Resp. co byla, protože teď jsou školy plné hodných pančelek, které se lidí z druhého konce republiky na sociálních sítích poněkud infantilně ptají, zda viděli, jak Mxxxxx krásně kreslí. Jak by mohli, proboha? Jak bych asi tak mohl? Podstatné ale je, že je to jedno. Je to úplně fuk. Vidím výstup a ten hodnotím. Je hrozný, a pokud ho napsal šesťák, někdo ho blbě hodnotil už ve čtvrté třídě. A nebo ho hodnotil dobře, ale za něco jiného, než měl. Popřel svou roli pedagoga a choval je jako paní z OSPOD.

Dřív vycházela v novinách schémata šachových pozic s instrukcí "bílý dá druhým tahem mat". Úkolem čtenářů bylo posoudit situaci obou hráčů a domyslet, jakými dvěma tahy situace skončí. Kdo by do redakce napsal: "Ale černý je přece hodný a v dětství se staral o opuštěné kotě", působil by jako idiot. To je asi všechno, co k těmto poněkud sugestivním otázkám mám.