Po poslechu dnešního podcastu 05:59 věnovaného vydavatelským úpravám textů Roalda Dahla jsem měl nutkavou potřebu napsat dlouhý a náležitě nudný text s analytickou ambicí, který by se pokusil pojmenovat závratnou míru demagogie zde řečeného.

Nadzvedlo mě už expertčino srovnávání úprav Dahlových knih s tím, když se pro potřeby písemné fixace upravovaly ústně tradované útvary lidové slovesnosti. Analogie tak absurdní by se po mém soudu neodvážil ani student bakalářského stupně na literární vědě; tady ji ovšem zcela nestoudně obhajuje držitelka titulu Ph.D. Posloucháte to a říkáte si, že platy vyučujících na humanitních fakultách, co se na ně teď tolik žehrá, jsou možná ještě přepálené.

OK, za chvíli se dozvíte, že úprava literárních děl probíhá od počátků moderní literatury dodnes a není to nic zvláštního. Jako příklady jsou uvedeny poválečné úpravy pro dobovou estetiku příliš avantgardních děl Siréna nebo Přehrada Marie Majerové. Co už bohužel nezazní, je, že tyto úpravy provedla Marie Majerová.

V tomto a horším politruckém duchu („byli to muži z toho dominujícího etnika, běloši, kteří měli nějaký kulturní kapitál, takže vstoupili do literatury“) se nese celý podcast. Pro obhajobu brutálního cenzurování Roalda Dahla (nikdo už nesmí být tlustý, nikdo nesmí být bláznivý, plášť Obra Dobra už nesmí být černý) je dobrý každý argument, včetně poukazu na to, že Pleva přece také přepsal Defoeova Robinsona. Opět je cudně zamlčeno, že to nakonec taky podepsal svým jménem. Knížka pak vycházela s dovětkem: Podle Daniela Defoe volně převyprávěl Josef Věromír Pleva nebo byli na obálce uvedeni oba autoři a vysvětlení bylo v úvodu. Nikdo se nikdy netvářil, že tohle je Defoeův Robinson Crusoe.

Samozřejmě došlo i na otázku, zda nahlížet dílo skrze autorovy názory, nebo ho vnímat jako nezávislý kulturní fenomén. Eva Klíčová nejprve zanalyzovala český intelektuální mainstream a přisoudila mu formalistní pohled vnímající autora a dílo jako dvě zcela odlišné věci, aby takový názor záhy rozporovala. Že dílo neleží ve vzduchoprázdnu, ale autor je v něm trvale přítomen, se pokusila dokázat na příkladu Rudyarda Kiplinga (jehož jméno se opravdu nevyslovuje rudyjárd). Bohužel v průběhu apologie zapomněla, co dokazuje, takže o větu dál začala tvrdit, že autorovy prokolonialistické básně jsou dnes nepřijatelné, zatímco Mauglí je úplně v pohodě a není důvod od něj děti izolovat. Čili týž autor, jedno dílo ano, jedno ne. Lidé bez velkého doktorátu by si málem začali myslet, že se tu obojí odděluje.

No nic, nakonec jsem si řekl, že se na pronikavou analýzu vybodnu, protože stejně nic nezmění a většinu lidí ani nezajímá. V Evropě zuří válka o Ukrajinu, v našem parlamentu zuří boj o důchody, na Václaváku zuří bitva o Muzeum. Kulturní bitvy zajímají leda pár bláznů. Což je slovo, které už dnes v Dahlovi nenajdete.

Ale něco chci stejně říct. Vydal jsem k dnešnímu dni včetně učebnic 28 knížek, z nichž bude záhy zapomenuto 28. První budou básně, poslední knížky pro děti – ty mají obecně nejdelší dobu expirace, asi jako konzerva bílých fazolí. (Pardon: Fazolí. Jenom fazolí, jsem chtěl říct.) Jsou mezi nimi ale dvě, u kterých hrozí reálné riziko, že by mohly být celé nebo ve výboru vydány i po mé smrti. Jedna se dočkala opakovaného vydání, pokaždé s několika dotisky, jedna má evropskou cenu.

Asi je to hloupost, ale kdyby, říkám kdyby, se to stalo, nechť je zde jasně prohlášena autorská vůle: Vydejte to, jak to teď je, i s chlapečkem líbajícím holčičku ve školce, i s maminkou, co peče koláče, a tatínkem, co natírá plot. Všechno to tam bude. A pokud to přes nějaké nové svazáky a politruky neprojde, zapomeňte, že ty knížky existovaly. Nejsem Roald Dahl, světová literatura to beze mě nějak přežije. Výtisky v knihovnách můžete pak rituálně spálit na náměstí. Tedy pokud to in memoriam nějak zásadně nezvýší mou uhlíkovou stopu.