V úterý obchodní ministři v Ženevě ukončili trápení zvané jednaní o liberalizaci světového obchodu. Opět bez výsledku. Neznamená to konec Světové obchodní organizace (WTO). Ta má práce dost i bez dalšího snižování obchodních překážek. Ale potvrzuje, že dlouhá řada zemí už není ochotna potenciálním ziskům ekonomiky obětovat reálné problémy s dlouhodobou potravinovou bezpečností a vyhlídky na rozvoj širší společnosti. Co kolaps jednání vypovídá o mezinárodní politice? Může za vše nezodpovědnost a nenasytnost Číny a Indie?

Katarské kolo odstartovalo na vlně solidarity i strachu z globální recese a zvýšení mezinárodního napětí dva měsíce po 11. září 2001. Nad globální ekonomikou dnes opět visí Damoklův meč vysokých cen, finanční krize a ekonomického zpomalení, stejně jako ústupu od multilaterální spolupráce směrem k bilaterálním dohodám. Proč ani to nepřimělo obchodní ministry největších ekonomik ke kompromisu? Podívejme se na čtyři klíčové problémy WTO, které podbarvují i poslední kolaps:

Ožebrač svého souseda. V učebnicích historie se tomu říká merkantilismus: stát se snaží ochránit před dovozy vlastní citlivé výroby či celá odvětví, ale zároveň co nejvíce vyvážet. Spojené státy i státy evropské navzdory zanedbatelnému podílu na HDP či zaměstnanosti nikdy neobětovaly globálnímu trhu své zemědělce. Ještě řadu dekád po válce oni i Japonsko či Kanada dotovaly svůj průmysl. Dnes usilují o nové trhy pro rychle rostoucí sektor služeb a pro svůj průmysl, který mezitím v domácí péči značně posílí. A také přísnou ochranu duševního vlastnictví.

I čeští diplomaté v Ženevě kopou za zájmy Škodovky a českých pivovarů na čínském trhu. Ochránit politicky cenné, podporovat ekonomicky perspektivní a soutěžit hlavně v tom, co nám jde, nevede právě snadno k mnohostranným kompromisům, ale osvědčilo se jako účinná cesta rozvoje. India a Čína se k ní velmi hlásí. Jen se diví, proč se tomu teď hanlivě říká protekcionismus.

Nároky nových mocností. Z rostoucí síly Číny, Indie, Brazílie či Ruska má mnoho lidí strach. Začínají příliš dobře hrát podle starých pravidel euroatlantické civilizace. „Ajťáci“ z Bengalúru, potravináři ze Sao Paola a obchodníci ze Šanghaje ukrajují stále větší i stále sofistikovanější krajíc z globální produkce a zaměstnanosti, obchodu i investic.

Kvůli svému závratnému růstu si „vynořující se“ ekonomiky dělají nároky na stále více zdrojů. Řada klíčových zdrojů, na nichž jsou bohaté země závislé, už není k mání tak snadno. Vysoké ceny komodit tlačí Západ rychle do reforem výroby a hlavně spotřeby, do kterých se nám dvakrát nechce. Navíc kdoví, jak se svým nově nabytým bohatstvím (rozuměj mocí) naloží. Jak dobře víme z evropské historie, po ekonomickém úspěchu rostou politické ambice, kulturní sebevědomí i vojenské svaly. Čína a Indie ale kupodivu naše obavy z jejich úspěchu nesdílí.

Jaký rozvoj a pro koho? Na Tchaj-wan i Pákistán sice míří rakety velkých sousedů. Od utěšeně rostoucí indické a čínské střední třídy ale těžko očekávat, že si nový komfort budou chtít komplikovat válkou. Úbytek milionů chudých v Asii ale jako by pro nás už nebyl dobrou zprávou. A nestál za další obchodní ústupky. Podle statistik UNDP stále žije pod hranicí chudoby v Indii 35 procent a v Číně 16 procent obyvatel. Primární snahou jejich vlád je především zabránit dalšímu štěpení vlastní společnosti na bohaté a chudé, na město a venkov.

Soustředění na nové asijské konkurenty však zastírá klíčový problém stávajícího kola jednání WTO: jeho úspěšné uzavření kromě vynořujících se trhů dalším chudým nepomůže. Většina Afriky z něj může získat jen velmi málo, ale ztratit poměrně dost. Nejméně rozvinuté země již mají zaručený bezcelní přístup na trhy bohatých zemí. Každé další snižování celních barier tuto jejich výhodu jen dále obrousí.

Nepříliš bezpečná liberalizace. WTO nemá mandát, ani zájem přispět k řešení těch opravdu zásadních rozvojových problémů, které malé a chudé země (tvoří většinu 153 členů WTO) trápí. Úterní krach v Ženevě nastal konkrétně proto, že při stávajících cenách potravin většina zemí, včetně řady bohatších, nepovažuje hlubší závislost na dovozech za bezpečnou.

Obecně však čínský a indický (tedy západní) model, který pečlivě střeží svůj politický manévrovací prostor, láká čím dál více rozvojových zemí: nejprve podporovat a chránit vlastní zemědělskou a průmyslovou základnu, rozvoj místní či regionální ekonomiky, chytře se otvírat zahraničním investicím, ale opatrně globálnímu obchodu však není cílem WTO. Není divu, že Čína a Indie navzdory rostoucím rozdílům v táboře rozvojových zemí, měly pro svou neústupnost podporu další stovky členů WTO. Není to malé gesto - nakonec jsou to právě velké a dynamické rozvojové země, kdo na krachu jednání WTO nejvíce tratí.