Nadcházející americký prezident Barack Obama ohlásil dlouhodobé státní investice do sociálních a ekonomických reforem - za rámec záchranných balíčků. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy volá po změně světové finanční architektury a novém kapitalismus - a sklidil výsměch českého prezidenta a řady českých médií. Mnohé jejich návrhy na řešení současné krize jsou si podobné, ani jeden však nechce žádný návrat k socialismu. Znárodněno bylo částečně několik bank, které si o to samy řekly. A velké ekonomiky pumpují do svých žil velké peníze. Teď se logicky na stůl dostávají nejkřiklavější z problémů, které k tomu vedly: např. hedgeové fondy, daňové ráje, ale zejména špatná a seškrtaná regulace.


Možná si to mnozí nebudou chtít připustit, ale v útrobách současného kapitalismu se cosi zásadního láme. Investiční bankovnictví skončilo, státy drží velké podíly v dalších bankách a masivně investují. Vše na ochranu mnoha dalších trhů a pracovních míst tváří tvář krizi, která podle posledních údajů MMF reálně hrozí nikoliv zpomalit, ale smrštit americké (-0,7%) a evropské (- 0,5%) hospodářství. Je více než rozumné snažit se tyto změny pojmenovat a pochopit. Slovník současné politické debaty o ekonomii v ČR tomu ale vůbec nenapomáhá.

Značná část českých médií (viz například text Úchylové a supervláda v Hospodářských novinách 22. října 2008) se ohrazuje proti dirigování ekonomiky politiky. To není příliš solidní start. Od čeho tu pak politiky a stát (včetně prezidentů) máme, pokud si trh vše vyřeší sám? I státní zasahy samozřejmě trpí škálou neduhů. Trh však právě ukazuje, že řadu problému nejen sám vyřešit neumí, ale vládu potřebuje k zachování své vlastní existence. Nic proti liberalismu – dokud není „neo“.

Hrozí nám regulační revoluce?
Trhy už dlouho mnoho problémů neřeší (například rozumný podíl různých skupin lidí na spotřebě zdrojů). Navíc produkují mnoho negativních externalit – v poslední době klimatické změny, likvidaci farmářů a lokálních ekonomik v chudých zemích a především globální ekonomickou nestabilitu, kterou tentokrát odnese i mnoho z těch, kteří nic špatně nedělali. Nic proti regulaci, kde internalizuje externality nebo kde to není možné.

Ano, regulace omezují individuální svobodu rozhodování ve prospěch společně sdílených hodnot. A musíme velmi pozorně koukat politikům pod prsty, protože víc než často se z obecně sdílených hodnot vyklubou něčí partikulární zájmy. Není pochyb ani o tom, že vymyslet účinnou a rozumně drahou regulaci takových štik, jako jsou hedgeové či private equity fondy, je těžký oříšek. Tyto silně neprůhledné fondy s vysokým podílem půjčeného kapitálu a nezřídka se sídlem v daňových rájích nabízejí velkým investorům nadprůměrné výnosy skrze krátkodobé rizikové spekulace na trzích s deriváty. Ale tím přece nelze diskreditovat princip a potřebu regulace jako takové.

Zvlášť v postkomunistické zemi je velmi pochopitelná snaha zabránit dramatickému překlopení kyvadla – drastické regulaci trhů a nekontrolovatelnému nárůstu státní moci. V historii už jsme podobné výkyvy zažili. Naposledy v opačném gardu po pádu železné opony – urychlení deregulace trhů, včetně finančních, a výrazné omezování státu nejen ve východní Evropě, ale po celé planetě. Mimochodem, nejsou výsledky nejen amerických voleb, ale i krajských a senátních voleb u nás z podzimu 2008 také trochu výrazem instinktivního strachu lidí, že jsme s důvěrou v trhy zašli moc daleko? Nicméně hlavní otázka zní: hrozí nám dnes opravdu podobná revoluce?

Zákopová válka ostrých slov
Prezident Sarkozy, natož Barack Obama či nový Kongres nechce žádný návrat k (státnímu) socialismu: zavádět pětiletky, znárodňovat průmysl, zpochybňovat princip soukromého vlastnictví, rušit pluralitu politických stran, cenzurovat média a podobně. Není jen svatým právem, ale hlavně selským rozumem daňových poplatníků na obou stranách Atlantiku, že se nyní ptají, co dostávají za záchranné balíčky a jak si příště daně ušetřit na bohulibější účely.

Ministři financí Německa a Francie se proto staví i proti daňovým rájům. Pokud investují takové sumy do záchrany finančních firem, které nemají daleko k hráčům v kasinu, je víc než rozumné požadovat, aby nekrátily tytéž daně ještě hrou na schovávanou v daňových rájích. Nemluvě o roli Kajmanských ostrovů, Lichtenštejnska, ale také Hongkongu či Nizozemí v kapitálových únicích z daleko chudších zemí.

Američané přece nechtějí říkat Wall Streetu, jak vysoké platy mají mít bankéři. Jen zamezit tomu, aby lidé, kteří vydělali majlant na spekulacích, si nevypláceli bonusy ještě v době, kdy řítící se trhy derivátů s sebou stahují pod hladinu akcie jinak schopných podniků. Nikdo tam nechce určovat výši dividend pro vlastníky a diktovat penzijním fondům kam investovat. Ale všichni potřebujeme najít způsob, jak snížit výnosy z operací pro široké okolí velmi rizikových a nezdaněných. A hlavně jak motivovat kapitál (a skvělé mozky) k práci nad tolika jinými, až příliš skutečnými problémy.

Zákopová válka ostrých slov, jako liberalismus a socialismus, nikam nevede. Jen nám stěžuje sice politickou, ale pohříchu technickou debatu o tom, kdy, kde a jaká je obecně nejprospěšnější dělba práce mezi trhem a státem.

Tento článek vyšel též na webu časopisu Sedmá generace.