Všichni, kdo dnes a zítra dorazí k volbám, rozhodnou o spoustě zásadních otazníků, které visí nad nejbližší budoucností Česka. Přesto existuje skupina důležitých otázek, o které se ve volbách takřka nehraje. Patří mezi ně jednak vážné mezinárodní problémy, jednak řada témat, o kterých na politické scéně panuje konsenzus.

Jak ukázala analýza globální agendy u osmi volební programů, několik z nich – energetická vize, rozvojová pomoc, konkurenceschopnost zemědělství a hospodářský růst stůj co stůj – patří do obou skupin. Česká politická scéna ale potřebuje větší pluralitu názorů v řadě z těchto oblastí, kde vládne shoda. A na druhé straně více spolupráce tam, kde vládne tuhá stranická konkurence.

Jednu z velkých bolestí české politické scény podle všeho tyto volby opět neodstraní. Z půlky negativní předvolební kampaň hlavních stran jasně dokládá, že ostré rozdělení společnosti na pravici a levici se politici nesnaží nijak obrušovat. Naopak dovedli jej do podoby zákopové války a základního argumentu pro svůj program. Absence nadstranické shody, ba nedostatek vůle se vůbec dohodnout na národních prioritách v oblasti zdravotnictví, školství či penzijní reformy, ovšem souvisí s pramalým globálním rozhledem a mezinárodní odpovědností většiny českých politických stran.

Omezená pravo-levá válka

Za kratší provaz ve snaze o spolupráci jednoznačně tahá ČSSD a levice obecně. V ekonomice kritizují nadměrnou roli sobeckého trhu a volají po větší solidaritě prostřednictvím kolektivních mechanismů rozhodování, jakou jsou např. veřejné výdaje. Na politickém trhu se však chovají velmi individualisticky a výhra v politické soutěži je v praxi pro českou levici mnohem důležitější než strategická kolektivní spolupráce. Až na pár výjimek v programu ČSSD (KSČM ani Zemanovci se mezinárodním problémům nevěnují skoro vůbec) snahám o regulaci české ekonomiky neodpovídá snaha o spolupráci při reformě mezinárodních ekonomických pravidel, které ČR tolik ovlivňují. Naopak na řadě míst – kupříkladu v zemědělství - je pro sociální demokracii příznačná vychytralá snaha maximálně těžit z globální soutěže, ale omezovat ji doma.

Předsednictví EU nabídlo ČR jedinečnou příležitost překročit vlastní stín, ukázat, že víme, kdy táhnout za jeden provaz, že umíme dělat politiku víc než provinční. Pád vlády uprostřed českého předsednictví nejen na dlouho poškodil pověst ČR a znechutil tisíce schopných odborníků, kteří se snažili řešit velké problémy, daleko přesahující českou kotlinu. Také zhatil velmi slibný a potřebný proces evropské kultivace ODS, u níž díky předsednictví došlo k významnému posunu u řady pozic, včetně změn klimatu. Dnes se bohužel zdá, že tato rána pod pás nakonec přinesla ČSSD nemalé body a globální rozměr českého předsednictví nezanechal na české politické scéně sebemenší stopy.

Ani pravice se ovšem nemůže chlubit velkou globální odpovědností a snahou o budování konsenzu. Neprosazuje sice jiný ekonomický model doma a jiný za hranicemi jako levice, ODS i TOP09 jsou konzistentní v podpoře volného trhu, minimální role vlád a otevřeného mezinárodního obchodu s rovným přístupem pro všechny země. Chybí jim však sebemenší reflexe toho, komu a za jakých podmínek taková politika opravdu pomáhá. KDU-ČSL či Strana zelených takové pochybnosti má. Apetit pro (regulacemi neomezený) ekonomický růst už je dlouho příčinou ekologických problémů všude po světe. Liberalizace mezinárodního obchodu pak nejen souvisí s deregulací (nestabilitou) globálních finančních trhů, ale také se světovým hladem. Stojí za vlnou dovozů přispívajících k mizení životaschopného zemědělství v chudých zemích, na kterém závisí obživa, ale hlavně příjem většiny jejích obyvatel.

Světová finanční a ekonomická krize poměrně jasně ukázala, jak nejen chudé země, ale i ČR bez většího vlastního přičinění (a uvnitř obranného valu EU) může přijít o řadu pracovních míst, slušné zisky a především daně. V předvolební kampani si strany jak horkou bramboru přehazují zodpovědnost za varovný deficit veřejných financí. Ano, jistě jsme měli být šetrnější v dobrých letech a krize v plné nahotě odkryla řadu dlouhodobějších problémů s českým rozpočtem. Ale jakoby se vytratil fakt, že bychom o tom dnes zdaleka tolik nemluvili nebýt bezprecedentního kolapsu globálních finančních trhů po pádu Lehman Brothers. A že opakování krize mohou zajistit jen reformy globální, nikoliv sebevíc promyšlené reformy domácí.

Větší bezpečnost a vyšší zisky

Oblasti programové shody by tedy na rozhádané politické scéně měly být důvodem k optimismu. Dvojnásob pak, pokud přinášejí zodpovědnější přístup ČR i k životnímu prostředí a chudým zemím. Předvolební analýza Glopolis ukázala, že napříč politickým spektrem panuje takový konsenzus o potřebě přejít na energeticky efektivnější, pestřejší a nízkouhlíkovou ekonomiku, která jedině může zabránit katastrofickému rozměru klimatických změn. Voliči by však měli napovědět, která z nízkouhlíkových cest zvítězí. Hlavním důvodem energetické shody nicméně nejsou environmentální, natož rozvojové ohledy na ty, kterým tající ledovce a zvýšená hladina oceánů znemožňují obyčejné živobytí (už tak většinou dost mizerné), A jejich obavy zcela jistě nejsou tématem při diskusi o modernizaci uhelných elektráren či prolomení územních limitů těžby.

Dominuje pragmatická snaha především zvýšit českou energetickou bezpečnost a ziskovost české ekonomiky. Ale taková už je ironie národní politiky: strach z Ruska či z drahé a nedostupné ropy nejspíš přiměje naše politiky udělat něco pro nejchudší obyvatele planety stokrát účinněji než všechny morální apely a vědecké studie světa.

Případů, kdy české ekonomické a bezpečnostní zájmy jdou stejným směrem jako zájmy environmentální a rozvojové, je ovšem pramálo. Srdce nejedné nevládní organizace jistě zaplesalo včera při závěrečné televizní debatě Paroubek – Nečas, kde jsme se dozvěděli, že pomoc chudým zemím má jasnou podporu z obou táborů, a patří tak mezi nemnoho společných priorit. Realita však nabádá ke střízlivosti. Navzdory dlouhým rokům silného ekonomického růstu Česká republika nejenže nevytvořila přebytek veřejných financí, ale ani nezačala plnit své mezinárodní závazky v boji proti světové chudobě (letos by oficiální rozvojová pomoc měla činit 0,17% českého HND, ale horko těžko dosahuje 0,12%). Programy politických stran nesvědčí o tom, že se na tom po volbách 2010 bude něco zásadně měnit.

Rozvojová spolupráce v mnoha z nich zcela chybí. A tam, kde se objevuje, často opět jen proto, aby podpořila ekonomické či bezpečnostní zájmy ČR, Například program ČSSD považuje rozvojovou pomoc za nástroj post-konfliktní obnovy či prevence konfliktů, ačkoliv v zahraničním výboru parlamentu aktivně podporuje důležité reformy celého systému zahraniční rozvojové spolupráce. Ty dostaly podporu Topolánkovy vlády i díky ODS. Z programu ODS je však až příliš zřejmé, že rozvojová pomoc má především pomáhat českým subjektům. TOP09 pak silně zjednodušuje a pro rozvojové země chce „obchod místo charity“.

Co tedy z analýzy vyplývá o obou pólech českého politického spektra? Levice a pravice se neshodnou na tom, jak přispět k mezinárodní bezpečnosti (spor o nasazení vojáků v Afghánistánu). Neshodnou se na tom, jak by měly vypadat základní ekonomické reformy v ČR či v EU. Ale shodnou se na tom, že národní ekonomika a bezpečnost jsou v zahraniční politice nejdůležitější hodnoty, důležitější než životní prostředí či rozvojová zodpovědnost. Dále se neshodnou se na tom, zda česká ekonomika má růst díky nižším daním či vyšším veřejným výdajům. Ale shodnou se na tom, že ekonomicky růst musí, a to především prostřednictvím růstu exportu, ať už jsou důsledky globální soutěže a kvalita stávajícího ekonomického růstu jakékoliv.

Pravici i levici (včetně KDU-ČSL kritické k současným ekonomickým hodnotám) ovšem chybí základní analýza příčin a dopadů globální finanční a ekonomické krize. Takřka všem stranám pak stále chybí jakákoliv pochybnost o tom, že alfou a omegou společenského rozvoje má být hospodářský růst a že dosavadní pravidla globální ekonomiky jsou plně i v českém národním zájmu Většina stran se shodne na tom, že ČR se rozhodně do snahy redefinovat ekonomická pravidla a reformovat mezinárodní finanční architekturu „plést“ nemá.

Větší konkurenci vizí

České politice dominuje zájem o bezpečnost. A zájem o ekonomičnost. Ne už tak zájem o to, co bezpečnost opravdu stojí. Či zájem o to, jak bezpečná skutečně je naše a globální ekonomika. A právě v tom spočívá znepokojivá past konsenzu v české politice. I v této oblasti potřebuje zdravá česká demokracie alternativní hlas, bez něhož nemůže probíhat veřejná a politická diskuse na ožehavá témata. Na témata, o nichž by volby také měly být, ale zatím nejsou.

Předvolební analýza Glopolis na 80 stránkách ilustruje pozice jednotlivých stran ke všem těmto otázkám, srovnává je a hodnotí. Jak naznačuje souhrnný graf (níže), mezi osmi největšími českými stranami panují značné rozdíly v tom, nakolik hledí přes plot české zahrádky. Pohled na stranické programy je pochopitelně je jeden z možných přístupů k volbám. Stručným závěrem analýzy však je, že jak klasická pravice, tak klasická levice příliš nedostává základnímu požadavku na zdravou demokratickou diskusi o složitých, ale důležitých tématech.

Pokud tedy ještě nejste rozhodnutí koho dnes či zítra volit, zkuste zvážit volbu těch, kteří přinášejí širší vizi, kulturu odpovědné spolupráce a odvahu klást nepříjemné otázky.

Kompletní hodnocení stan včetně názorných grafů a stranických vysvědčení naleznete v analýze „KDO HLEDÍ ZA PLOT ČESKÉ ZAHRÁDKY“ na www.glopolis.org

Okno do sveta