Politická a diplomatická krize mezi ČR a Ruskem se dále prohlubuje. Na obou stranách zaznívají silná prohlášení i praktické kroky, které by ještě nedávno byly považovány za těžko představitelné.

Obracím se veřejně na spojence. Chci podpořit žádost naší země o konkrétní společný postup při obraně naší suverenity a jednoty aliance. Věřím, že se k podpoře přidají i další nestátní autority, aby poselství z ČR bylo co nejsilnější.

Vyjádření představitelů Ruska, včetně prezidenta Putina, k diplomatickým opatřením ČR dávají jasně najevo, že současné ruské vedení neopustilo, ale naopak zdůraznilo přístup k mezinárodním vztahům z pozice síly. Mnohokrát citovaný názor prezidenta Putina, že „silní dělají to, co mohou, slabí to, co musí“ se stal hlavní linkou ruských reakcí.

Nejsme podřízená země
Rusko nevnímá malé a středně velké státy jako rovnocenné partnery pro jednání. Příměr z knihy Rudyarda Kiplinga použitý prezidentem Putinem v jeho včerejším projevu k poslancům ruské státní Dumy tento přístup jasně dokresluje. Rusko respektuje jako věrohodné protějšky k jednání pouze země srovnatelné s Ruskem velikostí, ale hlavně vojenskou silou. Všechny ostatní jsou vnímány ne jako suverénní země, ale jako země v podřízeném postavení, které musí vzít na vědomí prioritu ruských strategických zájmů. V Evropě je tento faktor ještě zdůrazněn Ruskem stále silně vnímanou sférou vlivu bývalého Sovětského svazu danou uspořádáním po druhé světové válce.

Přestože Rusko uplatňuje ve vztahu k evropským zemím promyšlený diferencovaný přístup, pro všechny stejně platí, že nejsou vnímány jako rovnocenní partneři. Rusko se cítí oprávněno podnikat kroky v zájmu svých strategických cílů v kterékoliv zemi, bez ohledu na to, jak destabilizující nebo v rozporu s normami mezinárodních vztahu jsou.

Pomůže jen jednota
Jediným účinným postupem proti takovému chování je důsledná koordinace a jednotná odezva všech demokratických zemí na každé porušení těchto norem. V opačném případě se Rusko, ale i další země, které jím mohou být inspirovány, bude cítit utvrzeno v názoru, že tento přístup vede k úspěchu a „slabé demokracie“ se s ním nakonec smíří.

S rozvojem hybridních hrozeb, jejichž základním rysem je nenaplnit definici otevřené agrese, která by mohla vést k vyhlášení války nebo, na úrovni NATO, k aktivaci článku 5 Washingtonské smlouvy, je na místě zvážit, jak efektivní jsou naše existující nástroje. Ruské aktivity, jako je účast na výbuchu muničního skladu, vraždy vlastních i cizích státních příslušníků na území suverénních států, rozsáhlé kybernetické útoky nebo zasahování do volebních procesů, vyžadují rychlou, jednotnou a rozhodnou reakci na úrovni ne jednotlivého státu, ale společenství, které Rusko nemůže ignorovat. Platformami, které jsou pro takovou reakci nejlépe vybavené, jsou především NATO a EU.

Společně i proti hybridním hrozbám
Analogicky ke smluvním nástrojům v rámci Severoatlantické smlouvy, především článku 4 o politických konzultacích a článku 5 o kolektivní obraně, by mělo společenství demokratických zemí zvážit možnost podobných postupů při čelení hybridním hrozbám. Po každém takovém incidentu nebo útoku svolat široké politické konzultace a v rámci společného postupu připravit kroky koordinované reakce na všech úrovních, od politické, přes diplomatickou, ekonomickou až po vojenskou. Takový postup je nezbytný vůči státům, které nechtějí respektovat pravidla civilizovaných mezinárodních vztahů a které svou silou mohou destabilizovat bezpečnost v globálním kontextu.

Pro Českou republiku to bezprostředně znamená obrátit se s konkrétní představou na naše spojence a partnery a v duchu výše uvedených argumentů apelovat na společný postup a jednoznačnou pozici ve vztahu k Rusku.