Vůbec nechci tvrdit, že Camuse zavraždily sovětské tajné bezpečnostní služby, ale pokud má někdo potřebu – tak jako novinář Lidových novin Petr Zídek – tuto možnost neponechat otevřenou a zcela ji eliminovat alias upřít poslední špetku hodnověrnosti zprávě Jana Zábrany, pak by měl pro svá tvrzení používat seriózní a logické argumenty.

V Lidových novinách byl 4. ledna 2020 ke kulatému výročí Camusovy smrti uveřejněn poměrně rozsáhlý článek Petra Zídka Kdo zabil Alberta Camuse (bez otazníku). To se dozvíme hned zkraje a upřesní se to v poslední větě článku – nebyl to někdo, alebrž něco: „technická závada a příliš velká rychlost vozu“. Musíme se smířit s tím, že autor stati ví, a přesnější příčiny oné tragické havárie ze 4. ledna 1960 více nerozvádí. Novinář Lidových novin Zídek primárně polemizuje s Giovannim Catellim a s jeho knihou z roku 2013 Camus musí zemřít. Potažmo se – poněkud nedůsledně ovšem – vyrovnává s hlavním pramenem Catelliho teorie, jímž je informace ze soukromého deníku Jana Zábrany, který referuje o nejmenovaném člověku, který tvrdil, že Camuse zabila sovětská rozvědka pomocí zařízení, jež mělo protrhnout pneumatiku vozu ve vysoké rychlosti. Mělo se tak stát na příkaz sovětského ministra vnitra Šepilova.
Catelliho kniha je prý psána dost chaoticky; možná je kniha básníka Catelliho zavádějící, ale zavádějící je i text historika a novináře Zídka. Zídek kupříkladu mimo jiné píše, že československá média včetně Rudého práva „dokonce ignorovala i spisovatelovu smrt“. Lze však věřit jeho investigativní práci, když v Rudém právu s datem 5. ledna 1960 čteme: „ZAHYNUL A. CAMUS. V pondělí 4. ledna zahynul při automobilové nehodě nedaleko města Sens známý francouzský spisovatel A. Camus. Byl vedle J. P. Sartra čelným představitelem francouzského existencionalismu a v roce 1957 obdržel za své celoživotní literární dílo Nobelovu cenu. Bylo mu 47 let.“?
Nevěrohodnost Zábranovy zprávy dokládá Zídek nejprve poukazem na nemožnost toho, že by příkaz k atentátu na Camuse vydal zmíněný Šepilov, najmě proto, že Šepilov nebyl ministr vnitra, ale ministr zahraničí, a dále že ve funkci setrval jenom do roku 1957. Dodejme, že poté se stal tajemníkem a hlavním ideologem komunistické strany SSSR. Šepilov tedy neměl příslušnou kompetenci a to je podle historika Zídka jedna z největších slabin celé teorie.
Slabinu Zábranova sdělení však vidím již v důvodu k vraždě, který měl Šepilov mít. V březnu roku 1957 jej totiž Albert Camus ve svém projevu v Paříži napadl. Jednalo se v podstatě o odpověď na Šepilovovu větu: „Západní umění je zaměřeno na destrukci lidské duše a produkuje masakry všeho druhu“. Opravdu zlotřilý výrok na pozadí nedávného krvavého potlačení maďarského povstání Sověty, jež měli podle Camusova obvinění nařídit explicitně Šepilov a jemu podobní. Camusova odpověď v rámci delší pohnuté řeči o situaci v Maďarsku byla razantní, ale na pomstu ze strany jednoho potrefeného potentáta formou organizovaného atentátu by asi přece jen nevydala.
Zábranova informace zjevně obsahuje chyby, ale proto ještě nemusí být mylná beze zbytku. Zásadní slabina přestává být slabinou, připustíme-li, že by rozkaz vydal někdo opravdu kompetentní, nejenom kvůli osobní urážce, ale za celý SSSR. Neboť Camusovy postoje, proslovy a texty rozhodně nebyly Sovětům příjemné. Camus nebyl jen kritikem Šepilova, ale dlouhodobým kritikem celé komunistické ideologie jakož i sovětské politiky včetně intervence sovětských vojsk v Maďarsku v roce 1956 a jiných praktik.
Byl-li by strůjcem úkladu někdo jiný, mohlo dojít ke smísení dvou dosti podobných příjmení: Šepilov a Šelepin. A. Šelepin, zvaný svými kolegy Železný Šurik, známý později jako Brežněvův konkurent, byl v letech 1958-61 šéfem sovětského Výboru pro státní bezpečnost, KGB. KGB tou dobou působil velmi výrazně za hranicemi Sovětského svazu. V gesci jeho nejvyššího představeného takové úkoly jako likvidace konkrétních nepřátel SSSR samo sebou byly. Pokud by Camusovu smrt v roce 1960 měl na svědomí Šelepin, dovedl bych si představit, že časem se jeho vražedná akce v rámci jakési šeptandy dala do souvislosti s Šepilovem a jeho napadením ze strany Alberta Camuse v roce 1957.
Jak nás zpravuje Mitrochinův archív, Šelepin udělil jednomu dvakrát úspěšnému atentátníku po jeho návratu do Moskvy koncem roku 1959 Řád rudého praporu. Právě kolem roku 1960 vrcholily „zvláštní úkoly“ anebo tzv. „mokré práce“ (zpravodajské akce spojené s krveprolitím) mimo sovětský blok. V roce 1961 kvůli světovému veřejnému mínění přehodnotili sovětští potentáti situaci a od atentátů v zahraničí jako běžného způsobu boje načas upustili.
Zídek mimo jiné tvrdí, že „mezi prostředky, které tajná služba volila, nikdy nefiguruje zinscenovaná dopravní nehoda“. Jako bychom v případě tak obrovské organizace, jakou jsou ruské tajné služby, nemohli předpokládat celou škálu zločinů včetně inscenované dopravní nehody! Jak je vidět z toho, co bylo prozrazeno, KGB a jeho pokračovatelé se bez zábran nechávají inspirovat zločinem všeho druhu a počínají si přitom, docela invenčně.
Autor článku říká, že dobrým argumentem proti zavraždění Camuse by mohl být již fakt, že Camus měl zakoupený lístek na vlak a na poslední chvíli se rozhodl jet s Gallimarovými automobilem. Dodejme, že tohle je často opakovaný argument, a Zídek se podivuje, že Catellimu nestačí. Jako by agenti KGB nebyli schopni jakékoli improvizace! Gallimardova rodina spolu s Camusem cestovala z Provence do Paříže dva dny s přestávkami na obědy a zejména na nocleh v zájezdním hotelu. Během těchto zastávek tedy teoreticky mohlo dojít k instalaci smrticího zařízení do kola nebo ke speciálnímu poškození pneumatiky.
A tu spatřuje Zídek další slabinu teorie vycházející ze Zábranova deníku: není vyjasněna sofistikovaná technologie onoho zařízení. V době raket, kdy Sovětský svaz již vybíral svého prvního člověka pro let do kosmu, jistě nebylo problémem něco takového vymyslet a zhotovit. Sověti si na potměšilé vynálezy potrpěli; výše zmíněný vyznamenaný atentátník páchal atentáty v Západním Německu pomocí speciální sprejové pušky rozlamující ampuli a vystřelující tryskem plynný kyanid – tuto smrticí technologii ovšem Zídek snižuje na primitivní zbraň, když píše: „Sověti používali méně rafinované zbraně – například cepín nebo kyanid.“ Z pozdější doby zmiňme ještě namátkou legendární „bulharský deštník“.
Zídek jde věci dále na kloub a upozorňuje, že není vyjasněn způsob, jak by mohlo zařízení po nehodě zmizet – vychází vůčihledně z předpokladu, že by se použité zařízení muselo stát nepřehlédnutelnou součástkou vozu a že jeho trosky rozeseté po okolí nehody byly detailně prozkoumány, o čemž ale nejsme nikterak ujištěni. Logistickou potíž vidí Zídek též v 350 kilometrech, po jejichž ujetí od okamžiku instalace by k poškození pneumatiky teoreticky mělo dojít. Ano, tolik kilometrů zhruba Gallimardův vůz Facel Vega ujel od Mâconu, místa přenocování, k místu nehody, Zídek ovšem neuvádí, že během onoho osudného pondělí 4. ledna si udělala posádka ještě jednu pauzu na oběd v Sens, přičemž k tragédii došlo potom po ujetí 24 kilometrů. Proč ale mluvit o vzdálenostech, když se můžeme opravdu jen dohadovat, o jakou technologii mohlo v případě vražedného úkladu jít?
Uveďme venkoncem zbývající Zídkův argument. „Všichni zavraždění se dají – na rozdíl od Camuse – charakterizovat jako zrádci či emigranti.“ Tohle ovšem taky není validní logický argument. Copak byli agenti KGB tak slušní, že se omezovali jen na renegáty, zatímco vůči jiným nepřátelům hráli bez výjimky fair-play? Uvědomme si, že konkrétní úmrtí byla demaskována jako atentáty povýtce až díky zběhlým agentům či přímo přiznavším se atentátníkům. (O vraždách „svých“ lidí naopak vypouštělo jedno specializované oddělení KGB falešné zprávy, aby zastrašilo zrádce a přeběhlíky.) Takže naše evidence zločinů KGB je vskutku značně děravá.
Suma sumárum nás Zídek o ničem nepřesvědčil, s ničím novým nepřišel. Se závěry vyšetřovatelů nehody nás podrobněji neseznámil, zároveň ani nevyvrátil podezření vyvolaná zápisem Zábranovým. Vůbec nechci tvrdit, že Camuse zavraždily sovětské tajné bezpečnostní služby, ale pokud má někdo potřebu – tak jako novinář Lidových novin Petr Zídek – tuto možnost neponechat otevřenou a zcela ji eliminovat alias upřít poslední špetku hodnověrnosti zprávě Jana Zábrany, pak by měl pro svá tvrzení používat seriózní a logické argumenty.

- - - - - - -
Zídkův článek v L. N.: https://www.lidovky.cz/relax/zajimavosti/byl-camus-zavrazden-zapis-v-deniku-jana-zabrany-inicioval-vznik-spiklenecke-teorie.A200103_185713_ln-zajimavosti_ele

Bulharský deštník: https://en.wikipedia.org/wiki/Bulgarian_umbrella