To, co nazýváte ohledem na kontext, je ve skutečnosti obhajoba morálních selhání

Karel Hvížďala ve svém blogu („Novák o Kunderovi: neznalost kontextu a předjednaná zaujatost“) obhajuje Milana Kunderu proti Janu Novákovi. Podle něj bylo zcela v pořádku vydávat v roce 1963 oslavnou básnickou skladbu na Julia Fučíka (Poslední máj) vyprodukovanou v intencích komunistické ideologie a podle něj bylo také zcela v pořádku taktizovat, hrát hru. Údajně by se Kundera vyřadil z literárního provozu, kdyby nepodnikal kroky k tomu, aby svou poému o Fučíkovi poněkolikáté publikoval (tahle rovina „kdyby“ je velkým nešvarem těch, kdo mají sklon relativizovat a omlouvat postoje našich spoluobčanů během komunistické nadvlády). Z Hvížďalova textu se arci dozvídáme, že Kundera byl rád, že kniha vyjde. Karel Hvížďala se obouvá do Nováka pro neznalost dobového kontextu; v té době dělat něco jiného by podle něj znamenalo být mimo kontext, jakkoli – i podle pana Hvížďaly – došlo již po Stalinově smrti u mnohých k vystřízlivění. (U Kundery asi nikoli. Anebo snad k absťáku?)

Mrzí mě na pana Karla Hvížďalu, kterého si jinak pro mnohé vážím, že se přidal k těm, co se pustili do Jana Nováka a relativizují Kunderovy stalinistické a prokomunistické postoje. S knihou Jana Nováka se jako mnozí vůčihledně míjí, jako by ji spíš jen prolétl. (Například když zmíní Kunderova otce coby příslušníka blíže nespecifikované levice, a pomíjí jeho extrémní prosovětské propagandistické počínání, o němž se lze dočíst právě u Nováka.) Pokud by knihu opravdu přečetl, nemohl by zlehčovat poctivou Novákovu práci a hrubě ji zjednodušovat nesmyslným tvrzením, že knihou prolíná „uhranutí prvotní odpudivou emocí způsobenou přečtením Kunderova Posledního máje“.

Zajímalo by mě, jestli Karel Hvížďala četl Zábranovy deníky a zda považuje - popřípadě zda by považoval - i Jana Zábranu za muže neznalého kontextu. Protože Jan Zábrana posuzuje v roce 1973 Kunderu v souvislosti s oním Posledním májem takto:

„Prokázal snad M. K. v padesátých letech svou solidaritu s vězněným Zahradníčkem tím, že publikoval svou poému o problematickém národním hrdinovi Fučíkovi zcela v intencích a k větší slávě kulturní politiky režimu, který popravoval ženy jako Horáková a intelektuály jako Kalandra? V tom tehdy spočívala jejich solidarita s pronásledovanými? Ne, oni šli s vítězi, i když vítězi byli náhodou vrazi. Jaké solidarity se tito lidé chtějí dovolávat dnes - oni, kteří žádnou solidaritu neznali, oni, kteří se k ní nikdy dřív nehlásili? Sloužili režimu tak hnusnému, lži tak absolutní, že míra jejich zkompromitovanosti se stěží dá odčinit v rámci jednoho lidského života.“