„Ministerstvo spravedlnosti počítá s tím, že za znásilnění i další sexuální trestné činy budou soudy moci v širší míře ukládat peněžité tresty. A to i u závažnějších případů, například za znásilnění dítěte.“


Pozoruji již delší dobu, že mnohým právníkům, včetně advokátů, právních expertů a ministerských úředníků, přestává být srozumitelný smysl trestu.
V dávné minulosti, dříve než stát vstoupil do konfliktů mezi jedinci, rodinami a rody, mohlo se vyjednávat, zejména pomocí institutu rukojmích, o trestu nebo o odškodnění, jež kompenzovalo škodu a újmu oběti; nejbližší na straně oběti i na straně pachatele nesli břemeno výkonu spravedlnosti. Spory včetně zločinů byly v podstatě vždycky jakýmsi civilním sporem. Jenže na odškodnění jako plnohodnotnou náhražku trestu se nemuselo přistoupit. Cit pro spravedlnost začasté žádal, aby byla oběť pomstěna, třeba i smrtí.
Tohoto řešení zločinu jsme naštěstí byli zbaveni etablujícím se státem coby nositelem a vykonavatelem trestního práva. Stát vstupuje do konfliktů mezi lidmi. Zločin je chápan jako zločin nejen vůči člověku, ale i proti státu. To je smysl trestního práva, to je smysl tzv. kriminalizace. Samo sebou, vedle trestního práva zůstávají některé zločiny v ranku občansko-právního sporu, hranice není vždy ostrá, ale úmyslné násilné trestné činy jako vraždy a znásilnění nelze přece řešit podobně, jako by se jednalo o pouhý občansko-právní spor, jakkoli pojednávaný soudem trestním.
Jestliže se nyní hovoří o tom, že by za znásilnění, dokonce i za znásilnění dítěte mohl být pouze peněžitý trest, pak je třeba proti tomu volat ze všech sil. Pakliže k tomuto „zaplacení si“, „kupování“ znásilnění dojde – notabene hovoří se o tom, že touto cestou budou získány prostředky ke kompenzaci újmy na straně oběti – pak to bude regres do schématu civilního sporu, do schématu, které se již prosadilo v institutu narovnání.
Mluvčí ministra spravedlnosti případnou změnu v trestním zákoně obhajuje takto: „Požadavek na rozšíření možnosti uložit peněžitý trest u těchto trestných činů v širším okruhu případů vzešel z diskusí odborné skupiny, kdy tento požadavek uplatnili dokonce sami advokáti zastupující oběti. Uváděli, že pro oběť je žádoucí uložení peněžitého trestu i v těchto případech, protože má pak jednoduší cestu, jak uspokojit svůj nárok na náhradu způsobené újmy.“
Prý něco takového navrhují advokáti obětí. Jako by to byl nějaký argument! Jako by se újma oběti znásilnění dala vyčíslit! Celé to směřuje k tzv. sekundární viktimizaci: Oběť bude přímo či nepřímo dotazována, možná i zastrašována nebo jinak (nějakými materiálně založenými advokáty) manipulována, aby s peněžitým trestem souhlasila. A co děti – troufá si někdo vyjádřit jejich újmu finančně? Zajímají se snad děti o peníze, takže mohou být uspokojeny ve svém nároku na náhradu způsobené újmy? Dá se vůbec újma a zejména psychická újma nahradit? Nebo budou za ně formulovat ony nároky jejich rodiče?
Finanční trest je spíš pokuta než trest. Budou snad taxy za znásilnění stanovovány podle nějakého ceníku? Bohatší člověk si takto bude moci znásilnění třeba i předplatit, když bude chtít! Finanční ztráta za znásilnění bude srovnatelná se ztrátou na burze nebo prohrou v kasinu. Peněžitý trest za závažný násilný trestný čin by mohl mít možná nějaký smysl, kdyby člověku propadlo 90% jeho majetku. Ale ani to nemusí být pro pachatele trest. Trest musí zůstat trestem. A trest má svůj smysl – podobně jako lékařský zákrok, i když a právě proto, že je bolestivý. Jistě, krom vlastního trestu nechť pachatel přispěje řádně do fondu pro oběti trestné činnosti.
Tak nějak na okraj se ještě připomíná, že je potřeba odlehčit věznicím. Jestliže při tvorbě zákonů týkajících násilných trestných činů mají hrát roli takové věci jako kapacita věznic, pak je to hanebnost. Každopádně se jedná o regres, o rezignaci státu na jednu ze svých základních funkcí – trestat zločin. Doufejme, že k tomuto posunu v trestním právu nedojde.