„Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“ To jsou slova dnešního trestního zákona (ustanovení § 356 trestního zákoníku), který upravuje stejný trest i pro případy srocení či spolčení ke spáchání trestného činu podněcování k nenávisti. Ještě přísnější tresty stanoví pak pro toho, kdo k takové zášti podněcuje veřejnou počítačovou sítí nebo tak činí při aktivní účasti na činnosti skupiny, organizace nebo sdružení, hlásající diskriminaci, násilí či nenávist, například rasovou, etnickou, třídní, náboženskou nebo i jinou.
Tyto zákazy veřejného projevování nenávisti a podněcování k ní tu platí až od začátku roku 1992, kdy je – ještě v Československu – prosadily orgány Rady Evropy přes provinciální a národovecký odpor místních konzervativních (pravicových i „levicových“) politiků a dokonce i některých právníků. Ti ovšem argumentovali svobodou slova. Tu „jsme“ získali listopadovou revolucí, a nesmíme ji přece nijak omezovat. Jenže v Evropě, tedy v členských státech Rady Evropy a dnes i ve státech Evropské unie, jsou jiná pravidla a i jiné tradice než v USA, kde často platí zásada oportunity (účelnosti) trestního stíhání, uplatňovaná volenými šerify a státními zástupci a kde o vině nerozhoduje soud, nýbrž lid prostřednictvím porotců.
Turecko musí být demokratickým právním státem. Požaduje to i skupina významných evropských a tureckých občanských spolků, jejichž společné prohlášení zde zveřejňuju spolu se svým komentářem.
V Evropě působí stovky a tisíce občanských spolků či sdružení. Některé jsou hodně specializované, zaměřené například na odškodnění romských žen, které se staly (i po roce 1990) obětmi protiprávní sterilizace, jež často měla i rasistické pohnutky. Jiné jsou zaměřeny obecněji, například proti dalšímu možnému zneužívání sterilizace žen, další spolky usilují o odstranění perzekucí Romů, nebo pochopitelně i i dalších etnických a jiných skupin lidí, a o zmírnění jejich diskriminace. Některá sdružení se zabývají jen konkrétními případy porušování lidských práv nebo třeba jen situací v jedné zemi. Jiná jsou monotematická, jsou zaměřena například na domácí násilí, na ochranu osobních údajů nebo na odpuštění dluhů rozvojových zemí.
Celoevropské spolky, které ale usilují o ochranu lidských práv a demokratických svobod, vycházející z lidské důstojnosti, v celé šíři různých témat a v celém evropském rozsahu (tedy buď v celé 28členné Evropské unii, nebo v 47členné Radě Evropy) jsou ale jen tři – síť EuroMed Rights/Droits, FIDH a AEDH.