Připadají mi ty reportáže Českého rozhlasu a České televize, tedy médií veřejné služby, jako vyráběné přes kopírák.

Mívají dvě části. První je z Plzně. Připomíná se v ní osvobození Američany a Belgičany, zařazenými do armády USA. Město nyní navštěvují vnuci oněch vojáků, kteří tehdy přispěli k osvobození země. Dnes se ono období nesvobody občas zpochybňuje, v Lotyšsku, na Ukrajině a trochu už i v ČR, ale já považuju nacismus, jeho genocidy, holokaust a válku proti zbytku světa – i proti SSSR – za největší zločin v dějinách lidstva.

Druhá část reportáže bývá z východu, odkud zemi osvobozoval čs. armádní sbor pod velením Ludvíka Svobody. Sbor byl součástí druhého ukrajinského frontu sovětské armády. V reportážích vždy hledám výrazy „Rudá armáda“ a „sovětský“. Jsou jen ojedinělé, jako kdyby SSSR ani neexistoval. Do bojů čs. armádního sboru se zapojilo celkem na dvacet tisíc čs. občanů, zpočátku nejvíce Židé, později hlavně Češi, často i volyňští, a také Slováci i Rusíni. Na čs. území padlo tři a půl tisíce vojáků sboru. Při osvobozování tu padlo na 150 tisíc sovětských vojáků, tedy padesátkrát více, a čtyři sta tisíc jich bylo zraněno.

Osvobození Prahy je jedna z mých prvních dětských vzpomínek, bylo mi tři a půl. Vždy se mi to vybaví začátkem máje, když voní šeříky, jimiž rudoarmějce Pražané tehdy zasypávali. U nás na náměstí Míru na Vinohradech, kde jsem to s rodiči zažil, začaly letos kvést už o pár dní dříve. Voní ale stejně jako tenkrát.

Ano, na 150 tisíc sovětských vojáků tu padlo. Vděčnost dnes nikdo nevyžaduje, jen uznání, že zemřeli v boji za správnou věc.

Minulý měsíc se ukládaly ostatky letce Vasilije Alexejeviče Staška, sestřeleného v dubnu 1945 u Klimkovic u Ostravy. Teprve loni je našli a podle DNA identifikovali. V Hlučíně na hřbitově Rudé armády je pohřbeno přes 3300 padlých sovětských vojáků. Nyní se ale psalo, že tam na vojenském hřbitově pohřbili ostatky ukrajinského letce!

Zatím to nedošlo tak daleko jako v Polsku, kde ministr zahraničí Grzegorz Schetyna řekl, že jako osvoboditele koncentračního tábora v Osvětimi je místo Rudé armády lépe uvádět Ukrajince. Ministr to spletl proto, že Osvětim osvobodila ta část Rudé armády, která nesla název „první ukrajinský front“.

V Plzni se říká jedné ulici třída Politických omylů. Postupně nesla názvy Stodolní, Jungmannova, pak císaře Františka Josefa, po první válce Wilsonova. Za nacistické okupace to byla Nádražní/Bahnhofstrasse, pak Karla IV. a její část byla od roku 1942, kdy už wehrmachtu teklo do bot, dokonce třídou Vítězství. Po válce to byla Stalinova, pak Moskevská, po srpnu 1968 krátce Ludvíka Svobody a pak zase Moskevská. Naposledy měnila jméno v roce 1991 na současnou Americkou.

A to je dobře, že Plzeň má svou Americkou třídu, stejně jako do města patří pomník americkým vojákům, kteří ho osvobodili. Při osvobozování čs. území padlo 116 Američanů, dalších 406 bylo zraněno, němečtí vojáci se už hromadně vzdávali.

Při oslavách, pietě či vzpomínce je ovšem důležitá přiměřenost, stejně jako v právu či novinařině. A letos při oslavách osvobození země přiměřenost zvláště postrádám.
Ulic Politických omylů je tu více, nejen v Plzni. Ale v Praze máme na rozhraní Smíchova a Malé Strany i Šeříkovou ulici, podle šeříku, který tam rostl přes plot. A jmenuje se tak stále, už od výstavby tamních domů v roce 1870.

Text byl psán pro deník Právo, kde vyšel 4. května 2015