Minulý týden oznámila Kancelář prezidenta republiky, lidově zvaná „Hrad“, že prezidenta Miloše Zemana vedly k odmítnutí jmenovat vysokoškolskými profesory tři stávající docenty mimořádně závažné důvody. A odmítnutí je prý definitivní! Připomeňme, že řízení ke jmenování profesorem stanoví zákon tak, aby akademičtí pracovníci – profesoři a docenti – požívali zákonných akademických práv a svobod. To se týká i jejich jmenování.

Na vládní moci, tedy podle ústavy i prezidentovi, je v tomto ohledu vysoká škola nezávislá. Zdá se ale, že jen podle zákona. Jmenování profesorů nepatří mezi ústavní pravomoci prezidenta republiky, což jsou vlastně jeho povinnosti, jak už dovodil Jan Wintr (Právo 9. 5.), a to ani mezi pravomoci samostatné, ani mezi ty, které sdílí s vládou. Jeho povinnost jmenovat na návrh akademických orgánů danou osobu profesorem určuje jen vysokoškolský zákon a tradice z první čs. republiky.

Ta měla ale podstatně méně demokratické zásady než republika dnešní. Ochrana lidských práv se ve světě rozvinula až po druhé světové válce, až vlivem hrůz nacismu a války.
Prezident měl tehdy více pravomocí, samostatných i na vládu vázaných. Platilo třeba, že jmenuje a propouští ministry a stanoví jejich počet, aniž by to někomu zdůvodňoval. První republika byla přechodem od monarchie absolutní ke konstituční, i kancléřský systém, dnes uznávaný, přišel až po válce.

Ve světě je i ceremoniální jmenování profesora prezidentem ojedinělé. Běžné je, že profesora jmenuje jeho škola, on je pak profesorem jen té školy a třeba v 65 letech odchází povinně do důchodu, i když ve škole i nadále v jiném postavení působí. O profesuře nerozhoduje prezident nikde, to by byla Česká republika unikát.

V popředí zájmu veřejnosti je nyní solidarita akademické obce s třemi protiústavně odmítnutými adepty na profesuru. Než prezident v jejich věci ustoupí, nelze – z vyššího principu mravního – zákon, který on zneužívá, měnit. Až poté bude nutno přijmout zákonnou úpravu, ve světě obvyklou.

Miloš Zeman na právní argumenty neslyší. Nátlaku ale rozumí, stejně jako mu rozuměl i Václav Klaus, když na něj parlament chystal ústavní žalobu proto, že odmítl ratifikaci mezinárodní smlouvy, i když ji parlament schválil. Vlastně všichni tři prezidenti samostatné České republiky, Havel, Klaus i Zeman ústavu a zákony příliš nectili, všem třem byla pravidla, která je – na rozdíl od čs. ústavy do konce roku 1992 – více svazovala a omezovala na obtíž a často je porušovali nebo nepřípustně interpretovali. Pohrdání procedurou bylo vlastní všem třem, ale osobní politický program si na tom založil jen Miloš Zeman. Poměřujeme-li to zásadami právního státu, byli, respektive jsou všichni tři čeští prezidenti lidmi předlistopadové minulosti, jejíž politický systém byl založen na svévoli a neúctě k právu a k pravidlům.

Trochu se tu v posledních letech zlepšily právní možnosti odvolat prezidenta republiky z jeho funkce nebo ho jinak potrestat. V ústavě sice zůstala věta „prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný“, tu politici nevyhodili, obávajíce se prezidentova strašného hněvu.
De facto ji ale popřeli tím, že před třemi roky změnou ústavy umožnili Senátu, aby se souhlasem Sněmovny podal na prezidenta k Ústavnímu soudu žalobu, a to nejen pro velezradu, jak platilo do té doby, nýbrž i pro „hrubé porušení ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku“. K ústavní žalobě je zapotřebí třípětinové většiny přítomných senátorů a k tomu ve Sněmovně ještě souhlasu třípětinové většiny všech poslanců.

Přesto by ale návrh na ni nebyl beznadějný, kvůli pohrdání právem jsou poslanci i senátoři na prezidenta naštvaní napříč stranami.

Ani prezident republiky, či spíše právě on, přece nemůže bez patřičných důsledků porušovat ústavní zásadu, že „státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“. Už příprava ústavní žaloby by stála za to, jako krok ke společenskému zavržení by to pochopil i Miloš Zeman.

Psáno pro deník Právo, které text zveřejnilo 11.5.2015. Část textu v kurzívě jsem dopsal až po zveřejnění v Právu pro tento blog na Aktualne.cz