Zainteresovaná česká veřejnost ví už léta o jednom z nejhrůznějších zločinů, jejichž oběťmi byli po druhé světové válce němečtí civilisté, jejichž rody žily v českých zemích po staletí. Vyhánění a vraždy Němců a loupení jejich majetku odborně zpracoval zejména opavský historik Tomáš Staněk (zejména Odsun Němců z Československa 1945 – 1947, Praha 1991 a Perzekuce, Praha 1996), později i v autorské dvojici Tomáš Staněk a Adrian von Arburg (nyní Adrian Portmann) v osmisvazkové publikaci Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951, vydávané od roku 2010 (zatím ale vyšly bohužel jen tři svazky a ve vydávání se už několik let nepokračuje).

Známé masakry v Postoloprtech a na mostě v Ústí nad Labem a pochod smrti z Brna do Rakouska (o jehož dnešních dozvucích jsem psal na tomto blogu v komentáři Národní boj v Brně ale pokračuje) brutalitou předčí asi jen masová vražda na Švédských šancích v Přerově. Spáchali ji vojáci čs. armády v noci z 18. na 19. červen 1945, tedy šest neděl po skončení války na území tohoto státu. Vlakem ze severních Čech, kam je před koncem války slovenské klerofašistické úřady evakuovaly, se přes Přerov domů vracelo několik set karpatských Němců z Dobšiné a dalších obcí, byli mezi nimi i slovenští Maďaři a Slováci. Jiným vlakem cestovali na Slovensko čs. vojáci z vojenské přehlídky v Praze. Oba vlaky stály v Přerově na nádraží. Velení dvaceti vraždících samopalníků se ujali poručík Karol Pazúr a četař absolvent Bedřich Smetana (do přejmenování se jmenoval Friedrich Schmitzer, pocházel z Ostravy, ale i on, stejně jako Pazúr, žil na Slovensku), kteří byli iniciátory a organizátory masové vraždy. Němce vyvedli z vlaku s lživým tvrzením, že mezi nimi jsou příslušníci SS. Před vraždou jim Místní národní výbor v Lověšicích, dnes městské části Přerova, přidělil místní muže ke kopání hrobů na blízkých Švédských šancích v katastru Horní Moštěnice, nedaleké obce.

Mezi karpatskými Němci byli i Slováci. Podle výpovědi jednoho svědka křičely některé ženy před zastřelením slovensky. Jedno dítě, když mu zastřelili matku, žádalo slovenským nářečím, aby ho zastřelili taky. Když se z hrobu ozývalo sténání, stříleli vrazi ze samopalů ještě do hrobu.

Švédské šance jako Lidice
A celková bilance? Zastřelených bylo 265 osob, z toho 71 mužů (někdy se uvádí 69, jindy 75), 120 žen a 74 dětí ve stáří do 14 let. Nejmladší bylo osmiměsíční dítě. Nedá mi to, ale musím srovnat přerovský masakr s vyhlazením Lidic. Tam bylo zastřeleno 184 mužů, odvlečeno do Německa bylo 196 žen, z nichž se 146 po válce vrátilo, a 96 dětí, z nichž se vrátilo jen 16 – o ostatních se soudí, že asi zahynuly ve vyhlazovacích táborech.

Samostatnou kapitolu tvoří vyšetřování masakru a potrestání či spíše nepotrestání zločinců a bránění ve vyšetřování i potrestání, a to jak před únorem 1948, tak i po něm. Svou roli v těchto událostech hrál důsledný postoj prokurátora Antona Rašly, pozdějšího generála, který byl sám ve vykonstruovaném procesu odsouzen do vězení. Bedřich Smetana nebyl za tuto vraždu potrestán vůbec, Karol Pazúr dostal díky\ prokurátorovi Rašlovi 20 let, byl předčasně propuštěn.

Hromadné vraždě se dlouhodobě věnuje přerovský historik František Hýbl, jemuž nyní vyšla publikace Krvavá noc na Švédských šancích. Letos se v Přerově konaly pietní akty, František Hýbl a také primátor Přerova Vladimír Puchalský převzali od delegace města Dobšiná cenu tohoto města. Pietního pochodu na místo tragédie se zúčastnili příbuzní obětí z Německa a ze Slovenska a zástupci Přerova a Dobšiné. Na místě tragédie byla odhalena pamětní deska. Promítal se dokumentární film přerovské televizní redaktorky Svatavy Měrkové „Bez šance“.

Tabu naštěstí už padají
Na chystané pietní akty pochod předem upozornily Sudetoněmecké noviny (Sudetendeutsche Zeitung), které v den výročí masakru, 19. června, zveřejnily článek německého historika Rudolfa Grulicha. Ten se i jako katolík věnuje celý profesní život novodobé historii Sudetských Němců a perzekucím, které je postihly za německé národněsocialistické diktatury.

Někdy a někde se musí i v České republice po létech mlčení a tabuizace začít, a je logické, že to bylo v Přerově. Primátorovi Puchalskému a historiku Hýblovi přesto patří dík, k takovým krokům je stále třeba odvahy. Na větší rozšíření informací o masakru a pozdějších souvislostech si budeme muset ještě počkat. Já osobně považuju za nutné, aby se masakr dostal do školních učebnic, hlavně do českých, ale i do slovenských, maďarských a německých. Srovnání s Lidicemi je na místě, i když tu je významný rozdíl – vyhlazení Lidic bylo projevem nacistického, a tedy zločinného systému, jak celý svět uznal. Hromadná vražda u Přerova byla spáchána po válce, rovněž na civilním obyvatelstvu, ale její organizátoři a přímé pachatelé byli vojáci čs. armády, tedy státu, který se hlásil ke své předválečné ústavě, k zákonům a také k demokracii a humanismu. O tom, jak daleko mělo tehdejší Československo k právnímu státu, svědčí ale téměř úplná beztrestnost přerovských vrahů.

Zveřejňuju na blogu aktualne.cz za poslední měsíc již čtvrtý text, týkající se německé a sudetoněmecké problematiky. A stále se setkávám s námitkami, že to byla spravedlivá odplata za nacistické zločiny („spravedlivě“ se odplácelo jiným lidem než pachatelům nacistických zločinů až do 28. října 1945!), že se takto s Němci po osvobození zacházelo i v jiných evropských zemích a že úspěšná snaha po dosažení národně (etnicky) jednolitého (čistého) státu byla správná. Jsou to nesmysly, z hlediska právního i mravního. Tyto národovecké postoje ovšem souvisejí s iniciativou Islám v ČR nechceme, s budováním pevnosti Evropa a s odmítáním uprchlíků a běženců. Souvisejí i s tvrzením, že cizinci musejí zachovávat nejen zdejší zákony, ale i „naše“ hodnoty a zvyky. Trvá na tom i prezident republiky Zeman.

V této souvislosti považuju za nutné prosazovat změnu zákona o Ústavu totalitních režimů tak, aby se ÚSTR systematicky zabýval i poválečným obdobím a jeho zločiny, a ne pouze, jak to upravuje zákon dnes, obdobím nacistické okupace a pak až „komunistickým“ režimem od února 1948. Období státněsocialistické diktatury bylo bolestné a v prvních deseti letech i kruté (a ovšem hodně zločinné), ale masové vraždy typu přerovského masakru se v něm přece jen nepáchaly.