Ministr financí Andrej Babiš to myslí nejen dobře, ale i upřímně. „Přiznám se,“ řekl doslova v pátečním televizním Interview ČT24, „že jsem jako firma dlouhodobě podporoval klokánky, takže tam mám zase střet zájmů a bylo mi jako líto jim nepomoci.“ A firmou Babiš tentokrát výjimečně nemyslí stát, nýbrž svůj Agrofert ještě před pár lety, než se stal místopředsedou vlády, která nyní podle něho měla řídit stát jako firmu.

Jenže tento „stát je nelogicky organizován“, usoudil Babiš v televizi. On prý chtěl původně jen klokánkům půjčit peníze – státní peníze ovšem, ne snad své vlastní –, „aby mohly prokázat bezdlužnost a mohly čerpat dotace,“ vysvětlil veřejnosti. Taková vysvětlování jsou cenná. Plyne z nich závěr, že dluh vůči státu Babiš ani za dluh nepovažuje. Pak se prý ale nějak dozvěděl, že stát nemůže peníze půjčovat, a proto přišel s nápadem na poskytnutí mimořádné dotace. Kdo to jen Babišovi nakukal, že stát nemůže půjčovat peníze? Vždyť už od dob Ludvíka XIV. platí heslo „stát jsem já“, připisované tomuto Králi Slunce blahé paměti. A pokud v EU dnes platí něco jiného, pokud se tu vynášejí a vážně uplatňují například zákazy státní podpory konkurujícím si firmám (firmám nižšího stupně než je stát), musí se to změnit!

Přesně tak. „Evropa se musí změnit,“ tvrdí Babiš v jedněch svých novinách v sobotu, v EU „je příliš regulace a byrokracie“, „žije v ní sedm procent obyvatel planety, ale tvoří třicet procent globálního HDP a platí padesát procent globálních sociálních výdajů“. Takhle to nepůjde, říká Babiš. „Stát není schopen postarat se o každého, jeho povinností je vytvářet podmínky pro chod ekonomiky, musí spravedlivě a transparentně přerozdělovat veřejné peníze.“ A kdo může být spravedlivější a transparentnější než stát, ovšemže až poté, co uzná, že není schopen postarat se o každého?

Naopak, když Babiš před několika dny odmítl jet společně s ostatními členy vlády vlakem Českých drah na výjezdové zasedání do Ostravy, a s poukazem na sjednanou schůzku se zástupci spolku majitelů průmyslových brownfieldů (tak se dnes v novořeči nazývají zanedbané nemovitosti, tedy budovy a pozemky) v Ostravě odjel z Prahy už o hodinu dříve vlakovým spojem RegioJet, jejž vlastní sympatizant hnutí ANO Radim Jančura, neporušil Babiš žádný zákon či dokonce ústavní zásadu. Jen přesvědčil veřejnost, že umí dobře rozpoznat, kde je dobro, a koho chce on jako člověk, soustředící ve svých rukou ohromný majetek a zároveň velkou politickou moc, podpořit v boji proti konkurenci – v daném případě konkurenci k Českým drahám, státem vlastněné akciové společnosti. Spravedlivě ovšem a transparentně podpořit.

Vlastnictví zavazuje

Potíže má ovšem Babiš i s pravidly EU, od níž je prý ČR přebírá. Nejde ovšem tak daleko jako česká politická pravice, která na rozdíl od něj Unii porovnává rovnou s RVHP a SSSR a otevřeně ji odmítá jako socialistickou. I Babiš je vůči pravidlům EU paušálně kritický, prý jsou příliš regulační a byrokratická. Asi zapomněl, že některé zásady, jež se v EU prosadily, přijala čs. společnost léta dávno před vstupem státu do EU. Už v lednu 1991 tu vypracovaly tři parlamenty (český, slovenský a federální) a pak přijaly Listinu základních práv a svobod: „Vlastnictví zavazuje.“ A dále se tam píše: „Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.“ Bylo to tehdy jen jiné vyjádření ústavní zásady, kterou přinesla listopadová revoluce, když ústavně zrušila nadřazenost státní ochrany pro majetek státněsocialistický, tedy státní a družstevní: „Stát poskytuje všem vlastníkům rovnocennou ochranu.“

Nějaký krátký ústavněprávní kurs demokratického právního státu by Babišovi neuškodil. Věděl by pak možná, o čem nemá mluvit, chce-li být věrohodný. Přitom by si mohl své postoje, jistě dobré (neboť jimi chce páchat nějaké dobro), ponechat, jen by je nemusel hlásat tak upřímně, aby neiritovaly zbytek populace, který se stále, z nepochopitelných důvodů, drží práva jako trus košile, tedy nikoliv jasných zásad státu feudálního či třídního, nýbrž nepříjemných zákonů a svazujících pravidel demokratického právního státu.

„Šlo o to, aby ty děti neskončily na ulici,“ říká Babiš. „Ne, tak já tomu říkám pro dobrotu na žebrotu, že jsem se snažil pomoct a teďka, teďka vypadá, že mám z toho problém,“ stěžuje si ukřivděně. Obava, že ty děti „by skončily na ulici“ jistě ctí politika, který dobře ví, že stát není schopen postarat se o každého, však není v dnešním českém státě (zatím) případná. Babišův „problém“ je v něčem jiném, v nerespektování pravidel, jež společnost přijala, v daném případě pravidel o rozdělení působnosti mezi členy vlády a podávání návrhů, o nichž vláda jedná a rozhoduje ve sboru.

Klokánky, jejich financování a příslušná právní úprava a vnitřními předpisy, jimiž se řídí, jsou v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí. Jeho vedoucí, ministryně Michaela Marksová, přesvědčivě i veřejnosti vysvětlila, že ministr Babiš předložil vládě požadavek na třicet milionů pro klokánky bez předchozího projednání a bez řádného odůvodnění. Nejen ona a ministr pro lidská práva a legislativu Jiří Dienstbier, jak se šuškalo, nýbrž celá vláda odmítla o takovém požadavku rozhodnout. Marksové pak na její žádost uložila, aby po projednání s Fondem ohrožených dětí (FOD), který klokánky provozuje, předložila vládě návrh na případnou pomoc klokánkům. To ovšem musí i Babiš respektovat.

Letos v květnu vydala Česká správa sociálního zabezpečení na FOD exekuční příkazy na 22 milionů Kč. Fond dluží na sociálních odvodech už za 600 zaměstnanců (i bývalých) přes 20 milionů korun, další desítky milionů pak za provoz a na výplatách. Exekuce byla zatím pozastavena. „Bohužel ty dluhy Fondu jsou skutečně obrovské a my jako vláda musíme vědět,“ řekla ministryně v Radiožurnálu, „že případná dotace v nějaké výši má smysl, že to Fond zachrání.“ Podle ministryně „není možné použít dotaci ze státního rozpočtu na umoření dluhů u České správy sociálního zabezpečení“. „Kdybychom poskytli dotaci, ale nevyřešil se dluh u české správy a u finančního úřadu a u zdravotních pojišťoven, tak bude účel dotace zmařen, protože fondu nepomůže.“ Marksová veřejnost ujistila, že o děti bude každopádně postaráno. Podle ní by byla ale mimořádná dotace na zaplacení dluhů klokánků nefér vůči ostatním organizacím, které poskytují podobné služby a musely je kvůli špatnému hospodaření omezit.

I kdyby klokánky mohly ve zlepšené finanční situaci ve své činnosti pokračovat, dostaly by svou podporou anonymních a utajovaných porodů a dalšími praktikami Českou republiku do nepříjemné situace v Radě Evropy (a pak i v orgánech EU), a to podobné, do níž se český stát dostal podporou takvaných babyboxů. Dítě má totiž právo znát své (biologické) rodiče (a v zásadě i právo na jejich péči) a stát musí usilovat o to, aby tato práva mohlo uplatnit. V posledních desetiletích se tu také postupně stíral rozdíl mezi pěstounstvím a rodičovstvím. Velký pokrok nastal až s novelizací právní úpravy dočasné pěstounské péče před třemi roky.

Ještě letos v červnu ale předala podle bývalé předsedkyně fondu Marie Vodičkové jedna žena své novorozené, dobře ošetřené dítě pracovníkům fondu. Napsala zároveň i dopis, že si přeje, aby miminko bylo z porodnice předáno přímo do náhradní rodiny. Tu už ale FOD snadno najde! Vodičková přitom řekla, že fond zajistil péči o deset novorozenců včetně jedněch dvojčat.

Klokánky mohou přijímat a přijímaly i docela malé děti, tedy kojence, zvláště pokud jde o sourozence starších dětí, které tam jsou také umisťovány. ČR je přitom v EU úplný ostrov, je to jediný stát EU, který dosud nezrušil kojenecké ústavy.

Podnikání v komoditě „děti“

Fond vznikl v dubnu 1990, s prvním rozpukem kapitalismu. Dnes má 35 klokánků s kapacitou 510 míst, pět azylových domů pro rodiny s dětmi a čtyři mediační centra pro řešení rozvodových sporů, kde je možno děti k jejich umístění do žádoucí rodiny dobře podchytit. Je provozován formou spolku se sídlem v Praze a má 22 regionálních poboček. Nyní se klokánky se starají o 310 dětí. Pracovních úvazků ve fondu je aktuálně 430. FOD dluží na sociálních odvodech přes 20 milionů korun, desítky milionů pak za provoz a na výplatách. Tehdejší předsedkyně fondu Marie Vodičková si v minulosti opakovaně stěžovala na nedostatek peněz a malé příspěvky od státu. Neustále žádala pro klokánky o mimořádné dotace a výjimky.

Potíž s klokánky nebyla jen v méně kvalitní péči o svěřené děti, nýbrž hlavně v jejich zaměření. FOD vyhledával podle svých stanov náhradní rodiny pro nesnadno umístitelné děti. Samo toto deklarované zaměření činnosti bylo základem podnikatelské činnosti. Bylo přitom těžko slučitelné s právním stavem státu, kde o každém umístění dítěte (svěření do péče) musejí rozhodovat soudy na návrh rodičů nebo OSPOD, tedy státního orgánu sociálně-právní ochrany dětí na úřadech těch obcí, které jsou pověřeny částí státní správy. Klokánky sice mohou sociálce něco doporučovat, rozhodovat ale nesmějí. Praxe je ovšem taková, že OSPOD jejich doporučení přejímá a soudy je pouze formálně potvrzují. Se sociálními pracovníky a soudci, kteří při rozhodování zjevně porušují zákon (i tím, že nerozhodují vůbec), se žádná řízení, například kárná, nevedou. Dokonce se příslušná loby starají o to, aby podle zákona nebylo za tato porušení zákona nikoho postihnout. Neviditelná ruka trhu v podobě FOD ovládla prostor. Nyní má podle přes 8000 členů a víc než 300.000 dárců a přispěvatelů.

Podle ministerstva „předal“ FOD již v roce 2001 náhradním rodičům dvouměsíčního chlapce poté, kdy ho jeho matka svěřila žateckému azylovému klokánku. Žadatele nikdo neprověřoval. Téhož roku „předal“ FOD do jiné rodiny ukrajinská dvojčata. Přitom osvojení dětí z ciziny může zajišťovat pouze Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí. FOD tehdy včas neuvědomil úřady o jiném děvčátku, které mu v Kroměříži anonymně předala jeho matka.

Za porušení zákona byl FOD opakovaně pokutován. Například v roce 2007 odhalily kontroly v krajských pobočkách FOD v Plzeňském, Jihočeském a Moravskoslezském kraji čtyři případy, kdy fond nezákonně zprostředkoval dítě k adopci. Jednou se tak dělo za asistence gynekologa, v dalším případě pomocí falešného otcovství. Těhotná žena ještě před porodem nechala záměrně na matrice jako otce zapsat muže, který o dítě zažádal, i když biologickým otcem nebyl. Ve dvou případech si podle serveru ženy svůj krok po porodu rozmyslely. Jedné ženě se podařilo své dítě získat zpět, druhá matka však úspěšná nebyla.

Nedůvěra ministerstva i veřejnosti rostla

Nejen ti, kteří díky FOD přišli k dítěti (osvojením, nebo svěřením do pěstounské péče, která je podle většiny lidí fakticky rovna rodičovství), ale i jiní dojatí lidé poskytovali fondu své dary, o něž často a intenzivně žádal. V české společnosti postupně se odpoutávající od mýtu vhodnosti a výhodnosti ústavní výchovy vydával FOD klokánky za „unikátní projekt na pomoc rodinám s dětmi v obtížné životní situaci“ a celkem úspěšně tvrdil, že klokánky vlastně nejsou ústavy, že neposkytují péči ústavní, nýbrž „téměř rodinnou“, kde o děti přece pečují „tety“. Tyto zaměstnankyně jsou jistě často hodné ženy, navíc fondem zneužívané kvůli své vlastní sociální tísni, ale na rozdíl od jiných zařízení podobného typu nemusejí a také většinou nemají příslušnou kvalifikaci, tedy vzdělání a praxi.

I uveřejňování fotografií dětí k adopci na webových stránkách FOD se stalo předmětem kritiky. Proti této praxi se postavil i tehdejší ombudsman a za pravdu mu dávala i policie. Vodičková tvrdila, že děti, u kterých byla zveřejněna fotografie, asi z 80 procent náhradní rodinu získaly, i když o ně předtím nebyl zájem: „Při uveřejnění fotografie se často přihlásí noví pěstouni, lidé, kteří by jinak o náhradní rodinné péči ani neuvažovali. Dítě je 'chytne' za srdce a oni se rozhodnou, že právě tomuto dítěti pomohou.“ Demokratická společnost se od nedemokratické liší tím, že nevhodný či nesprávný zákon mění, zatímco společnost nedemokratická ho porušuje a ještě „upřímně“ inzeruje, proč to dělat musí.

Nakonec se, letos v červnu, sami členové fondu rozhodli, že se pokusí o oddlužení. Změnili stanovy tak, aby z poboček a azylových domů mohly vzniknout takzvané pobočné spolky. Ty by měly dál fungovat pod fondem, ale už by neodpovídaly za jeho dluhy. Samy by si také obstarávaly peníze na provoz a žádaly kraje o dotace. Marii Vodičkovou vystřídal v předsednickém křesle ředitel štěrboholského klokánku Jan Vaněk. Pokud však podle něj klokánky mimořádnou pomoc od státu nezískají, bude se muset přikročit ke „krajním krokům“ a zařízení se budou muset zavírat.

Část zaměstnanců klokánků nepobírá už od letošního dubna plat. Už dříve hodně lidí i odešlo, mnozí kritizovali tehdejší předsedkyni FOD Marii Vodičkovou, kterou členové fondu donutili v červnu k odchodu. Cesta k úpadku fondu začala už v roce 2013, kdy se Vodičkové přes silné lobování ve Sněmovně i v Senátu a přes mohutnou mediální kampaň, útočící na city ve prospěch zanedbávaných dětí, nepodařilo zabránit přijetí vládního návrhu novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Ta omezila počet dětí v jednom klokánku na 28. Vláda a ministerstvo, tehdy ještě v rukou stran, které se označovaly za pravicové, pomalu začínaly rozpoznávat různé okolnosti kšeftování s dětmi, i když to bylo poznávání obtížné. Přes rostoucí nedůvěru odborníků a státních orgánů podporovali FOD různí politici, nejen podnikatelé, jako třeba Babiš. Mezi nimi vynikala i brněnská sociální demokracie, zvláště Roman Onderka, od listopadu 2006 do listopadu 2014 primátor Brna. Navíc snad v každé redakci novin, časopisů a jiných médií byl novinář, s fondem spřátelený.

Co je horší – klokánky, nebo Babiš?

Takový je už kapitalismus, tedy ten oligarchy propagovaný kapitalismus volné, co nejméně regulované soutěže. Podniká se v různých komoditách, někdo v chmelu, někdo ve střižním zboží, a jiný zase ve zbraních, cigaretách či lécích. Trh v komoditě „děti“, tedy při jejich adopci či ústavní výchově a jiné náhradní péči, pěstounské trvalé nebo krátkodobé, se ukázal jako výnosný. S jídlem ale roste apetýt, poptávka po „rodinných“ zařízeních rostla a klokánků přibývalo. Za posledních deset let se počet těchto domovů víc než ztrojnásobil a kapacita je dokonce jedenáctkrát vyšší. Provozuje je ovšem nejen FOD a jiné údajně neziskové organizace, nýbrž i kraje a obce. Na konci loňska fungovalo 88 zařízení s celkem 1278 místy, zatímco v roce 2005 to bylo 27 zařízení se 115 místy. Vyplývá to z výkazů ministerstva práce a sociálních věcí.

Při posuzování klokánků a také ministra Babiše je nutno hodnotit nejen škody a potenciální ohrožení, které představují, nýbrž i výsledky jejich činnosti, které jsou neutrální nebo dokonce přínosné. Mám-li však po zhruba patnáctiletém sledování činnosti klokánků a dvouletém pozorování politika a ministra Babiše odpovědět na otázku, co více ohrožuje českou společnost, zda klokánky, nebo Babiš, musím odpovědět, že větší ohrožení představuje podle mne Andrej Babiš. Klokánky je totiž možno omezit, transformovat nebo nahradit jinou péčí (zřejmě pěstounskou), a to v rámci tržní ekonomiky, zatímco oligarchickou hodnotovou orientaci Andreje Babiše, která má kořeny v nedemokratickém a technokratickém státním socialismu a která se naplno rozvinula v gründerském kapitalismu, už nikdo, ani regulovaná tržní ekonomika, změnit nedokáže.

Psáno pro Deník referendum, kde vyšlo 27. 7. 2015