Iniciativa Antifa uspořádala před 17 lety, v září 1998, pod hesly "Černí, bílí, spojme síly!" a "Proč dělat rozdíly, když nás nic nedělí!" v Brně manifestační pochod. Jeho organizátor Dušan Rosenbaum v závěru demonstrace řekl, že rasismus a fašismus není už jen problém Židů, Romů a jiných obyvatel barevné pleti, nýbrž i homosexuálů, mentálně postižených lidí, etnických menšin a také humanistů a bojovníků za lidská práva. "Braňme se tomu, aby se stával konflikt z přirozené mezilidské různorodosti, ať už etnické, kulturní, národnostní, rasové a sexuální," varoval.

Mezi terči veřejně hlásané nenávisti dnes dominují i tehdy neznámé skupiny, tedy imaginární a virtuální uprchlíci, „ekonomičtí migranti“ a takzvaní vítači, potažmo sluníčkáři. Samostatnou nepřátelskou skupinu tvoří v posledních měsících Angela Merkelová.

Kdo je tady nepřizpůsobivý
Celých 25 let se média a před volbami i politici vymezují vůči bezdomovcům, příjemcům sociálních dávek, „sockám“, „nemakačenkům“ a třeba i vězňům propuštěným z vězení. Ti všichni se vejdou do pohodlného paušálního označení „nepřizpůsobiví“. Romové do této kategorie však spadají tak samozřejmě a masově, že se ve veřejném vystupování, v němž se člověk, který podněcuje k nenávisti, snaží předejít kritice, raději používá místo výrazu Romové označení nepřizpůsobiví. Až se ta dvě slova stala málem synonymy.

Marné byly pokusy, i moje, dosáhnout odsouzení a nepoužívání slova „nepřizpůsobivý“, třeba pomocí rady České televize nebo rady pro rozhlasové a televizní vysílání, která je správním orgánem, jehož rozhodnutí podléhají soudnímu (kasačnímu) přezkumu. Protože trestní stíhání pro podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv je v tradiční národovecké, etnicky sebestředné české společnosti zřejmě nedostižným právním nástrojem nápravy, bylo by pro další správní a soudní řízení významné mít v ruce judikát Nejvyššího správního soudu. Ten by veřejnosti a státním orgánům potvrdil, že výraz „nepřizpůsobivý“ je založen na fiktivní kolektivní povaze a na neexistující kolektivní neschopnosti a že svou dokonavou formou hodnotí údajný postoj osoby, k níž je přiřazen, jako nezměnitelný. Je to stigmatizující výraz.

Mohli jsme během samostatné existence českého státu v mediálním, politickém a vládním informování o společenských skupinách, do nichž domněle či skutečně patří lidé vystupující ve střetech a situacích tohoto typu, zaznamenat aspoň nějaký posun k lepšímu? Protože mediálními zdroji bývají často ne příliš vzdělaní a přitom kulturně-politicky hodně tradiční policisté, prosazují právě oni policejní výrazy, které udávají tón při informování o konfliktech, kde se objevují Romové, cizinci nebo různé politicky motivované skupiny. A média, jak známo, mnohem častěji a raději informují spíše o konfliktech než o příkladech „dobré správy“.

Boj vnitra proti totalitářům v roce 2016
Také proto, že svědky a současně regulátory různých veřejných konfliktů bývají obvykle řadoví policisté, je základem veřejného informování o těchto konfliktech černobílý pohled, založený na vhodném jednoslovném či nanejvýš dvouslovném pojmenování obou „znesvářených“ skupin. (Mediální zmatek trochu nastane, vyskytnou-li se na jednom místě ve stejnou dobu „znesvářené“ skupiny tři.) Od poloviny devadesátých let to byli skinové a Romové, nebo jeden Rom (opravdový či jen domnělý), kterého mlátili, topili či jinak zabíjeli, případně to byli skini versus anarchisti.

Trochu serióznější média k těm anarchistům ještě přidávala „a jejich sympatizanti“, až jednou v Ústí nad Labem nějací lidé, protestující proti rasistickým hrozbám a násilí, vydali prohlášení, že nesympatizují s anarchisty, nýbrž protestují proti veřejnému vystupování těch, kdo podněcují k nenávisti a porušují tím ústavní pořádek a zákony, a že jednají ve jménu lidské slušnosti. Tato terminologie se udržovala dlouhá léta, ale postupně skiny a anarchisty postupně vytlačili „extremisté“. Toto slovo se používá i v jiných zemích, i když v Německu je častější výraz „pravicoví/levicoví radikálové“ a ve Francii se většinou píše a mluví o krajní pravici či krajní levici. Zajímavé je, že v Německu, kde křesťanští demokraté i křesťanští sociálové jsou při pohledu z Francie nebo z České republiky, při porovnání se sociálními demokraty, liberály a zelenými, jednoduše pravicí, znamená slovo „pravice“ totéž, co Francouzi označují za „krajní pravici“, o níž se často hovoří jako o pravici fašistoidní či dokonce neonacistické.

Slova „extremismus“ a „extremisté“, která české právo nezná, a doufám, že ho nezná ani právní řád v jiných zemích, se tu rozšířilo díky úsilí ministerstva vnitra a Bezpečností informační služby v polovině 90. let. Osobně se o to zasloužili ministr vnitra Jan Ruml a jeho mluvčí a pak náměstek Martin Fendrych. Od té doby zaplavují tato slova zprávy Bezpečnostní informační služby a různé koncepce ministerstva vnitra. Ta poslední platná, z loňského května, se jmenuje Koncepce boje proti extremismu. Jedna její kapitola má název Vědomostí proti totalitářům. Připomnělo mi to boj proti buržoustům ještě pár let po únoru 1948, třídní boj. Vnitro stále bojuje, ne tedy proti něčemu, nýbrž především proti někomu. Bojuje i Milan Chovanec a jeho dnešní ministerstvo.

Lexi versus pexi
Dnes už nejsou skinheadi a anarchisté, nýbrž extremisté, a to pravicoví, nebo naopak levicoví, v policejních zkratce pex a lex. Policie to vážně používá ve svých záznamech. Připodobněním moderních německých slov „Ossi“ a „Wessi“, která označují obyvatele někdejšího východního a západního Německa (ti však naštěstí proti sobě nebojují), máme díky policii v českých bojových podmínkách dobré označení pro dvě strany většiny pouličních konfliktů – lexi a pexi.

V sobotu 27. února se v Praze konala manifestace solidarity s žižkovským autonomním sociálním centrem Klinika, odhadem dva až dva a půl tisíce lidí. Byl jsem tyto „lexi“ podpořit a na vinohradském náměstí jsem si všiml nápisu na ceduli, kterou nesl jeden demonstrující: JSEM LEX, BUĎ TAKY s několika vysvětlujícími hesly – dobrovolnická činnost, přednášky, sbírky na pomoc uprchlíkům, solidarita s anarchisty, pasívní protesty proti akcím pravicových extremistů.

Mohl bych to vše podepsat, navíc s vědomím, že všechny tyto požadavky jsou v souladu se zásadami demokratického právního státu, zatímco policejní vidění, považující pex a lex za dvě stejná zla, s těmito zásadami v souladu není. A to ještě odhlížím od policejních sympatií k pex, které dávali mnozí policisté nepokrytě najevo, jak se třeba ukázalo v probíhající trestní věci proti Kateřině Krejčové. V Chartě 77 jsme před příslušníky Státní bezpečnosti často mávali právními předpisy a mezinárodními smlouvami a vysvětlovali jsme jim, že si počínají protiprávně. „Vy z té trestné činnosti nevyjdete,“ říkával jsem estébákům na „výslechu“, na nějž mě předvedli.

Asi přišel čas, kdy s týmiž argumenty budeme odmítat postupy a postoje dnešních policistů. Tedy, pokud nasazují lexům usilujícím o uskutečnění ústavních zásad psí hlavu protiprávnosti a stejné škodlivosti, kterou lze právem připsat nenávistnému štvaní pexů. A hlavně, pokud policisté sami jsou vlastně pravicoví extremisté.

Možná, že je to cesta, jak zmírnit a omezit současné štvaní proti islámu a uprchlíkům. Možná, že se tak podaří vyloučit, aby si agresívní radikálové nenašli jiného obětního beránka, nebo, aby se masově nevrátili k tradičnímu anticiganismu.

Romea.cz 4. března 2016