Patřil jsem spolu s Václavem Havlem ke spoluzakladatelům Charty 77 i Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, spolu nás i na léta uvěznili. Při 80. výročí Havlových nedožitých narozenin vzpomínám nyní na Havla jako na levicového intelektuála
.
Ano, podobně jako Václav Klaus jsem považoval Václava Havla za levicového intelektuála. Klaus v tom vždy spatřoval zásadní Havlův nedostatek, a já naopak jeho celoživotní přednost. Na svém soudu o Václavu Havlovi jako člověku usilujícím o svobodu člověka a o jeho práva a také o demokracii ve společnosti nemám co měnit ani pět let po jeho smrti, a to přes kult Václava Havla, jenž tu vytváří část české pravice a na němž parazituje mnoho lidí, kteří si Havla přisvojují, včetně některých kněží římskokatolické církve.

Poctivě však musím říct, že v zásadním pohledu na Havla jako na levicového intelektuála, který české společnosti velmi prospěl, mě nyní posilují nechutné útoky jiné části české pravice (a domnělé levice) na „pravdoláskaře"

Jistě i já posuzuju každého člověka podle hodnot, jež vyznává a o něž případně i usiluje. Před závorkou mého celkového hodnocení člověka bývá však mé zvážení jeho statečností, jejímž opakem je zbabělost, ustrašenost a dnes tolik oceňovaný pragmatizmus. Odvaha je totiž nezbytnou podmínkou života, pokud má mít smysl, proto, že se za jiné lidi či za jiného člověka „vydává“, řečeno s evangeliem.

A Václav Havel mi ukázal, že dokázal vždy (nebo téměř vždy) zmobilizovat všechny své duchovní a fyzické síly a v zápase za demokratický právní stát pokračovat.

Havel byl velmi statečný člověk
Nejaktivnější lidé v Chartě 77 se v letech 1978 a 1979 soustředili ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Za dvanáct let prošlo tímto výborem jako jeho členové dvaačtyřicet osob a jen deset z nich se nechalo vyštvat do ciziny.

Osudy členů VONS, motivace jejich jednání a jejich hodnotová orientace by dnes mohly sloužit jako příklad pro školní dítka i při občanské výchově dorostenců i dospělců. V případě asi deseti členů hrálo jistě roli jejich náboženské přesvědčení. V osmi případech to byly nepochybně ideály, jež je před mnoha lety, často už po válce, přivedly do KSČ. Zhruba sedm členů navazovalo na své aktivity ve studentském hnutí let 1968 až 1969.

Václav Havel patřil k těm ostatním členům VONS, nebyl věřícím (jeho úvahy o úběžnících a nadpřirozenu měly k víře a k náboženství daleko), neprožil okouzlení komunizmem a neúčastnil se studentského emancipačního hnutí. Několikrát za těch třináct let společného zápasu jsem prožil velkou radost nad jeho postoji.

Nejvíce to bylo při zakládání Charty 77 koncem roku 1976 a o půldruhého roku později při přípravách na založení VONS. Pro mne osobně, vzhledem k mému internacionalistickému založení, byla významná i jeho aktivní podpora styků Charty s polským Výborem na obranu dělníků (KOR) a později i nezávislým a samosprávným odborovým svazem Solidarność, kdy Havel, člověk automobilový a sedavý, obětavě lozil po horách.

Podporoval ale i všechny další zahraniční styky, a také spolupráci se zárodky nových občanských iniciativ, nebyl elitář, nebyl konzervativní. Politicky vystihl Havla asi nejlépe Martin Jirous, když v Magorových labutích písních přihlásil sebe i Václava Havla k odkazu Jaroslava Haška, tedy anarchokomunisty. Hašek mi svými názory a postoji vždy připomínal mého tatínka, o třináct let mladšího, než byl Hašek. Václav Havel opravdu nebyl maloměšťák, a svou vnitřní svobodu omezoval pouze ohleduplností vůči druhým.

Chybami se člověk učí
Sporů jsem měl s Václavem Havlem hodně, ale jen jednou jsem měl silnější pocit, že se nezachoval správně. Bylo to koncem května 1977, když ho Státní bezpečnost propustila z vazby, kde byl čtyři měsíce jako obviněný z „poškozování zájmů republiky v cizině". Na svobodu ho pustili krátce poté, kdy prohlásil – a StB to s velkou slávou i zveřejnila v bláhové naději, že Charta 77 tím snad zanikla – že se vzdává svého pověření mluvčího Charty.

Asi dva dny po jeho propuštění z Ruzyně jsme seděli zhruba hodinu v kavárně Hlavovka na náměstí Míru na Vinohradech. Havel měl ze svého prohlášení trauma, považoval to sám za selhání. Měl jsem Havla už tehdy hodně rád, a nebylo mi zatěžko ho utěšit slovy, že při druhém uvěznění se reaguje už lépe. Chybami se člověk učí. Václava Havla jsem tehdy musel uklidňovat pověření mluvčím Charty 77 není žádná řehole, a každý má právo toho kdykoliv nechat.

Nepříjemné pro Chartu 77 bylo, že další její mluvčí, Jan Patočka, už v březnu zemřel, a třetí mluvčí Jiří Hájek, nám důvěrně říkal, že sám to už dlouho nevydrží; později dal aktivnímu jádru Charty termín - nejdéle do konce kalendářního roku. Budoucnost Charty 77 byla už tím ohrožena. Přemýšleli jsme tehdy ve Hlavovce, jak z toho ven, tedy z hlediska Charty i Václava Havla.

Havel se již tehdy zabýval myšlenkou, že by se mluvčím stal znovu. U vědomí křehkosti naší situace jsme tehdy ve Hlavovce začali přemýšlet o plánu dotázat se dostupných signatářů základního prohlášení Charty – a bylo jich tehdy asi šest set, a další přibývali –, zda souhlasí s tím, aby mluvčí byli opět tři a po roce se vždy ve svých funkcích střídali, i když o nových mluvčích se z technických a bezpečnostních důvodů nemohlo hlasovat.

Tento mechanizmus základní prohlášení totiž neupravovalo a kvůli legitimitě tohoto nového postupu bylo třeba se chartistů na to dotázat. Zjišťování názoru chartistů jsem se ujal já a začátkem září jsme měli výsledky, většina chartistů byla pro doplnění počtu mluvčích na tři a pro jejich obměňování po roce.

Příležitost odčinit své pochybení se vzdáním se funkce mluvčího Charty do rukou StB se Havlovi naskytla v listopadu 1978, kdy se ze závažných zdravotních důvodů musela vzdát funkce mluvčí Marta Kubišová. Havel se místo ní na tři měsíce „mluvčovaní“ ujal. Učinil tak v situaci, kdy mu za to hrozilo nové uvěznění. Byl totiž už i členem nově působícího VONS.

To se naštěstí stalo až koncem května 1979. Když byl toho roku ve vazbě, navštívili ho tam dva pánové, kteří mu doporučili, aby přijal nabídku na angažmá dramaturga v divadle na newyorské Broadwayi, která předtím přišla k rukám jeho ženy Olgy. Prý by mu umožnili odjet. Havel věděl, že ho tu jinak čekají léta kriminálu, ale přesto nabídku odmítl.

Jen u hlavního líčení řekl soudu a všem přítomným, že skutečnost, že před soudem stojí, je „tak trochu“ projevem jeho svobodné vůle. Ano, Havel byl svobodný člověk, i když byl vězněn.

Spolupráce s Havlem
Havel nebyl žádný přitakávač, pečlivě ale každého poslouchal a jeho názory a návrhy posuzoval. Byl spíše důvěřivý, a zlí jazykové říkali, že hodně záleží na tom, kdo k němu přijde se svým postojem poslední. Nepočítám-li své pasivní sledování polemiky z konce šedesátých let, v níž se Václav Havel přel s Milanem Kunderou o „českém údělu", zažil jsem osobně vlastně jen dvě velké polemiky, v nichž Havel vystupoval jako strana sporu či výrazný diskutér.

První se týkala Poznámek o statečnosti, textu Ludvíka Vaculíka, tedy vlastně různého pojetí strategie protirežimního odporu. V ní jsem stál na straně Havla proti Ludvíku Vaculíkovi, prostě proto, Havel v polemice s ním dobře obhájil naše společné angažmá ve VONS a srozumitelně vysvětlil, že jeho členové nejsou raplové či kamikadze a vždy zvažují rizika svého jednání. Vysvětlení bylo potřebné, zdálo se mi, že se celá československá společnost propadá do bázlivosti; do strachu a pasivity.

Druhá diskuse byla v letech 1979 a později. Původně se týkala toho, zda Charta 77 má vydat jako svůj dokument text o poválečném vyhnání Němců. Pro vícero důvodů se tak nestalo, ale zato se rozpoutala polemika, jíž se na obou stranách vyhraněných postojů účastnily desítky aktivistů Charty 77, a další desítky se snažily zaujmout nějaké stanovisko k otázkám, zda vyhnání bylo v souladu s právem, nebo to bylo bezpráví, zda to byla politika státu, či jednání českých obyvatel, na kolik bylo cílem vyhánění Němců obohacení se jejich majetkem a také, zda odhlédnuto od práva, bylo mravné a prospělo československé společnosti v následujících a pozdějších letech.

Ve všech těch tématech byl kritikem a odpůrcem vyhnání právě Václav Havel a já jsem mu stál spolu s dalšími chartisty po boku. Po létech jsem zjistil, že v době našeho uvěznění vznikly dva nebo tři sborníky z příspěvků do této polemiky.

Mrzelo mě proto, že Václav Havel začátkem devadesátých let, poté, co jako prezident republiky vyjádřil nad vyhnáním německého obyvatelstva lítost (média uváděla, že omluvu), své stanovisko do značné míry změnil.

Měl jsem často i jiný názor než Václav Havel
Vzpomínám si, jak po návratu z vězení jsem mu vyčítal, že v nějakém textu použil výrazu „ujeté feministky".

Diskutovalo nás o tom více chartistů, a možná, že jsme se těmi diskusemi všichni trochu k emancipačnímu feminizmu přiblížili. Diskriminace různých skupin lidí byla častým tématem chartistických hovorů, stejně jako antisemitizmus, anticiganizmus, konzumerství či paternalizmus. Vybavuju si přitom postoje Václava Havla. Ano, byl to levicový intelektuál. Diskutovalo se ovšem i po listopadu 1989.

Koncem roku 1989 jsem spolu s Václavem Bendou (oba za VONS), s Dagmar Burešovou a s Otakarem Motejlem radil Václavu Havlovi, jak má být formulovaná amnestie. Shodovali jsme se v tom, že nespravedlivé poměry politické nepříznivě ovlivnily délku trestu (a vězeňské podmínky) každého vězně, nejen vězňů svědomí.

Proto byla amnestie tak rozsáhlá, i když samozřejmě nešlo o generální pardon. S pozdějším častým udílením milostí jsem ale už nesouhlasil, dokonce jsem se stal po zkušenostech s nimi zásadním odpůrcem udílení milosti, a mimo revoluční zvrat i odpůrcem amnestie. Také jsem oceňoval Havlův odpor k lustrování a k lustračnímu zákonu. Sympatické byly i jeho pochybnosti o privatizaci, zvláště kuponové, a jeho zesměšňování „neviditelné ruky trhu“, tedy jeho odpor k neregulované tržní ekonomice.

Můj poslední spor s Václavem Havlem
Když začátkem října 1990 diskutovalo pár lidí v bytě Václava Havla na nábřeží o tom, koho podporovat na nastávajícím sněmu Občanského fóra při volbě jeho předsedy, řekl Václav Havel, že tam budeme asi muset „dát" Klause. Jedině to prý může pravici v OF zastavit a paralyzovat ji. „Zošialel si, Vašek? Veď Klaus – to je fašista," reagovala na to jedna přítomná Havlova příbuzná.

Ne všechny politické kroky se ovšem dají vysvětlovat obavami, a nikdo jsme tam nechápali Havlův záměr pustit do funkce předsedy OF Klause jako výraz nějakých nepřiměřených obav, i když jsme s ním třeba nesouhlasili. Já jsem v tom nesouhlasil s Václavem Havlem rozhodně. S Klausem bylo možno prohrát, ale nemělo se mu ustupovat, říkal jsem.

Byl to člověk jiného ražení, než byl slušný a taktní Havel. Od té doby mezi nimi panovalo napětí, které museli zvládat i jako prezident republiky a předseda české vlády. Dlouhá léta byl pak Klaus pro Havla skutečné trauma. Pro Klause bylo naopak vymezování se vůči Havlovi zdrojem jeho exhibicionizmu, který však nebyl tak hulvátský jako dnes Zemanův.

Klaus založil většinu svých demagogických kampaní na postojích Václava Havla, které prostě odmítal. Multikulturalitu představoval jako multikulturalizmus, občanskou společnost zesměšňoval výrazem en-džíou-izmus, ochranu životního prostředí včetně celosvětových snah o snížení globálního oteplování vydával za levicový enviromentalizmus a integrační úsilí v Evropské unii označoval za „eurohujerství“ a „vlezdobruselizmus“.

Zřídka měl i „nehavlovská“ témata, „pracoval“ například se záměnou homosexuality za homosexualizmus, který vynalezl.

Když mi v červnu 1992 skončil poslanecký mandát ve Federálním shromáždění a byl jsem v září téhož roku odvolán (po dohodě Klause a Mečiara) z funkce generálního ředitele již zanikající Československé tiskové kanceláře, stýkal jsem se s Václavem Havlem už jen příležitostně.

Přestal jsem ho vyhledávat, on se však ke mně vždy choval přátelsky, i když jsem ho občas kritizoval ve svých článcích v deníku Právo.

Humanitární bombardování

Postupně jsme se ale odcizovali tou měrou, jakou on se přikláněl k obhajobě zájmů USA, které do listopadu 1989 stejně jako já považoval za výraz zájmů amerického vojensko-průmyslového komplexu, i když on by na rozdíl ode mne tohoto termínu asi nepoužil.

Ještě na jaře 1990 horoval Havel pro současné rozpuštění obou vojenských paktů, tedy nejen Varšavské smlouvy, ale i NATO. Takový byl rovněž léta postoj Charty 77 a chartistické Pražské výzvy z roku 1985, na jejíž redakci se rozhodujícím způsobem Havel podílel. V létě 1990 ale začal NATO podporovat, a v tom jsem já ho následovat nemohl.
Prezidentská funkce měla na Václava Havla neblahý vliv, stejně jako čest a sláva, které mu vzdávali v USA. Částečně to byla jeho reakce na pokles jeho obliby v Československu, a pak i v České republice.

Souhlas Václav Havla se zahraniční politikou USA v mých očích vyvrcholil za „humanitárního“ bombardování Jugoslávie. Havel je tak sice přímo nenazval, ale mluvil o humanitárních cílech této vojenské operace. Byl jsem jejím zásadním odpůrcem. Stejně tak mě v roce 2003 mrzelo, že v únoru 2003, jen několik dnů před koncem svého prezidentského mandátu, Václav podepsal spolu s předsedy několika vlád dopis podporující tuto invazi, jež pak začala v březnu.

Učinil tak přesto, že pár týdnů předtím, před dvacítkou svých hostů ve vile Amálka (kam jsme byli s mojí ženou také zváni) vyjádřil pochybnosti o legitimitě případného vojenského zásahu v Iráku.

V létě, už po skončení Havlova prezidentského mandátu, byl pak v Praze Adam Michnik. Seděli jsme, Michnik, Havel a já v kavárně hotelu Šroubek na Václavském náměstí a více než hodinu jsme si povídali. Chvíli jsme probírali i invazi v Iráku. Postoje jsme vyjádřili různé. Havel tvrdil, že Američani a Britové udělali chybu, když invazi maskovali obavami z neexistujících zbraní hromadného ničení. Měli přece otevřeně světu říci, že to musejí udělat, protože Saddám Husajn je krvavý diktátor, své bratrance prý nechával zaživa rozpouštět v kyselině sírové.

Naopak Michnik tvrdil, že z hlediska Charty OSN bylo dobře, že se invaze aspoň takto zdůvodňovala, když už to nebyla vojenská akce Rady bezpečnosti, jak měla být, a to přesto, že se zdůvodnění nyní ukazuje jako nepravdivé. Já jsem byl ale proti invazi.
Tento rozhovor byl asi náš nejdelší rozhovor v posledních deseti letech Havlova života. Moje žena byla pak na oslavě jeho pětasedmdesátých narozenin, a když viděla, že Václava Havla opravdu mrzí, že se omlouvám a že jsem za ním na oslavu nepřišel, zdůraznila mu, že jsem ho mailem pozval na své narozeniny, sedmdesáté, oslavované o tři dny později.

V minulosti jsme to několikrát slavili spolu, rozdíl věku byl pět let bez tří dnů. A on na Vinohrady na mou oslavu přišel, viditelně už nemocný, zdržel se asi hodinu. Setkal se tam s několika přáteli včetně mého tchána Jaroslava Šabaty a našich dětí a i vnoučat. Tchán i děti ho měli rádi. To bylo naposledy, kdy jsem s ním mluvil.

Dluh vůči Václavu Havlovi
Bylo to už za Havlova života, ale ještě více po jeho smrti, kdy se jeho pověsti a odkazu zmocnili lidé, jimž se Havel jako levicový liberál, stříhnutý zelenými, enviromentálními přístupy k životu, a jako agnostik moc nehodil do politického krámu. Jeho obraz proto přikrášlují. Jenže Václav Havel byl trochu jiný.
Dnes trpí jeho odkaz tím, že až na řídké výjimky dosud nevznikly žádné odborné historické studie o časopisu Tvář, kde působil, o Chartě 77, o VONS, o československém kulturním undergroundu, jehož byl významnou postavou, o Polsko-československé solidaritě nebo o postojích chartistů k vyhnání Němců, k trestu smrti, k rozdělení Evropy do vojenských a politických bloků.
Nejen ve studiu jeho činnosti jako prezidenta republiky, ale i ve znalosti působení Havla v Chartě 77 a v jeho veřejném vystupování let předchozích je klíč k lepšímu pochopení této zřejmě nejvýraznější postavy poválečných československých a českých dějin.

Deník referendum 5. 10. 2016