Bývalý europoslanec Libor Rouček (ČSSD) je proti kvótám. Argumentuje svou emigrantickou minulostí a kromě chimérické ostrahy jižních unijních „hranic“ nenabízí žádný konstruktivní lék na obavy z migrantů a uprchlíků, k níž přispívají čeští sociální demokraté včetně Roučka .

Minulý týden zařadil Český rozhlas plus do svého pořadu 'Pro a proti' bývalého europoslance ČSSD Libora Roučka a současného europoslance ODS Jana Zahradila. Protože komunisté mají v Evropském parlamentu blízko k ODS a protože se k euroskeptikům konzervativního střihu v atmosféře strachu z uprchlíků a z migrantů zařadil i Jan Keller, který byl na prvním místě kandidátky ČSSD, byl tento výběr asi nejvhodnějším pro dosažení kýženého efektu – zaujmout diváka (veřejnoprávního!) rozhlasu sporem, aby zbylo co nejméně času na klidné, ale nepohodlné přemýšlení.

Europoslanci z ODS jsou nyní jen dva, před rokem 2014 jich přitom bylo devět. Jsou členy Aliance evropských konzervativců a reformistů, která v Evropské unii stojí a padá s britskými konzervativci a polskou sociálně-národní stranou Právo a spravedlnost. Tyto dvě politické strany dodaly tři čtvrtiny z celkového počtu devětatřiceti europoslanců této europoslanecké skupiny. A Zahradil je jejím předsedou.

Zahradil je v choulostivé situaci i proto, že jeho ODS se předhání s Klausem a Zemanem při lovu voličů uplatňováním nereálné představy rozpustit Unii v zóně volného obchodu. To ale nemůže otevřeně přiznat a kvůli britským konzervativcům, kteří se zmítají v brexitových rozporech, mu záleží na tom, aby se nějak oddělil od krajní nacionalistické pravice. Přiznejme, že v Evropském parlamentu sedí poslanci, kteří se projevují krajně pravicově, řekl bych postaru, fašisticky. Hlavní Zahradilův zájem je, aby si lidé jeho konzervativce s těmi fašisty nepletli, těm konzervativcům by to mohlo ubrat hlasy.

Rouček byl emigrant, ne uprchlík

Zajímavější než Zahradil byl Rouček. Je to totiž evropský federalista a říká to nahlas. Zkušenosti z potíží při přijímání migrantů, z různých kritérií při přiznávání statusu uprchlíka, z původních výhrad a požadavků Velké Británie i z nynějšího brexitu ukazují i Roučkovi potřebu většího politického sjednocování unie. Ukazují i nutnost oslabení pravomocí členských států (jejich takzvaných „národních zájmů“) a naopak žádoucí posilování působnosti Evropského parlamentu ve fungování Unie, a také Evropského soudního dvora a Evropské komise. Tuto perspektivu, podle mne jedině možnou, hájil Rouček dost dobře.

U člověka jako Rouček, který považuje, zřejmě upřímně, za klíčovou hodnotu Unie solidaritu, pak nutně zarazí, že z ní vyjímá jak solidaritu s uprchlíky, kteří hledají v Unii záchranu svých životů, tak solidaritu se státy, kde – jak mnozí v těch státech říkají – je těch uprchlíků příliš mnoho. Ze sedmadvaceti států je to dnes hlavně států pět – Německo, Švédsko a do značné míry i Rakousko, které ovšem přijaly uprchlíky a migranty z rozhodnutí svých státních orgánů, řekl bych pochvalně, že orgánů právního demokratického státu, a potom Řecko a Itálie, odkud se je nedaří přemísťovat do jiných členských států Unie.

Rouček horoval pro ostrahu unijních hranic, ale místo toho, aby vysvětlil, jak se mají unijní hranice hlídat, když je tvoří přes tři tisíce ostrovů, jejichž obvody mají celkovou délku patnáct tisíc kilometrů, a u těch „hranic“ žijí svobodomyslní mořští národové, omezil se na odmítání přerozdělovacích kvót. Přitom dobře ví, že odmítání kvót je odmítáním uprchlíků.

„Uprchlické kvóty nemohou fungovat, protože jsem to sám zažil. Sám jsem byl uprchlík a nechtěl jsem žít někde ve Finsku nebo Portugalsku. Chtěl jsem žít v zemích, které jsou kulturně blízké, kde znám jazyk. Tak uvažuje každý uprchlík. Proto byl ten systém kvót chybný,“ řekl Rouček.

Rouček přitom odešel z Československa do emigrace v roce 1977, ve svých třiadvaceti letech. Pak vystudoval politologii a sociologii ve Vídni, žil kromě Rakouska i v Austrálii, USA, dokonce i v Číně a po roce 1989 také v Anglii. I když v životopise uvádí, že do Rakouska emigroval z politických důvodů, nelze ho dobře považovat za uprchlíka. A pokud ho za uprchlíka rakouské úřady považovaly, pak jen proto, že Roučkovi jako každému Čechoslovákovi, „ilegálně“ – tedy bez úředního povolení – pobývajícímu v cizině, hrozil po návratu do země kriminál, a to až pět let. Opuštění republiky byl do roku 1989 trestný čin, a přímo se tak nazýval!
Z životopisu Roučka není ani jasné, kdy se v devadesátých letech vrátil do Československa respektive do České republiky. V letech 1998 až 2002 působil jako mluvčí menšinové sociálnědemokratické vlády Miloše Zemana, pak byl poslanecem české Sněmovny.

Závazné, většinově stanovené kvóty jsou řešením

Je nesprávné argumentovat osobní zkušeností Roučka, který před čtyřiceti lety šel do ciziny za lepším, jistě nejen v materiálním smyslu toho slova. V době války v Sýrii a rozkladu mnohých arabských a dalších států, zaviněných především Evropou, její unií a jejími politiky, a to i politiky socialistickými, je to dokonce arogantní.

Lisabonská smlouva, proti které se v Evropě stavěli euroskeptici a kazimíři, nejznámější byl Václav Klaus, jasně určuje rozsah samostatné působnosti orgánů Unie i působnosti orgánů členských států Unie. Vymezuje i rozsah působnosti sdílené. Pro všechny tyto případy stanoví závazný postup, včetně možnosti blokovat nějaké rozhodnutí. V případě stanovení závazných kvót pro přerozdělování uprchlíků po Evropě se postupovalo podle této smlouvy.

Tváří v tvář arogantnímu postoji, převažujícímu ve vládách dnes bohužel reakčního visegrádského seskupení, se orgány Evropské unie bojí smluvní lisabonský mechanizmus dále používat, aby neposílily odstředivé tendence ve visegrádských zemích a nepovzbuzovaly euronegativistické menšiny v dalších evropských zemích.

Kulturně-politický rozdíl bezi Visegrádem a zbytkem unie, který však tvoří osmdesát sedm procent jejího obyvatelstva, vidím v kriminalizaci uprchlíků. Feudální či spíše totalitární pohled na trestnost „ilegálního“ pobytu v jiné zemi, než kam člověk „přísluší“, dnes ostatně uplatňuje ministr vnitra Milan Chovanec, místopředseda Roučkovy strany. Do češtiny se anglické či francouzské přídavné jméno „nepravidelný“ (v „nepravidelném postavení“) běžně překládá jako „nezákonný“, „protiprávní“ či „ilegální“.

Jak se i v médiích ukázalo při nedávném setkání čtyř visegrádských prezidentů v haličském Řešově, kteří tam ale nezastupovali vlády, jichž jsou a zároveň nejsou součástí, jsou xenofobní a nehumanistické přístupy Visegrádu nyní naštěstí narušeny evropským a demokratickým postojem slovenského prezidenta Andreje Kisky, i když je prezidentem „pouze“ protokolárním a ceremoniálním.

„Jednota“ Visegrádu se rozpadá

Blýská se asi na lepší časy. I proto, že z oněch čtyř vlád se trochu na veřejnosti osměluje zdůrazňovat příslušnost k unii především vláda česká, tradičně prounijní. Také vláda slovenská vlivem koaličního vlivu strany Most – Híd opustila ostrou protiuprchlickou rétoriku Roberta Kaliňáka, místopředsedy Ficova Smeru, i když tento slovenský Chovanec ministrem vnitra i v nové vládě zůstal.
Polská a maďarská vláda jsou pak pod silným tlakem orgánů Evropské unie, kde nejenom lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn správně hovoří o tom, že pomoc uprchlíkům a jižním evropským státům a vyrovnávací pomoc chudším státům unie prostřednictvím evropských sociálních (a norských, švýcarských atd.) fondů musejí být dvě stránky jedné a téže solidartity a že Evropská unie nikoho násilím v unii nedrží.

Možná, že existuje nějaký jiný způsob solidarity s uprchlíky a jižními evropskými státy, ale ti, kteří vystupují proti kvótám žádný jiný způsob – kromě chimérické ostrahy jižních unijních „hranic“ – nenavrhli. Ani nechtějí navrhnout, protože nechtějí ty uprchlíky, domnívajíce se, že lid je většinově nechce, a oni jsou tím lidem voleni, že. Proto ho v protiuprchlických náladách posilují. Mistrem je v tom Miloš Zeman.

Rouček a sociální demokrati se proto uchylují k demagogickým tvrzením z dílny politické pravice, že běženci nejsou uprchlíci, nýbrž migranti ekonomičtí, navíc ilegální, a že přece Unie nemůže uprchlíkovi nařizovat, v jaké zemi má žít. Je to obehraná písnička – jistě je možno – a známe to z regulace usídlení migrantů a uprchlíků uvnitř Německého spolku i uvnitř jednotlivých spolkových zemí – povolení k pobytu, k práci či ke studiu cizince, pocházejícího ze země ležící mimo unii, a tím i finanční podporu, vyplácené obcí ze státních peněz, vázat na určené místo pobytu, na konkrétní stát, zemi a město či obec, to není porušování lidských práv, děje-li se to přiměřeně. Dohodnou se na pravidlech tohoto postupu suverénní národní státy? Pochybuju. Kdo nechce přijímat žádné uprchlíky, vymyslí si nějakou absurditu.

Doufám stále, že aspoň jednotlivci ze sociálnědemokratické strany (když ta komunistická už propadla protiunijnímu a antigermánskému národovectví), kteří uznávají nutnost dalšího politického sjednocování Unie, jež je založeno na myšlence solidarity, se za myšlenku závazných kvót ještě postaví. Či lépe řečeno, uvidí, že bude výhodnější se za ni postavit.

Deník referendum 17. 10. 2016