Jsme v situaci, kdy se společnost bojí nemoci, utrpení, smrti. Prožívá osud našeho mizerně vybaveného zdravotního personálu, lékařek a lékařů. Z dálky sledujeme situaci v Africe a v zemích, kde vládnou diktátoři jako Bolsonaro a kde není vůle či nejsou prostředky na opravdovou prevenci. Natož pak na léčbu. Ve favelách a v chudých čtvrtích často nemají ani vodu na to, aby si lidé natěsnáni v chatrčích mohli podle pokynů vlády umýt ruce. Itálie musí rychle organizovat finanční pomoc lidem, kteří - zejména na jihu - nemají peníze na nákup potravin. V Evropě již nastal obyčejný a opravdový hlad mezi nejchudšími, a především mezi těmi, kdo pracovali na černo nebo mezi osobami, které mají víceméně ilegální statut. Ty přichází i o střechu nad hlavou a jsou odkázány na polévky pro chudé.

V této situaci se může mnohým zdát přecitlivělé či dokonce nemístné zabývat se problémy umělců. Samozřejmě, většina z nich má dobré životy, jejich situace není srovnatelná s osudem výše zmíněných statisíců a milionů lidí. Situace nedostatku peněz ovšem začíná postihovat i je. A zcela jistě je velmi zásadně zasáhne. Tak, že nebudou vědět, jak si pomoci. Mnozí z umělců nebyli v nikterak výjimečné finanční formě již před začátkem krize. Mnozí z nich naopak žili komfortně třeba s domy a auty na hypotéku, nicméně bez úspor. Anebo dokonce s dluhy. A najednou přichází absence jakýchkoli výdělků. Máme tu první příklady, jak se umělcům mění životy. Například Simona Tydlitátová, houslistka světově proslulého orchestru Collegium 1704 se zaměstnala za pokladnou Lidlu. A nejen ona. Aktuálně.cz přináší článek, ve kterém se dočítáme, že se v podobné situaci ocitá i mezzosopranistka Monika Jägerová či sopranistka Pavla Radostová.

Nejedná se o hvězdy, které mají naspořeno a mohou doufat, že bezčasí, ve kterém nebudou koncertovat, nějak přežijí. Jedná se o umělce na volné noze, kteří nevědí, jakým způsobem zafinancují několikaměsíční, a možná ještě daleko delší absenci výdělků. Hudebníci, zpěvačky a zpěváci po celé Evropě, přišli minimálně o pět měsíců práce, ať se již jedná o koncertní turné klasické hudby, rocku, rapu či o role v opeře. Herečky a herci? Ti vůbec netuší, co bude dál. Stejně tak jako tanečnice a tanečníci, scénografové, kostýmní návrháři či režiséři atd atd. Opět nemyslím na ty nejslavnější, kterých je hrstka a o které se obávat nemusíme, ale o mnohé vynikající umělce, kteří se věnují projektům, které jim umožňují slušný, často i prekérní, život, který je ale jejich volbou a který se dostane velmi rychle do stavu ohrožení v chvíli, kdy se objeví první měsíc bez jakéhokoli příjmu.

I u nich platí, to, co platí pro celou společnost: čím jsou (a s kvalitou jejich práce to nemá absolutně nic společného) méně komerčně úspěšní a méně bohatí, či jinak zajištění, tím rychleji se dostanou do opravdu kritické, často bezvýchodné situace. Mnozí z nich si tedy hledají cestu, jak z pasti. Například tím, že půjdou na brigády na v podstatě nekvalifikovanou práci.

Jsem si jist, že některým našim spoluobčanům udělá tato zpráva radost, řeknou si, že si aspoň tato umělecká čeládka konečně čuchne k pořádné dřině a pozná realitu světa. Samozřejmě, čas krize nás nutí k různým činům a těm, kdo jí projdou může přinést i obohacující, byť těžkou zkušenost. Nicméně nebezpečí tkví v tom, že instrumentalistka nebo tanečnice, která bude po několik měsíců pracovat manuálně, se třeba již nebude ke hraní k tanci moct vrátit anebo v opravdu zhoršené kondici. Hrozí že ti, kteří budou místo studia pramenů a psaní muset jít na brigádu, si z ní toho zase tak moc neodnesou, ale naopak ztratí cenný čas pro práci, které zasvětili svou existenci. Že se pak budou muset vrhnout na různé kšefty a kšeftíčky a rezignovat na to, co je skutečnou podstatou jejich práce. Že se naše společnost opět propadne do stavu kulturní zploštělosti a nefunkčnosti, tak jako za komunismu a jako v devadesátých letech.

Je v zájmu českého státu, aby se opět dostalo do krize anebo úplně zaniklo to, co se tu podařilo po třiceti letech od pádu totality skutečně začít uvádět k životu, tedy opravdu životaschopná kulturní obec? Chceme, aby zkrachovala vynikající hudební tělesa, divadla, filmové produkce a menší art kina, která tu byla horko těžko v posledních letech obnovena poté, co byla v devadesátých letech zlikvidována nekulturní politikou Klausovy éry? Anebo aby musela opět povstávat z popele, na pokraji sil?

Jen pro srovnání: Ve Francii v tuto chvíli si vyplácení platů zaměstnancům filmových produkcí a jiných kulturních institucí bere na starost Stát. Zde si filmové produkce či nezávislé orchestry zatím nevzal pod ochranu nikdo. Ve Francii si vezme vláda na starosti i část opravdu výkonně funkčních filmových a divadelních umělců, herců a technických profesí, které v současné chvíli přicházejí o možnost výdělku. Naše filmové, divadelní a hudební projekty v České republice jsou přerušené. Kina, která již tak měla těžký život, jsou zavřená. Divadla nehrají. Z dobrých důvodů, samozřejmě! Mají ale kvůli pandemii zkrachovat? Přejeme si návrat do situace, kdy si sice zachráníme životy, nicméně se navrátíme do zpustlého světa zkrachovalých kin, divadel, knihkupectví, zavřených restaurací, světa, z něhož zmizí i dalšími podniky, které teprve v poslední době konečně začaly vytvářet zajímavý a pestrý svět, o který nás připravil komunismus? Jaký je postoj české vlády k této otázce, zatím netušíme. Současná (a jak doufám prozatímní) absence pomoci kultuře je zajímavá v okamžiku, kdy se celá planeta v karanténě vrhá právě na filmy, na knihy a na hudbu, které jsou jí zásadním společníkem v domácím vězení. A kdy právě třeba koncert České filharmonie pomohl posbírat několik milionů korun pro české nemocnice.

Ve světovém tisku i u nás panuje zásadní dvojitý pohled na situaci, která má nastat, až se z této krize dostaneme. Ti první chtějí věřit, že nastane konec současného žraločího globalizovaného kapitalismu. Že otřeseni zkušeností ze současné krize se staneme lepšími, citlivějšími, poučenějšími. Že dojde k zásadnímu příklonu k ekologii, k humanismu, k vůli po sociální spravedlnosti, udržitelného rozvoje, k rozkvětu citlivosti, k altruismu, k umění a krasocitu. Zkrátka k novým formám lepšího, láskyplnějšího, zodpovědného života. Na straně druhé panuje názor (poučený zaprvé hloupostí velmi módní Fukuyamovy teorii z roku 89 o Konci Dějin, který měl nastat pádem Berlínské zdi a definitivním vítězstvím kapitalismu, zadruhé výsledkem finanční krize v roce 2008, ze které jsme se také nikterak nepoučili), že nastane zcela jednoduše ještě tvrdší šoková terapie (jak ji popisuje Naomi Klein ve slavné knize Shock Therapy), kdy dojde k upevnění pozic těch nejsilnějších predátorů, kteří ovládnou všechny zkrachovalé podniky a ještě více upevní svou monopolní moc.

Ti se nebudou mazlit ani s životním prostředím, ani s lidmi toužícími po svobodě. A už vůbec ne s krasocitem a s inteligencí provozující kritické myšlení. Tito staronoví páni lidstva nebudou pomáhat tomu, aby vznikla humánnější, ekologičtější a otevřenější společnost či snad dokonce nová generace květin. Prodlouží na neurčito orwellovskou kontrolou všeho a všech, která již bude zavedena díky sanitární krizi a válečné rétorice. A upevní na dlouhá léta svou moc.

Jak o této otázce smýšlí ten či který z našich politiků? Jak poznáme, zdali chce prosazovat ten první, nadějný scénář anebo naopak ten druhý, dystopický vývoj světa? Poznáme to zcela jednoduše: podle toho, jaký nyní zaujme postoj k ochraně kultury, intelektuálů a umělců.