Výkonní umělci či tvůrci na volné noze nejsou flákači natahující ruku po milodaru.
Nejsou ani natolik naivní, aby o něj žádali. Představují si strukturovanou pomoc, kterou budou v budoucnosti splácet.

Rád bych zde odpověděl na mnohé kladné i záporné reakce, připomínky a kritiky mého předešlého textu.

Ne, výkonní umělci a tvůrci na volné noze nejsou egocentričtí náfukové, kteří by si rádi vydobyli speciální finanční a beznáhradnou výpomoc. Ano, výkonní umělci a ti, kteří pracují na volné noze, jsou ze zákona speciální kategorií: stát se o ně nestará v běžném rámci, v němž pečuje o ty, kdo pracují nebo pracovali na stálý úvazek. Umělci na volné noze si platí své zdravotní a sociální pojištění a dle výše příjmů platí dopředu různé, občas velmi vysoké zálohy. Jsou zvyklí na nepravidelné příjmy, občas na život na dluh, jindy na období prekérního klidu, někdy na období velmi dobrého a dlouhého finanční zajištění. Jsou si obecně vědomi toho, že mají v životě veliké štěstí, jelikož vedou poměrně svobodný život, řada z nich (zejména hudebníci) cestuje se svými produkcemi do těch nejkrásnějších a nejprestižnějších lokalit na světě, zažívají mnohé satisfakce vyplývající z jejich činnosti, ať už se jedná o vnitřní pocit dobře odvedené práce nebo o potlesk, o zájem veřejnosti, různé ceny a vyznamenání. V tomto smyslu je nemusíme litovat, jsou opravdu privilegovaní. Jejich největší privilegium spočívá v tom, že svou práci vnímají jako své poslání a svou radost. Nikoli jako smutnou dřinu.

Velmi dobře si jsou vědomi toho, o jaké štěstí se jedná. Jejich situace jsou velmi rozdílné. Jsou mezi nimi lidé, kteří samozřejmě několik měsíců bez příjmů zvládnou. Jsou ale mezi nimi i ti, pro které to znamená opravdu velký existenční problém. Jsou postiženi podobně jako mnozí další lidé, kteří se dnes ocitají bez platu a jejichž situace by neměla nikomu být lhostejná.

Na situaci se mohou nejlépe adaptovat jen autoři: tedy ti, kdo píší, komponují či malují, fotografují a nebo připravují sochy, které někdy později zrealizují. Otázku jejich příjmů nechme stranou, ta je problematická co svět světem stojí. Je velmi individuální, zdali jsou chudí a nebo vydělávají velké peníze.

Není tu také řeč o hrstce populárních hvězd a bohatých umělců, ale o všech těch ostatních. Jejich situace jsou velmi rozdílné. Někdo má IČO, jiný nemá, někdo asi spadá v rámci současných opatření k těm, co si mohou žádat o pomoc, jiný ne. Situace je nepřehledná. Systémové a jasné řešení by měl hledat stát, ministerstva, umělecké organisace, ansámbly a umělecké asociace. Měl by mezi nimi probíhat konstruktivní dialog. Bylo by třeba, aby došlo k nalezení nejlepších možných opatření, která by pomohla současný šok zmírnit.

Aby nedošlo k osobním, velmi nepříjemným situacím, ani ke kolapsu kultury, měl by stát uvolnit na pomoc kulturnímu sektoru velké finanční prostředky. Bolestivě velké. Větší než ty, o kterých se v tuto chvíli mluví. Všichni umělci, kterým by stát pomohl, samozřejmě vědí, že je budou muset později nějak vracet formou různých daní a odvodů. (Alespoň tak to chápu já a ti, s nimiž jsem v kontaktu, nejsem mluvčí nikoho). Lepší ale později splácet, než nyní zkrachovat. O velikosti pomoci i o tom, co jsou umělci, producenti a soubory schopni v budoucnosti vrátit se samozřejmě musí diskutovat a dojít k smysluplnému a realistickému řešení. I na kvalitě a odpovědnosti této debaty by se ukázala a vytříbila kvalita uměleckých asociací a ministerstev. Problém je však v tom, že zde žádná zásadní debata zatím neexistuje, nebo alespoň o ní nevím. Ministr kultury a všichni ti, co jsou za kulturu odpovědní, mají přitom v rukou celý dům z karet: umělci bez práce v tuto chvíli bojují „pouze“ za sebe a za své rodiny. Nad nimi však stojí ti, kdo jim běžně práci dávají: producenti a kulturní instituce. Soukromí producenti se dostávají do velmi chmurné situace, jelikož kromě o sebe samé a své rodiny mají na starost platy zaměstnanců, nájmy, různé splátky atd. Pracují s kulturními institucemi (sály, divadla, kina, festivaly), které jsou na nejlepší cestě zkrachovat. Nebo, v případě festivalů, vypustit jeden ročník.
Pokud se tak stane a umělci na volné noze nebudou ani po konci krize vědět, jak přežít, protože zmizí ti, co jim dávali práci (anebo budou ve velkých problémech), nedojde nejen k rozsáhlým individuálním neštěstím. Rozšíří se i obecná chudoba, umělci půjdou hledat práci tam, kde ji budou hledat i ti, co si myslí, že kultura je nesmysl. Budou zavřená kina, divadla, festivaly, které zaměstnávají nejen umělce, ale i řadu dalších profesí. Absence či snížený počet festivalů, koncertů, představení a chabá filmová výroba postihne i provoz restaurací, hotelů a barů, které dnešní krizi přežijí… Na takovou situaci doplatí i ti, kteří si myslí, že je lépe kulturu obětovat.

Mezi řadou těch, kteří si nepřejí, aby bylo kultuře pomoženo, panuje velká nedůvěra k umělcům, ne-li dokonce přesvědčení, že umělci jsou neužiteční parazité a neumětelé. Anebo to jsou prostě slabí jedinci, kteří se pořád na něco vymlouvají. Samozřejmě, výjimečný talent a génius vždy nějak prorazí, trpící génius svou práci možná ještě prohloubí. Ale to mluvíme o naprostých výjimkách, které můžeme nalézt mezi spisovateli a malíři. O výjimečných talentech působících v nekolektivních disciplínách, na které není třeba zásadních peněz. Mým záměrem není zde uvažovat o naprostých výjimkách, ale o systematickém přístupu ke kultuře jako takové. V rámci běžné produkce se různým umělcům díla nepovedou, to je jasná věc. Anebo se jim nezdaří tak, jak by si oni i my přáli. Bohužel. Jiné počiny třeba zase nevyhovují vkusu názorům všech. Kultura prostě produkuje věci různé kvality pro různá publika. A samozřejmě produkuje také slabé a nepovedené věci, jejichž absence by nikdo nelitoval. Netalentovaní umělci existují. Stejně tak jako ti talentovaní, kteří na sobě tvrdě pracují, kteří na sebe kladou vysoké nároky. Tak tomu vždy bylo a bude. Jinak to nelze. Kultura se nedá naplánovat, jako to chtěl Stalin, který měl nápad přestat produkovat sto filmů ročně a povolit natáčení jen těch dvou, které budou nejlepší. I on rychle pochopil, že je to nesmysl. Funkční a zdravá společnost (nebo národ, chcete-li) potřebuje mít vybudované mechanismy, které udržují a podporují bohatou a pestrou kulturní produkci, v níž může vznikat spousta děl, lepších i horších, vynikajících i naprostých omylů, minoritních i pro široké publikum. V minoritním umění, v avantgardě a v debutech se často rodí herci a další umělci, které později převezme často mainstream. Ten v zemích s opravdovou kulturní politikou, přispívá systémem odvodů (a díky své komerční úspěšnosti) také nejvyššími částkami peněz do společné kasy na podporu filmu, divadla, hudby atd. Existují-li politická vůle a dobře nastavená pravidla, vzniká díky správnému přerozdělování tržeb symbiotické soužití, ve kterém si každý aktér i konzument umění či zábavy přijde na své. V takovém prostředí pak mohou vyrůst talenty, vznikat stále větší kvalita a občas i geniální počiny.

Kultura zemí, které jí přisuzují vážnost, projde současnou krizí daleko lépe. Reflex učinit v tuto chvíli výjimečná opatření k záchraně kultury je v takových zemích daleko větší než tam, kde je vztah ke kultuře méně zřetelný. V Čechách se neví. Ještě se doufá. Vláda má v tuto chvíli ještě stále příležitost hledat možnosti, jak pomoci kulturním institucím, soukromým producentům i umělcům. Je za minutu dvanáct, je však ještě čas, aby se vláda probudila. Aby se Česká republika ještě mohla zařadit mezi ty lepší a opravdu kulturní země Evropy, které se snaží svou kulturu spravovat co nejlépe. Mezi země, které vnímají kulturu jako důležitou součást své identity.

Od roku 1989 jsme svědky toho, jak nelehké je vytvořit společnost, v níž může vznikat dospělá a kvalitní kultura. Jak dlouho to trvá. Zničit kulturní prostředí lze naopak velmi rychle. Pokud necháme zničit i to, co tu již máme, přijdeme o část své duše. Ztíží se naše možnost reflektovat samy sebe. Čechy zůstanou připojeny na několik monopolních zdrojů zábavy jako jsou velké televize a velké GAFA platformy. Samy a nezávisle budou produkovat jen velmi málo. Zbyde konzum. A vlajky. Až zase vyhraje Česká republika ve fotbale nebo v hokeji. Jenže samotná vášeň pro sportovní klání a bezobsažné vlastenectví ještě žádný národ nevytvořily.