Nejvhodnější řešení?
Jedna z největších absurdit našich dní: Německá policie vyšetřuje rockového hudebníka Rogera Waterse (ex-Pink Floyd) kvůli údajnému podezření z šíření nenávisti proti určité náboženské, národnostní nebo etnické skupině, protože kostým, v němž vystoupil na tamních (ale nejen – třeba také v Praze) koncertech Němcům prý připomínal uniformu, jakou nosili důstojníci nacistické organizace SS. Z toho si tamní mravokárci, odchovaní desítkami let masáže, která jim vštěpovala dědičnou vinu za koncentráky a Hitlera, odvodili, že Waters patrně propaguje nacismus.
Nic by nemohlo být vzdálenější pravdě. Pokud si někdo dal tu práci a sledoval Watersovo celoživotní hudební působení, dobře ví, že Watersův otec Eric Fletcher Waters (1914–1944) padl 18. února 1944 (necelý půlrok po Rogerově narození) ve druhé světové válce v bojích u Anzia v Itálii. Roger Waters byl touto událostí, která jej provází celý život, velice ovlivněn a na ztrátu svého otce narážel v mnoha skladbách, které později složil (od „Corporal Clegg“ přes „Free Four“ až po „When the Tigers Broke Free“ a „The Fletcher Memorial Home“). Témuž věnoval celé album Pink Floyd The Final Cut z roku 1983.
Onen inkriminovaný kostým pochází z filmu The Wall, kde Waters alegoricky vyjadřuje odpor k fanatismu násilných režimů (zjevně nacismu) a v písni In The Flesh zpívá tato slova: „Jsou tu dnes nějací podivíni (queer - homosexuálové)? Postavte je před Zeď! Támhle je jeden, který se mi vůbec nelíbí. Postavte ho před Zeď! A tamhle ten vypadá jako Žid! A tamhle ten je černej! Kdo sem pustil tu sebranku? Támhle jeden kouří joint, A támhleten má fleky! Kdyby bylo po mém, všechny bych vás nechal postřílet!“ Jenže pozor: ta slova vyslovuje dramatická postava, Waters je zde hercem v jevištním díle. Navíc z celého hereckého a režijního podání je zjevné, že jde o ironii, o odpor k tomu, co ta slova reprezentují, vysloví-li se vážně. Němci teď tedy věší Waterse na mediální vrata ne za nacismus, nýbrž za antinacismus.
Kdybychom chtěli ctít jejich „logiku“, pak zakážeme, vše, kde se zachází s tématem nacismu v nadsázce či obecně umělecké podobě. Třeba takový Mein Kampf, hra George Taboriho. Aby bylo jasno, nejde o dramatizaci Hitlerovy knihy, nýbrž o tragickou divadelní grotesku, která je hrána na světových jevištích od roku 1987, kdy měla premiéru ve vídeňském Burgtheatru. Hitler v ní figuruje jako jedna z ústředních postav – vedle dvou Židů, příběh začíná v době Hitlerových raných roků v Rakousku, chudobě a snaze stát se malířem – a ústí v děsivý obraz budoucího tyrana. Kdyby chtěl dnes někdo vzít doslova ony hloupé „kritiky“ Watersova díla, jak by se asi vypořádal s replikou z prvního dějství Mein Kampfu? Zní totiž takhle: „Cením si tvé pomoci, Žide. Až přijde má doba, přiměřeně se ti odměním. Najdu pro tebe nejvhodnější řešení.“ Že je to umělecká licence? Jistě. A Watersův spektákl není? Kde je rozdíl? Ach ano, zapomněl bych. Waters je dnes jedním z nejhlasitějších kritiků expanzivní a válečnické politiky USA, A to se nesmí. Zase už se něco nesmí. Ještě že pro nás vždycky někdo najde nejvhodnější řešení…
Nic by nemohlo být vzdálenější pravdě. Pokud si někdo dal tu práci a sledoval Watersovo celoživotní hudební působení, dobře ví, že Watersův otec Eric Fletcher Waters (1914–1944) padl 18. února 1944 (necelý půlrok po Rogerově narození) ve druhé světové válce v bojích u Anzia v Itálii. Roger Waters byl touto událostí, která jej provází celý život, velice ovlivněn a na ztrátu svého otce narážel v mnoha skladbách, které později složil (od „Corporal Clegg“ přes „Free Four“ až po „When the Tigers Broke Free“ a „The Fletcher Memorial Home“). Témuž věnoval celé album Pink Floyd The Final Cut z roku 1983.
Onen inkriminovaný kostým pochází z filmu The Wall, kde Waters alegoricky vyjadřuje odpor k fanatismu násilných režimů (zjevně nacismu) a v písni In The Flesh zpívá tato slova: „Jsou tu dnes nějací podivíni (queer - homosexuálové)? Postavte je před Zeď! Támhle je jeden, který se mi vůbec nelíbí. Postavte ho před Zeď! A tamhle ten vypadá jako Žid! A tamhle ten je černej! Kdo sem pustil tu sebranku? Támhle jeden kouří joint, A támhleten má fleky! Kdyby bylo po mém, všechny bych vás nechal postřílet!“ Jenže pozor: ta slova vyslovuje dramatická postava, Waters je zde hercem v jevištním díle. Navíc z celého hereckého a režijního podání je zjevné, že jde o ironii, o odpor k tomu, co ta slova reprezentují, vysloví-li se vážně. Němci teď tedy věší Waterse na mediální vrata ne za nacismus, nýbrž za antinacismus.
Kdybychom chtěli ctít jejich „logiku“, pak zakážeme, vše, kde se zachází s tématem nacismu v nadsázce či obecně umělecké podobě. Třeba takový Mein Kampf, hra George Taboriho. Aby bylo jasno, nejde o dramatizaci Hitlerovy knihy, nýbrž o tragickou divadelní grotesku, která je hrána na světových jevištích od roku 1987, kdy měla premiéru ve vídeňském Burgtheatru. Hitler v ní figuruje jako jedna z ústředních postav – vedle dvou Židů, příběh začíná v době Hitlerových raných roků v Rakousku, chudobě a snaze stát se malířem – a ústí v děsivý obraz budoucího tyrana. Kdyby chtěl dnes někdo vzít doslova ony hloupé „kritiky“ Watersova díla, jak by se asi vypořádal s replikou z prvního dějství Mein Kampfu? Zní totiž takhle: „Cením si tvé pomoci, Žide. Až přijde má doba, přiměřeně se ti odměním. Najdu pro tebe nejvhodnější řešení.“ Že je to umělecká licence? Jistě. A Watersův spektákl není? Kde je rozdíl? Ach ano, zapomněl bych. Waters je dnes jedním z nejhlasitějších kritiků expanzivní a válečnické politiky USA, A to se nesmí. Zase už se něco nesmí. Ještě že pro nás vždycky někdo najde nejvhodnější řešení…