Dovolte začít malou osobní vzpomínkou. Když jsem v roce1990 (dříve to z politických důvodů nešlo) prvně zamířil do Anglie, symbolizující pro mě tehdy tradiční konzervativní hodnoty, navštěvoval jsem jednu skvělou irskou putyku ve čtvrti Camden Town.

Každý večer tam hráli na housle, banja a jiná pidlikadla krásně zrzaví Irčani, pilo se dobré černé pivo a vůbec bylo do skoku. Potkal jsem tam jednou, při procházení mezi spoustou návštěvníků směrem k WC, malou zrzavou (jak jinak) dívku, která mi položila otázku: „Hele, tebe neznám, ty nejsi odtud?“ „Nejsem“, odpovím po pravdě. „A odkud jsi?“ „Z Československa“, povídám. A ta dívka se koukla na mou značně nekonfekční postavu (208 cm na výšku) a pravila: „A všichni lidi v Československu jsou takhle velký?“ „Jo,“ s jistou zlomyslností odpovím. A pak jen koukám, jak ta dobrá duše obchází své irské kamarády, ukazuje na mě a říká jim něco ve smyslu: „Hele, v tom Československu žijou samí Kyklopové“.

Na tuhle historku jsem si vzpomněl, když jsem sledoval návštěvu ukrajinského prezidenta Zelenského v USA. Panu prezidentovi Bidenovi se povedlo několik podobně trapných lapsů. Zelenského nazval Belenským a Ukrajinu si spletl s Irákem. Takové zeměpisně – jmenné chybky z amerických škamen známe. Když byl v USA u Bushe mladšího návštěvou někdejší premiér Mirek Topolánek, vyšla jeho fotka tuším ve Washington Post s titulkem „czech president Klaus Topolanek“. Ano, bylo to za prezidentování Václava Klause, a tak to nějak americkým novinářům splynulo, zejména když Klaus je docela běžné křestní jméno, zejména v Německu. Inu, v USA je celkem normální poplést si Česko a Čečensko nebo Slovensko se Slovinskem. Je to prostě velká země a má jinou optiku.

Jenže dramatická návštěva ukrajinského lídra a lapsy prezidenta Bidena jsou v jiné kategorii. Jak by se asi novinářům líbilo, kdyby řekněme Zelenskyj nazval Bidena Bidetem a Spojené státy americké zaměnil za Spojené arabské emiráty? To by asi žádný mediální potlesk nevyvolalo.

Proč to vlastně píšu? Pamatuji si na smutný pohled na již značně opotřebovaného Leonida Brežněva ze začátku olympijských her roku 1980 v Moskvě. Dva svalnatci vynesli Brežněva na tribunu, tam tento kmet vypil půllitr minerálky, pak řekl jedinou větu: „Daragíje továryšči, otkryvájem olympiad“, a hoši jej zase snesli dolů. Byl to truchlivý pohled na jednoho z tehdy dvou nejmocnějších lidí na zeměkouli. Když poté (1982) Brežněv zemřel, jedna moje známá to komentovala lehce cynickým „Došly náhradní díly“.

Proč to připomínám? Je děsně smutné, když lidé, kteří v jiné době a jiných souvislostech něco dokázali a měli nějakou skutečnou moc, se ve vysokém věku (Bidenovi je 80, o čtyři roky víc, než čeho se dožil Brežněv) ztrapňují veřejně tak, jako právě Biden, který nerozezná potomka od prapotomka, vyzývá k diskusi mrtvou političku, pohybuje se značně dezorientovaně, padá ze schodů atd., což vše souvisí s věkem a zdravotním stavem. Takový člověk patří do učebnic, pokud se o to něčím opravdu zasloužil, a měl by mít na stará kolena klid. Joe Biden je obrázkem smutného stavu amerického establishmentu. Těžko mi kdo vymluví domněnku, že jde o starce zneužívaného aktivními (geo)politickými kruhy v zákulisí, protože je prostě poslušný a ochotný být loutkou. Možná si to ani sám neuvědomuje, což by nebylo divu.

Myslím, že to nejlepší, co by pro Joe Bidena mohli jeho loutkovodiči udělat, je poslat jej na odpočinek. Třeba teď o Vánocích. Možná by to prospělo i válkou zmítané východní Evropě. Jeden nikdy neví…