Pojišťovací logrolling
Logrolling není sprosté slovo ani název exotické sexuální praktiky. V české kotlině se nicméně pro politické pletichy vžil pojem jánabráchismus.
Princip logrollingu je jednoduchý. Do parlamentu zvolený zástupce veřejnosti vždy usiluje o prosazení takového znění zákona, které před volbami či v průběhu svého mandátu slíbil buď svým voličům (v lepším případě) anebo častěji svým (někdy skrytým) sponzorům.
Až na naprosté výjimky nikdo nedokáže tohoto cíle dosáhnout jinak než ve spolupráci s jinými zvolenými zástupci. Ti však zpravidla slíbili zase něco jiného někomu jinému někde jinde. A tak, aby mohly být přijaty všechny více či méně naslibované zákony (či jejich většina), dochází k obchodování s hlasy poslanců. Já na bráchu – brácha na mě.
Důvěra v politického partnera je však u nás pramalá. Legislativní orgány proto často přijímají spolu jen velmi vzdáleně související či zcela nesouvisející zákony „v jednom balíku". Aby vláda zcela neztratila svou tvář, nabalí se ten nejdůležitější přílepek k vládnímu návrhu často až v poslanecké sněmovně ve formě pozměňovacího návrhu. Tak vznikají zákony, které by pravděpodobně nikdy přijaty nebyly, kdyby…
A samozřejmě si hned řekneme jeden spekulativní příklad za všechny:
Podle informací Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty v ČR, o.s. (dále také jen „Konsorcium“), neměly některé skupiny migrantů nikdy přístup k našemu veřejnému zdravotnímu pojištění. Zároveň však ČR (z pochopitelných důvodů) od všech migrantů požaduje, aby byli pojištěni minimálně pro případ neodkladné lékařské péče (od roku 2011 již pro případ tzv. komplexní zdravotní péče).
Objem vybraného pojistného od migrantů dle informací Konsorcia od počátku mnohonásobně převyšoval skutečné náklady na pojistné plnění (tedy na jejich léčbu). Někteří cizinci však plnili podmínku ČR ohledně povinného pojištění i tak, že dozorovým orgánům předkládali (někdy prý falešná) potvrzení o uzavření pojistné smlouvy se zahraniční pojišťovnou. V takovém případě však české pojišťovny přicházely o zisk.
Možná i proto byla v roce 2009 přijata právní úprava, která migrantům uložila povinnost kupovat si zdravotní pojištění pouze u českých pojišťoven. Jednalo se o „přílepek“ k vládnímu návrhu zákona č. 278/2009 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o pojišťovnictví, kterým se novelizoval i zákon o pobytu cizinců. Tento bonus pro české pojišťovny byl do zákona vložen pozměňovacím návrhem poslance Toma Zajíčka, viz informace poslanecké sněmovny.
Podrobnosti k tématu naleznete i v Analýze komerčního zdravotního pojištění.
Problém pojištění migrantů má samozřejmě více rozměrů, které zevrubně líčí krátký film Obchodníci se zdravím, aneb jaké to je přijít k doktorovi jako cizinec s kartičkou komerční zdravotní pojišťovny.
Princip logrollingu je jednoduchý. Do parlamentu zvolený zástupce veřejnosti vždy usiluje o prosazení takového znění zákona, které před volbami či v průběhu svého mandátu slíbil buď svým voličům (v lepším případě) anebo častěji svým (někdy skrytým) sponzorům.
Až na naprosté výjimky nikdo nedokáže tohoto cíle dosáhnout jinak než ve spolupráci s jinými zvolenými zástupci. Ti však zpravidla slíbili zase něco jiného někomu jinému někde jinde. A tak, aby mohly být přijaty všechny více či méně naslibované zákony (či jejich většina), dochází k obchodování s hlasy poslanců. Já na bráchu – brácha na mě.
Důvěra v politického partnera je však u nás pramalá. Legislativní orgány proto často přijímají spolu jen velmi vzdáleně související či zcela nesouvisející zákony „v jednom balíku". Aby vláda zcela neztratila svou tvář, nabalí se ten nejdůležitější přílepek k vládnímu návrhu často až v poslanecké sněmovně ve formě pozměňovacího návrhu. Tak vznikají zákony, které by pravděpodobně nikdy přijaty nebyly, kdyby…
A samozřejmě si hned řekneme jeden spekulativní příklad za všechny:
Podle informací Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty v ČR, o.s. (dále také jen „Konsorcium“), neměly některé skupiny migrantů nikdy přístup k našemu veřejnému zdravotnímu pojištění. Zároveň však ČR (z pochopitelných důvodů) od všech migrantů požaduje, aby byli pojištěni minimálně pro případ neodkladné lékařské péče (od roku 2011 již pro případ tzv. komplexní zdravotní péče).
Objem vybraného pojistného od migrantů dle informací Konsorcia od počátku mnohonásobně převyšoval skutečné náklady na pojistné plnění (tedy na jejich léčbu). Někteří cizinci však plnili podmínku ČR ohledně povinného pojištění i tak, že dozorovým orgánům předkládali (někdy prý falešná) potvrzení o uzavření pojistné smlouvy se zahraniční pojišťovnou. V takovém případě však české pojišťovny přicházely o zisk.
Možná i proto byla v roce 2009 přijata právní úprava, která migrantům uložila povinnost kupovat si zdravotní pojištění pouze u českých pojišťoven. Jednalo se o „přílepek“ k vládnímu návrhu zákona č. 278/2009 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o pojišťovnictví, kterým se novelizoval i zákon o pobytu cizinců. Tento bonus pro české pojišťovny byl do zákona vložen pozměňovacím návrhem poslance Toma Zajíčka, viz informace poslanecké sněmovny.
Podrobnosti k tématu naleznete i v Analýze komerčního zdravotního pojištění.
Problém pojištění migrantů má samozřejmě více rozměrů, které zevrubně líčí krátký film Obchodníci se zdravím, aneb jaké to je přijít k doktorovi jako cizinec s kartičkou komerční zdravotní pojišťovny.