Příjemci státních dotací se již nemusejí obávat, že by při sebemenší chybě museli celou částku vracet. Nejvyšší správní soud se opakovaně zastal těch, kteří kvůli různým pochybením – někdy i zcela banálním – museli dotace vrátit a ještě zaplatit pokutu.

Finanční úřady musejí dle názoru soudu při svém rozhodování rozlišovat, zda dotace splnila svůj smysl, případně která její část byla čerpána správně. A příjemce dotace postihnout jen za tu část, kde skutečně udělal chybu, jak ukazují i následující konkrétní případy.

Příklad první:

Obec Sebranice čerpala v letech 2009/2010 dotaci Ministerstva pro místní rozvoj ve výši dvou miliónů korun na výstavbu bytů pro osoby v nepříznivé sociální situaci. Část dotace (46 tisíc) obec použila na výstavbu parkoviště před tímto domem (což obci ukládá stavební zákon); k tomu však dotace nebyla určena.

Dále obec s osobami, které v bytech bydlely, uzavřela smlouvy, jejichž součástí bylo i ujednání finanční jistoty pro zajištění pohledávek plynoucích z nájmu. Uzavřené smlouvy (respektive zmíněné ujednání) byly posouzeny jako porušení podmínek poskytnuté dotace.

Za tato pochybení byla obci uložena sankce spočívající ve vrácení celé dotace, plus penále ve stejné výši. Za chybně uplatněné účtenky za parkoviště měla tedy obce zaplatit do státního rozpočtu čtyři miliony korun. Všechny postavené byty byly přitom obsazeny osobami z cílové skupiny a účel poskytnuté dotace byl naplněn. (zdroj: rozsudek NSS 4 As 215/2014).

Příklad druhý:

Úřad práce uzavřel se společností L.C.H. dohodu, ve které se společnost zavázala zřídit a po dobu 24 měsíců zachovat tři pracovní místa. Na tuto činnost pak Úřad práce poskytl dotaci ve výši 240 tisíc korun.

Podle podmínek dotace měly být pracovní místa „obsazena“ nejpozději do 1. 4. 2001. Firma skutečně 28. 3. 2001 uzavřela s vybranými osobami pracovní smlouvy, avšak vzhledem k tomu, že prvního dubna připadlo ten rok na neděli, vznikl pracovní poměr až 2. 4. 2001. Tato skutečnost byla vyhodnocena jako porušení podmínek dotace.

Druhým pochybením byla skutečnost, že příjemce dotace oznámil změnu sídla své provozovny v termínu jednoho měsíce a nikoli ve lhůtě pět dnů, k čemuž se ve smlouvě o poskytnutí dotace zavázal.

Společnosti L.C.H. byl vyměřen za výše uvedená pochybení odvod do státního rozpočtu ve výši 240 tisíc, a to přesto, že účelu dotace bylo dosaženo, tj. pracovní místa byla vytvořena a pracovníci skutečně nastoupili do práce. Pokud jde o změnu provozovny, finanční úřad neměl potíže společnost kontaktovat na adrese jejího sídla (zdroj: rozsudek NSS 9 Afs 202/2007).

Pochopit úmysl zákonodárce

V obou případech Nejvyšší správní soud rozhodl, že zákon o rozpočtových pravidlech nestanoví, že by sankcionovanou částkou měla být automaticky vždy celá poskytnutá dotace. Naopak ze znění zákona je zřejmý úmysl zákonodárce, aby se při „porušení rozpočtové kázně“ vrátila do státního rozpočtu přesně ta částka, které se pochybení týká.

Při stanovení odvodu má být proto vždy zohledněno, která část finančních prostředků byla čerpána v souladu s podmínkami dotace a která část byla případně čerpána nesprávně. Správní orgán musí dále vždy zohlednit závažnost jednotlivých pochybení a zejména jejich dopad na samotnou realizaci podpořeného projektu.

Sankční odvod je třeba vždy spojovat jen s neoprávněným nakládáním s finančními prostředky státu a jeho uložení nemůže být postaveno na ryze formalistickém přístupu, bez ohledu na skutečný stav věci.

Klíčovou pro posouzení věci je vždy skutečnost, zda daňový subjekt poskytnuté prostředky použil na úhradu nákladů přímo souvisejících s financováním podporovaného projektu, tedy zda sporná úhrada odpovídala již provedenému věcnému plnění či nikoliv.

Text byl původně publikován na HlidaciPes.org